Článek
Narodil se 28. února 1911 v Hradci Králové a zemřel 15. září 2011 v Praze. Dožil se neuvěřitelných sta let a za svou více než sedmdesátiletou kariéru vytvořil dílo, které je neoddělitelně spjato s dějinami československého filmu. Zároveň však zůstává osobností, u níž nelze oddělit umělecký odkaz od otázky politické přizpůsobivosti.
Vávra vstoupil do světa filmu již za první republiky. Původně studoval architekturu v Brně a Praze, ale velmi záhy jej začalo přitahovat nové umění - film. Již v roce 1931 se podílel na experimentálním snímku Světlo proniká tmou, inspirovaném avantgardním filmem. O několik let později začal natáčet celovečerní filmy a rychle se zařadil mezi nejvýznamnější režiséry své generace.
Jeho předválečná tvorba zahrnovala například Panenství, Filosofskou historii, Cech panen kutnohorských nebo Humoresku. Během německé okupace pokračoval v natáčení a dokázal pracovat i v podmínkách, které byly pro českou kulturu mimořádně obtížné. Vznikly například filmy Maskovaná milenka, Dívka v modrém nebo Turbina. Právě zde se začíná objevovat jeden z hlavních problémů Vávrova odkazu: jeho mimořádná schopnost přizpůsobit se politickým a společenským poměrům, v nichž právě působil.
Po druhé světové válce se Vávra podílel na budování československého filmového školství. Stál u zrodu pražské FAMU a po desetiletí zde působil jako pedagog. Jeho význam pro několik generací českých filmařů je přitom nesporný. Mezi jeho studenty patřili například Věra Chytilová, Miloš Forman, Ivan Passer či Jiří Menzel – tedy osobnosti, které později zásadně změnily a ovlivnily československou kinematografii. FAMU dodnes připomíná Vávrovu roli při reformě výuky režie v roce 1957.
Po komunistickém převratu v roce 1948 se však Vávrova tvorba výrazně přizpůsobila novým poměrům. Jeho Němá barikáda z roku 1949 zapadala do dobového výkladu osvobození Prahy a později následovaly velkolepé historické snímky, které odpovídaly ideologickým požadavkům komunistického režimu. Vrcholem této etapy se stala husitská trilogie – Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. Vávra v ní spojil monumentální historickou podívanou s dobovým ideologickým výkladem českých dějin.
Nelze však Vávrovu tvorbu redukovat pouze na propagandu. Jeho filmová řeč, práce s obrazem, výprava, propracovanost a schopnost vyprávět prostřednictvím filmu patřily k jeho nepochybným přednostem. Právě proto přežily některé jeho filmy politický systém, který jim dal vzniknout.
Významným okamžikem Vávrovy kariéry byla šedesátá léta. V období postupného kulturního uvolňování se jeho tvorba vzdálila socialistickému realismu a přiblížila se intimnějšímu a umělecky osobnějšímu filmu. Vznikly například Zlatá reneta a především Romance pro křídlovku podle Františka Hrubína. Národní filmový archiv ji řadí mezi nejkvalitnější tituly Vávrovy filmografie a upozorňuje na její lyrickou obraznost, civilnost a schopnost zachytit nostalgii po minulosti.
Právě v této době se přitom paradoxně střetávají dvě Vávrovy role – role učitele a role režiséra. Na FAMU vychovával generaci nastupující československé nové vlny, zatímco sám byl současně představitelem starší generace filmařů. Jeho studenti přinášeli nové filmové postupy a nový způsob uvažování o filmu, který se od Vávrova monumentálního stylu v mnohém lišil. Přesto byl Vávra schopen tyto nové impulzy v určité míře přijímat a využívat.
Jedním z vrcholů jeho tvorby se stalo Kladivo na čarodějnice z roku 1969. Film inspirovaný historickými čarodějnickými procesy na severní Moravě se postupem času stal jedním z nejvýraznějších děl československé kinematografie. Jeho příběh o mechanismu strachu, donucení, vykonstruovaných obviněních a zneužití moci lze přitom číst i jako velmi silnou alegorii totalitních mechanismů. V kontextu doby vzniku filmu získal tento rozměr mimořádnou sílu.
Pak ovšem přišel rok 1968 a sovětská okupace Československa. Vávra se zařadil mezi umělce, kteří nový režim přijali a pokračovali v tvorbě v jeho službách. Podepsal také dokument podporující okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Následující desetiletí proto přineslo další historické a válečné velkofilmy – Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Národní filmový archiv u Dnů zrady výslovně upozorňuje, že navzdory snaze o historickou rekonstrukci byl výběr faktů podřízen ideové koncepci socialistického státu.
