Článek
Přemyslova éra byla spojena s územní expanzí, rozvojem měst, kolonizací i posilováním královské moci. Současně však narůstalo napětí mezi panovníkem a domácí šlechtou, které se v závěru jeho vlády stalo jedním z faktorů jeho pádu.
Z markraběte moravského českým králem
Přemysl Otakar II. se narodil kolem roku 1233 jako druhorozený syn krále Václava I. Jeho cesta k moci však nebyla samozřejmá. Už v roce 1247 se stal moravským markrabětem a během konfliktu mezi Václavem I. a částí české šlechty se dokonce na čas postavil proti vlastnímu otci.
Významným krokem v jeho politickém vzestupu bylo získání rakouského dědictví. Přemysl se roku 1252 oženil s Markétou Babenberskou, dědičkou rakouského vévodství, a postupně si vybudoval postavení jednoho z nejvýznamnějších panovníků ve střední Evropě.
Když Václav I. v září 1253 zemřel, Přemysl se 23. září ujal vlády v Čechách. V té chvíli se však ještě neuskutečnila jeho korunovace. Ta přišla až v roce 1261, kdy byl v Praze slavnostně korunován českým králem.
Zajímavostí je také skutečnost, že právě s jeho nástupem na český trůn je spojován definitivní přechod dvouocasého lva do role znaku českého krále. Přemysl jej používal již dříve jako moravský markrabě.
Král železný a zlatý
Přemyslova vláda znamenala výrazné posílení českého státu. Jeho územní politika přivedla pod jeho vládu rozsáhlá území. K českým zemím se připojilo Rakousko, Štýrsko a později také Korutany a Kraňsko. Přemyslova moc tak sahala od českých zemí až k Jaderskému moři.
Právě rozsah jeho moci vedl k pozdějšímu označení „král železný a zlatý“. „Železný“ odkazovalo na jeho vojenskou sílu a těžce ozbrojené rytířstvo, zatímco „zlatý“ na bohatství jeho zemí a hospodářské zdroje, mimo jiné na rozvíjející se těžbu stříbra.
V době svého největšího mocenského vzestupu patřil Přemysl k nejvýznamnějším evropským vládcům. Jeho dvůr udržoval kontakty s mnoha evropskými panovníky a knížaty a jeho politika výrazně přesahovala hranice českého království.
Města jako opora královské moci
Přemyslova vláda nebyla založena pouze na vojenské síle. Jedním z jejích nejvýraznějších rysů byl rozvoj měst.
Panovník podporoval zakládání nových měst, příchod nových osadníků, obchod, řemesla a kolonizaci dosud řidčeji osídlených oblastí. Městům uděloval privilegia a vytvářel z nich hospodářská i politická centra, která byla přímo závislá na králi.
Tento proces měl i politický význam. Rostoucí města představovala protiváhu tradiční moci šlechtických rodů. Jak upozorňuje již František Palacký, Přemysl podporou měst vytvářel nový společenský stav a zároveň posiloval královskou moc vůči šlechtě.
Mezi významná města spojená s jeho vládou patřily například České Budějovice, Domažlice nebo Ústí nad Labem. České Budějovice založil Přemysl roku 1265, mimo jiné jako prostředek k posílení královského vlivu v jižních Čechách, kde měli značnou moc Vítkovci.
S Přemyslovou politikou souviselo také zakládání a podpora klášterů. V jižních Čechách například vznikla Zlatá Koruna, jejíž založení mělo kromě duchovního významu rovněž posílit královský vliv v oblasti.
Proměna českého státu
Rozvoj měst byl součástí širší proměny českého státu. Přemysl se snažil omezovat některé tradiční mocenské pozice šlechty a upevňovat centrální správu.
To však neznamenalo, že by česká šlechta byla jednoduše podřízena panovníkovi. Naopak, její postavení bylo ve středověkých Čechách velmi silné. Šlechtici nebyli pouhými držiteli královských lén v západoevropském smyslu a vlastnili rozsáhlé majetky. Přemyslovy snahy o posílení královské moci proto nutně narážely na jejich vlastní politické a majetkové zájmy.
Králova politika vůči šlechtě tak postupně vytvářela napětí. Zatímco Přemysl potřeboval silnou královskou správu, města a královský majetek, významné šlechtické rody hájily vlastní autonomii a vliv.
Tento rozpor se stal jedním z důležitých problémů pozdní Přemyslovy vlády.
Cesta k pádu
Přemyslova moc však nebyla neomezená. Jeho úspěchy v Rakousích a dalších zemích zároveň vyvolávaly obavy jeho sousedů i části říšských knížat.
Zásadní změna přišla roku 1273, kdy byl římským králem zvolen Rudolf Habsburský. Přemysl jeho volbu neuznal a mezi oběma panovníky postupně vypukl otevřený konflikt. Rudolf dokázal získat podporu části Přemyslových protivníků a především české šlechty.
Přemysl byl nakonec donucen vzdát se většiny území, která získal mimo tradiční české země. Pokus o obnovení jeho mocenského postavení následně vyústil v rozhodující střet.
Moravské pole a konec velkého krále
Dne 26. srpna 1278 se Přemysl Otakar II. střetl s vojskem Rudolfa Habsburského v bitvě na Moravském poli.
Bitva skončila Přemyslovou porážkou a jeho smrtí. Český král, který ještě několik let předtím patřil k nejmocnějším vládcům Evropy, tak padl na bojišti ve věku přibližně pětačtyřiceti let. Po jeho smrti zůstal český trůn nezletilému synovi Václavovi a české království vstoupilo do období politické krize.
Pád Přemysla Otakara II. znamenal mnohem víc než jen konec vlády jednoho panovníka. Ovlivnil další vývoj českého státu a otevřel cestu k postupnému vzestupu Habsburků ve střední Evropě.
Význam Přemyslovy vlády
Přemysl Otakar II. zanechal v českých dějinách mimořádně výraznou stopu. Jeho vláda byla obdobím mocenského vzestupu, hospodářského rozvoje a proměny vnitřního uspořádání českého království.
Podporou měst vytvořil důležitý základ pro jejich pozdější politický význam, kolonizací a zakládáním nových sídel změnil podobu mnoha oblastí českých zemí a územní expanzí posunul český stát mezi přední evropské mocnosti. Zároveň ale jeho snaha o soustředění moci v rukou panovníka prohloubila konflikt s částí domácí šlechty.
23. září 1253 proto nebyl jen den nástupu dalšího Přemyslovce na český trůn. Byl počátkem jedné z nejvýraznějších kapitol českých středověkých dějin – éry krále, jehož moc sahala od českých zemí až k Jaderskému moři, ale která nakonec skončila na Moravském poli.
Zdroje:
NOVOTNÝ, Miroslav. Přemysl Otakar II. Encyklopedie Českých Budějovic [online]. České Budějovice: Jihočeské muzeum. Dostupné z: https://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/premysl-otakar-ii
LEWIS, Frank R. Ottokar II of Bohemia and the Double Election of 1257. Speculum. 1937, roč. 12, č. 4. DOI 10.2307/2849306.
