Článek
Po několik staletí nebyly Vršovice samostatným městem v dnešním smyslu, nýbrž vrchnostenským statkem, jehož vlastníci se postupně střídali od církevních institucí přes drobnou i významnější šlechtu až po velké a slavné aristokratické rody. Teprve v 19. století začíná vlastnický systém ustupovat modernímu městskému vývoji a parcelaci půdy.
Historie vlastnictví Vršovic je přitom pozoruhodná nejen množstvím majitelů, ale především tím, že změny vlastníků často odrážely velké politické a společenské změny českých zemí – husitské války, nástup Habsburků, stavovské povstání, pobělohorskou konfiskaci, rozvoj aristokratických velkostatků i nástup měšťanského podnikání v 19. století.
Je třeba upozornit na jednu metodickou otázku. Za tradiční první písemnou zmínku o Vršovicích se uvádí rok 1088, kdy se mají objevovat v zakládací listině Vyšehradské kapituly. U této listiny však existují v odborné historiografii pochybnosti o její autenticitě, a proto je vhodnější pracovat s rokem 1088 jako s tradičně uváděným počátkem písemně doložené historie, nikoli jako s absolutně jistým dokladem vlastnických poměrů.
1. Vyšehradská kapitula – počátky Vršovic
Nejstarší období Vršovic je spojeno především s Vyšehradskou kapitulou. Osada vznikala v širším prostoru údolí Botiče v době, kdy se Vyšehrad stal významným knížecím centrem. Vršovice tak od počátku nebyly izolovanou vesnicí, ale součástí zemědělského a hospodářského zázemí pražského mocenského centra.
Podle tradičního výkladu byly Vršovice podřízeny právě Vyšehradské kapitule. K jejich hospodářskému významu přispívala poloha u Botiče, zemědělská půda, vinice a později také rybářství. Za vlády Karla IV. se rozvíjelo vinohradnictví na okolních svazích, což zásadně proměňovalo krajinu dnešních Vršovic a Bohdalce.
Nešlo však o neměnný majetek kapituly. Ve středověku se zde postupně objevovali také světští držitelé. Což je velmi důležité, protože Vršovice se postupně měnily z čistě církevního majetku na statek, jehož jednotlivé části a následně celý celek mohly být předmětem prodeje a dědictví.
2. Pražan Štuka a řád německých rytířů
Výraznější zprávy o vlastnictví Vršovic máme ze 14. století.
V letech 1311–1328 držel Vršovice pražský měšťan Štuka. K tehdejšímu statku patřil dvůr, vinice a rybářské podnikání v povodí Botiče. Štuka následně prodal celou ves řádu německých rytířů, respektive jejich pražské komendě.
Tento převod je důležitý hned z několika důvodů. Ukazuje, že Vršovice již ve 14. století představovaly hospodářsky zajímavý statek a že jejich vlastníky nebyli pouze panovník nebo vysoká šlechta. Do jejich držby mohli vstupovat také bohatí pražští měšťané a církevní řády.
Právě v tomto období se také objevuje významný prvek pozdější historie Vršovic – dnes již neexistující tvrz u Botiče. Ta sloužila jako centrum hospodářského života vršovického statku. Její přesná stavební historie je komplikovaná, ale tvrz představovala po staletí symbol vrchnostenské moci ve Vršovicích.
3. Pozdní středověk – období proměnlivého vlastnictví
Husitské války znamenaly pro Vršovice podobně jako pro řadu obcí v bezprostředním okolí Prahy významný zásah. V roce 1420 se lokalita dostala do blízkosti bojů o Vyšehrad a roku 1448 zde tábořilo vojsko Jiřího z Poděbrad před samostatným útokem na Vyšehrad. Vršovice tak byly doslova na okraji hlavních politických a vojenských událostí českého království.
V průběhu 15. století se vlastnické poměry měnily a Vršovice se dostávaly mezi majetky různých držitelů. Z tohoto období však není dochovaný stejně souvislý vlastnický řetězec jako u pozdějších staletí. Právě proto je třeba rozlišovat mezi prokázanými jednotlivými držiteli a tradičními seznamy, které někdy zjednodušují složitější majetkové poměry.