Právě zde se nejvýrazněji ukazuje rozpor, který provází hodnocení Otakara Vávry dodnes. Na jedné straně stál režisér mimořádného technického a řemeslného talentu, který dokázal vytvořit některé skutečně pozoruhodné filmy. Na straně druhé stál člověk, který dokázal svou tvorbu přizpůsobit různým politickým režimům. Britský deník The Guardian proto ve svém nekrologu připomněl nejen jeho mimořádnou dlouhověkost a filmové schopnosti, ale také jeho schopnost „přežít“ změny politických poměrů.
Vávra sám své jednání vysvětloval snahou zachovat možnost film natáčet a působit v české kultuře. Ve svých vzpomínkách argumentoval tím, že se během nacistické i komunistické diktatury snažil spolupracovat pouze v nezbytné míře. Takové vysvětlení však nikdy zcela neodstranilo otázky, které jeho kariéra vyvolává.
Po listopadu 1989 už Vávra netvořil v takové míře jako dříve. Jeho posledním celovečerním historickým projektem byla Evropa tančila valčík z roku 1989. Přesto z veřejného života nezmizel. Zůstal výraznou postavou české kinematografie a jeho jméno se pravidelně vracelo do diskusí o českém filmu i o vztahu umělce k politické moci.
Je příznačné, že se Vávra dožil sta let. Zažil zánik Rakouska-Uherska, vznik Československa, hospodářskou krizi, nacistickou okupaci, obnovení republiky, komunistický převrat, pražské jaro, sovětskou okupaci, normalizaci, sametovou revoluci i vznik samostatné České republiky. Málokterý český umělec byl tak dlouho přímým účastníkem kulturního života několika po sobě jdoucích politických epoch.
Otakar Vávra proto zůstává osobností, kterou není snadné zařadit do jednoduché kategorie „velkého režiséra“ ani „režiséra režimů“. Jeho odkaz je složitější. Byl mimořádně schopným filmařem, významným pedagogem a člověkem, který měl zásadní vliv na několik generací českých filmových tvůrců. Současně byl však také umělcem, který byl ochoten přijmout pravidla různých politických systémů, aby mohl pokračovat ve své práci.
Možná právě v tom spočívá největší paradox jeho života. Vávra pomáhal vychovat generaci filmařů, kteří se v šedesátých letech pokusili československý film osvobodit od ideologických schémat, zatímco on sám dokázal přežít několik režimů především díky schopnosti přizpůsobit se jejich požadavkům.
Patnáct let po jeho smrti proto není nutné jeho osobnost ani nekriticky oslavovat, ani jednoduše odsoudit. Je třeba si ji připomínat v celé její složitosti. Otakar Vávra patří k dějinám českého filmu – se všemi jeho uměleckými vrcholy, ale také s jeho morálními a politickými kompromisy.
A právě proto stojí za to se k jeho filmům i životnímu příběhu vracet.
Zdroje:
BERGAN, Ronald. Otakar Vávra obituary. The Guardian [online]. 6. listopadu 2011 [cit. 2026-09-15]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/film/2011/nov/06/otaka-vavra
ČESKÁ TELEVIZE. Národní umělec Otakar Vávra [online]. Praha: Česká televize [cit. 2026-09-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1063983977-narodni-umelec-otakar-vavra/
ČESKÁ TELEVIZE. Zemřel Otakar Vávra [online]. Praha: Česká televize, 16. září 2011 [cit. 2026-09-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10318911545-kultura-s-dvojkou/211542156000140/cast/170506/
FILMOVÝ PŘEHLED. Otakar Vávra [online]. Praha: Národní filmový archiv [cit. 2026-09-15]. Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/9507/otakar-vavra
FAMU. 75 Years of the Academy of Performing Arts in Prague (1946–2021) [online]. Praha: Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze, 2021 [cit. 2026-09-15]. Dostupné z: https://www.famu.cz/media/20-LAYOUT-EN-NAHLED-PRO-WEB-zmenseny.pdf
NÁRODNÍ FILMOVÝ ARCHIV. Dny zrady [online]. Praha: Národní filmový archiv [cit. 2026-09-15]. Dostupné z: https://nfa.cz/cs/25989-dny-zrady
NÁRODNÍ FILMOVÝ ARCHIV. Romance pro křídlovku [online]. Praha: Národní filmový archiv [cit. 2026-09-15]. Dostupné z: https://nfa.cz/cs/25796-romance-pro-kridlovku/o-filmu
ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ. Bibliografie autorů ÚSTR k dílu režiséra Otakara Vávry [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2026-09-15]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/aktualne/bibliografie-autoru-ustr-k-dilu-rezisera-otakara-vavry/
Patnáct let dnes uplynulo od smrti Otakara Vávry, jednoho z nejdéle působících českých filmových režisérů.