Pro další vývoj je zásadní druhá polovina 16. století, kdy se Vršovice dostaly do rukou Granovských.
4. Kašpar Granovský z Granova – začátek velkého vršovického statku
Roku 1556/1557 získal Vršovice Kašpar Granovský z Granova, významný úředník habsburské monarchie a sekretář krále Ferdinanda I. Prameny se v přesném roce převodu mírně rozcházejí – uvádí se rok 1556 i 1557.
Granovský patřil k nově vzestupující vrstvě úřednické šlechty, která svůj společenský vzestup spojovala se službou panovníkovi. Vršovice proto v jeho rukou představovaly nejen hospodářský majetek, ale také součást budování společenského postavení.
Za Granovských vznikla či byla významně přestavěna renesanční tvrz v prostoru hospodářského dvora u Botiče. Nejnovější literatura její vznik klade již do druhé poloviny 16. století a spojuje jej právě s Kašparem Granovským.
Granovští drželi Vršovice několik desetiletí. V roce 1620 však Ferdinand Granovský prodal vršovický statek Janu Rudolfovi Trčkovi z Lípy.
5. Jan Rudolf Trčka z Lípy – Vršovice na prahu katastrofy
Jan Rudolf Trčka z Lípy patřil k nejbohatším šlechticům předbělohorských Čech. Jeho držba Vršovic však trvala pouze krátce. Roku 1620, v době stavovského povstání a následného bělohorské konfiskace, se stal jedním z nejvýznamnějších mužů, jejichž majetek byl zasažen politickými změnami.
Trčka zemřel roku 1634 za nejasných okolnostech a jeho rozsáhlý majetek připadl v rámci konfiskací Habsburkům. Vršovice se tak dostaly do nového vlastnického okruhu.
Je zajímavé, že dobový popis statku ukazuje, jak rozsáhlý vršovický majetek byl. Nešlo pouze o samotnou ves. Patřila k němu tvrz, poplužní dvůr, mlýn, pozemky, louky, zahrady, štěpnice, vinice, rybníky, potoky, krčmy, poddanské povinnosti a další příslušenství. Vršovice tedy představovaly plnohodnotný hospodářský statek, nikoliv pouze několik zemědělských usedlostí.
6. Valdštejnové a Šternberkové
Po Trčkově pádu se v historii Vršovic objevuje Maxmilián z Valdštejna. Podle historického přehledu přešel statek roku 1621 prostřednictvím Trčkovy manželky Marie Magdalény, rozené z Lobkovic, na Valdštejna. Roku 1648 jej pak Valdštejn postoupil na úhradu dluhu Františku Maxmiliánovi Karlovi ze Šternberka.
Tím začíná dlouhá etapa spojená s významným českým aristokratickým rodem Šternberků.
Po Františku Maxmiliánovi Karlovi přešel statek na Václava Vojtěcha hraběte ze Šternberka, jednu z významných osobností habsburské aristokracie. Šternberkové patřili mezi nejstarší a nejvlivnější české šlechtické rody a Vršovice se jejich prostřednictvím dostaly do velmi významného aristokratického majetkového okruhu.
V této době už Vršovice nebyly pouze samostatným venkovským statkem. Postupně se spojovaly s dalšími majetky v okolí Prahy, především s Nuslemi a později s Podolím. Tato výrazná majetková koncentrace měla zásadní význam pro další vývoj.
7. Paarové – spojení Vršovic s Nuslemi
Po Šternbercích se vlastnictví dostalo prostřednictvím dědictví a sňatkových vazeb k Paarům.
Významnou postavou byla Marie Terezie ze Šternberka, která se provdala za Jana Leopolda knížete Paara. Jejich syn Josef Václav kníže Paar následně získal další majetky a spojil Nusle s Vršovicemi do jednoho majetkového celku.
Paarové představovali významný šlechtický rod habsburské monarchie. Vršovice se tak v 18. století staly součástí rozsáhlejšího aristokratického panství, jehož hospodářské centrum neleželo výhradně ve Vršovicích.
To mělo jednu nevýhodu: vlastníci v obci často osobně nepobývali. Vršovice byly především hospodářským majetkem spravovaným v rámci většího panství. Podle dobových charakteristik byla obec na konci 18. století zatížena dluhy a její majitelé zde příliš nepobývali.
Tato etapa však skončila zásadní změnou.
8. Jakub Wimmer – muž, který Vršovice změnil
Roku 1797 koupil Vršovice Jakub z Wimmerů. Prameny uvádějí kupní cenu přibližně 200 000 zlatých. Wimmer byl původně císařským důstojníkem a později dosáhl hodnosti plukovníka. Za své zásluhy pak získal šlechtický titul.
Wimmer představuje v dějinách Vršovic zásadní zlom.
Na rozdíl od řady předchozích aristokratických vlastníků se věnoval praktickému hospodářskému rozvoji. Modernizoval zemědělství, podporoval štěpařství, obnovoval vinice, zakládal sady a věnoval pozornost manufakturnímu podnikání. Podporoval také kulturu a patřil k významným pražským občanům.
Jeho majetkový komplex zahrnoval kromě Vršovic také Nusle, Záběhlice a další statky.
Wimmer je proto důležitý nejen jako jeden z majitelů Vršovic, ale jako člověk, který se podílel na přechodu od tradičního vrchnostenského hospodaření k modernějšímu podnikatelskému přístupu.
Vršovice pod jeho správou zažily období hospodářského oživení. Právě jeho jméno dodnes připomíná Wimrova ulice, dnešní ulice Jana Masaryka na rozhraní Vinohrad a Vršovic.
9. Jan Filip z Wessenberka a Ampringenu
Po Wimmerově smrti se majetek dostal roku 1809 do rukou Jana Filipa svobodného pána z Wessenberka a Ampringenu.
Wessenberg nebyl pouze velkostatkářem. Byl významným rakouským diplomatem, který působil mimo jiné jako diplomatický zástupce v Berlíně a Mnichově. V roce 1848 se dokonce krátce stal rakouským ministrem zahraničí a předsedou vlády.
Vršovice tedy v této době vlastnil muž, jehož kariéra přesahovala rámec českých zemí a byla přímo spojena s vysokou politikou habsburské monarchie.
10. Karel Josef svobodný pán Puteani
Roku 1833/1839 přešel majetek na Karla Josefa svobodného pána Puteani. I zde existuje v pramenech rozdíl v uváděném roce – Ottův slovník uvádí rok 1833, jiné prameny rok 1839. Je proto vhodné pracovat s obdobím třicátých let 19. století.
Puteani držel Vršovice relativně krátce. Již roku 1841 přešel majetek na dalšího a zároveň posledního šlechtického vlastníka.
11. Jiří František Augustin Longueval Buquoy
Posledním aristokratickým majitelem Vršovic byl hrabě Jiří František Augustin Longueval Buquoy.
Rod Buquoyů patřil k významným aristokratickým rodům, původně z Francie. Buquoy se stal držitelem vršovického panství v první polovině 19. století a jeho vlastnictví představovalo poslední etapu několikasetleté vlády šlechty nad Vršovicemi.
Právě v jeho době se však začal celý tradiční systém velkostatků rozpadat. Praha se rychle rozvíjela, rostl počet obyvatel a půda v bezprostředním okolí města získávala stále větší stavební hodnotu.
Buquoy proto nebyl vlastníkem Vršovic v době jejich největšího urbanizačního rozmachu. Ten přišel až po prodeji statku.
12. Alois Procházka – konec aristokratického vlastnictví
Dne 24. dubna 1858 koupil Vršovice za 320 000 zlatých Alois Procházka. Tím definitivně skončila éra šlechtických vlastníků Vršovic.
Procházka byl pražský měšťan a představoval zcela nový typ vlastníka. Zatímco předchozí držitelé patřili ke šlechtě, nyní se dostal rozsáhlý statek do rukou měšťanské rodiny.
Právě za Procházků začala půda Vršovic postupně ztrácet charakter klasického aristokratického velkostatku. Město Praha se rozšiřovalo, rostla hodnota pozemků a tradiční zemědělská funkce ustupovala stavebnímu využití.
Vršovice byly roku 1885 povýšeny císařem na městys a roku 1902 na město. Současně se začaly měnit v hustě zastavěné předměstí Prahy.
13. Procházkovi a Občanská záložna
Alois Procházka nebyl posledním jednotlivcem, který vlastnil vršovický majetek. Po něm jej drželi jeho dědicové.
Ottův slovník uvádí mezi dědici Marii Vavákovou, Josefínu svobodnou paní Dobřenskou a Emilii Souperovou.
Procházkovi však již nemohli dlouhodobě udržet Vršovice jako jeden velký statek. Ekonomická realita měnící se Prahy směřovala k parcelaci.
Rozhodující změna nastala roku 1909, kdy potomci Procházkových prodali Vršovice Občanské záložně ve Vršovicích.
Tento krok je symbolickým zakončením celé vlastnické historie.
Vršovice už nebyly šlechtickým panstvím ani velkým soukromým statkem. Stávaly se moderním městem, kde pozemky postupně přecházely do rukou městských institucí, podnikatelů, družstev a jednotlivých stavebníků.
14. Konec jednoho tisíciletého vlastnického příběhu
Roku 1922 byly Vršovice připojeny k Velké Praze. Tím skončila jejich samostatná existence jako města.
Z hlediska vlastnických dějin však byl zásadní konec už v roce 1909. Tehdy se definitivně rozpadl tradiční model, v němž jedna vrchnost vlastnila podstatnou část obce.
Od středověkého statku s dvorem, vinicemi, rybářstvím a tvrzí se Vršovice proměnily v průmyslové a obytné předměstí. V průběhu několika desetiletí vznikaly nové ulice, továrny, činžovní domy, školy, spolkové budovy a veřejná prostranství.
Historie vlastníků Vršovic tak není jen seznamem šlechtických jmen. Je zároveň příběhem proměny vlastnického systému českých zemí.
Je třeba zdůraznit, že tento přehled zachycuje vršovický statek jako celek, nikoliv jednotlivé budovy či parcely.
Zdroje:
1. ARCHIV HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY. Přehled písemností patrimonální správy: panství Vršovice–Nusle [online]. Praha: Archiv hlavního města Prahy [cit. 2026-08-22]. Dostupné z: https://www.ahmp.cz/page/docs/prehled-pisemnosti-patrimonialni-spravy.pdf
2. MĚSTSKÁ ČÁST PRAHA 10. Kronika městské části Praha 10: 2012 [online]. Praha: Městská část Praha 10, 2012 [cit. 2026-08-22]. Dostupné z: https://praha10.cz/wp-content/uploads/2025/12/Kronika2012.pdf
3. PRAHA 10. Nejdůležitější historická data v Praze 10 [online]. Praha: Městská část Praha 10, 2019 [cit. 2026-08-22]. Dostupné z: https://desitka.cz/2019/07/03/dulezita-historicka-data-v-praze-10/
4. PRAHA 10. Vršovice: historie a současnost. Chytrý zpravodaj Praha 10 [online]. Praha: Městská část Praha 10, 2026 [cit. 2026-08-22]. Dostupné z: https://zpravodaj.munipolis.cz/praha10/cervenec-srpen-2026/files/basic-html/page24.html
5. RIEGER, František Ladislav, ed. Vršovice. In: Riegrův slovník naučný [online]. Praha: I. L. Kober, 1860–1874 [cit. 2026-08-22]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/Riegr%C5%AFv_Slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Vr%C5%A1ovice
6. PELČÍK, Jan. Historie Vršovic [online]. Praha, 2012 [cit. 2026-08-22]. Diplomní seminář. České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury. Atelier prof. Ing. arch. Ladislav Lábus, akad. arch. Michal Šrámek. Zimní semestr 2012/2013. Dostupné z: cvut.cz
