Článek
Římský a český král zamířil s poměrně malým doprovodem přes Alpy a severní Itálii do Říma. Cílem byla císařská korunovace, která měla potvrdit jeho postavení v čele Svaté říše římské.
Cesta však nebyla jednoduchou triumfální jízdou za předem jistou korunou. Karel cestoval v době, kdy byla severní Itálie politicky rozdrobená, papežská kurie sídlila v Avignonu a samotný papež Inocenc VI. se k plánované výpravě stavěl velmi opatrně. Karel proto musel během cesty nejen postupovat směrem k Římu, ale také vyjednávat, získávat spojence, překonávat politické překážky a současně demonstrovat, že jeho římské království má skutečného panovníka.
O půl roku později, 5. dubna 1355, vstoupil Karel IV. do baziliky svatého Petra a přijal císařskou korunu.
Od lucemburského prince k římskému králi
Karel IV. měl za sebou v roce 1354 už mimořádnou politickou kariéru.
Narodil se roku 1316 jako Václav, syn českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. V mládí pobýval především ve Francii, kde získal vzdělání a zkušenosti, které později výrazně ovlivnily jeho politický styl.
Po smrti svého otce v bitvě u Kresčaku roku 1346 se stal českým králem a současně pokračoval v úsilí upevnit své postavení v říši. Už v listopadu 1346 byl zvolen a korunován římským králem. Jeho postavení však zpočátku nebylo jednoduché. Proti němu stále stál císař Ludvík IV. Bavor.
Po Ludvíkově smrti roku 1347 se Karlovi výrazně otevřel prostor k upevnění jeho vlády. Roku 1349 byl podruhé korunován římským králem v Cáchách, na místě spojeném s tradicí Karla Velikého. Právě tato korunovace měla pro Karla velký symbolický význam – hlásil se jí k tradici římských panovníků a k odkazu zakladatele západního císařství.
Karel však stále nebyl císařem.
A k tomu bylo zapotřebí Říma.
Císařská koruna byla něco jiného než titul římského krále
Ve středověké Svaté říši římské nebylo možné jednoduše prohlásit římského krále za císaře. Císařská korunovace byla spojena s Římem a s papežskou autoritou.
Karel IV. proto potřeboval dosáhnout něčeho, co se jeho předchůdcům podařilo často jen za cenu dlouhých válek.
Jeho děd Jindřich VII. Lucemburský byl císařem korunován v Římě roku 1312. Karlův otec Jan Lucemburský se italských poměrů rovněž výrazně účastnil, ale jeho politika v Itálii narazila na silný odpor a nakonec nevedla k trvalému obnovení lucemburské moci.
Karel proto postupoval jinak.
Nechtěl Itálii dobývat.
Chtěl dosáhnout císařské koruny především prostřednictvím diplomacie, dohody a demonstrace legitimity.
Jak později ukázal průběh celé výpravy, byla to zásadní odlišnost od některých předchozích římských jízd. Podle historičky Lenky Bobkové byla Karlova cesta současně politickou akcí, diplomatickou misí, logistickým podnikem i náboženskou poutí.
Proč právě 28. září?
Datum odjezdu nebylo náhodné.
Karel IV. vyrazil 28. září 1354 – na svátek svatého Václava, hlavního patrona české země.
Symbolika byla pro Karlovu politiku mimořádně důležitá. Karel se snažil spojovat vlastní vládu s tradicemi českého království, římské říše i křesťanství. Svatý Václav přitom nebyl pouze patronem Čech. V Karlově pojetí se stal také symbolem legitimity českého panovníka a jeho místa v křesťanském světě.
Datum odjezdu tak mohlo působit jako symbolické spojení české královské tradice s Karlovým evropským posláním.
Karel navíc nevyrazil z Prahy, jak by se mohlo při jednoduchém popisu události zdát. Na vlastní římskou jízdu nastoupil v hornofalckém Sulzbachu, kam dorazil po předchozích jednáních v říši. Právě odtud se 28. září vydal na jih.
Doprovázelo ho přibližně 300 jezdců. Na panovníka, který mířil k císařské korunovaci, to nebyla nijak velká armáda.
A právě v tom spočívala jedna z charakteristik Karlovy výpravy. Neměl v úmyslu dobýt Řím.
Říše musela fungovat i bez svého panovníka
Karlova cesta měla trvat mnoho měsíců. Panovník proto nemohl jednoduše opustit říši bez zajištění její správy.
Před odjezdem musel vyřešit řadu politických otázek a stabilizovat poměry v německých zemích. Jedním z Karlových cílů bylo vytvořit dostatečně klidné prostředí, aby jeho dlouhá nepřítomnost nezpůsobila nové konflikty.
To bylo o to důležitější, že římský král nebyl panovníkem moderního státu s rozsáhlou státní správou, která by fungovala nezávisle na jeho osobní přítomnosti.
Karel proto musel během cesty počítat s tím, že jeho moc závisí na síti spojenců, knížat, měst a dalších říšských institucí.
Jeho cesta do Říma tak byla zároveň zkouškou stability jeho vlády.
Papež v Avignonu a nejistá korunovace
Situaci komplikovala ještě jedna věc.
Papežská kurie už dávno nesídlila v Římě, ale v Avignonu. Novým papežem byl od roku 1352 Inocenc VI.
A právě vztah mezi Karlem a papežským dvorem nebyl tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Papež musel být opatrný. Císařská korunovace totiž nebyla jen náboženským obřadem. Byla také výrazným politickým aktem.
Karel navíc nechtěl být v Itálii dlouhodobě zatažen do místních konfliktů. Jeho cílem bylo získat císařskou korunu a poté se vrátit do zemí, jejichž správu považoval za skutečně důležitou.
Papež proto nebyl ochoten jednoduše vyrazit Karlovi naproti do Říma.
Korunovace se nakonec uskutečnila bez osobní účasti papeže.
To je důležitý detail: Karel se sice vydal do Říma za císařskou korunou, ale nebylo předem samozřejmé, že se mu ji podaří získat.
Přes Alpy do Itálie
Západní a střední Evropa 14. století byla světem, kde cesta přes Alpy znamenala skutečnou logistickou operaci.
Karel musel postupovat rychle. V horských oblastech hrozilo zhoršení počasí a uzavření průsmyků. Současně bylo třeba sledovat politickou situaci v severní Itálii.
Po překročení Alp se Karlova družina dostala do oblasti Friaulska.
14. října 1354 dorazil Karel do Udine, kde ho přivítal jeho nevlastní bratr Mikuláš, patriarcha aquilejský.
Z Udine pokračovala cesta dále do Itálie.
A právě zde Karlovi výrazně pomohla změna politické situace.
Smrt Giovanniho Viscontiho
Jedním z nejvýznamnějších hráčů severní Itálie byl milánský arcibiskup Giovanni Visconti, mocný představitel rodu Viscontiů a jeden z odpůrců lucemburských zájmů.
Giovanni Visconti zemřel 5. října 1354, tedy krátce před Karlovým příchodem do Udine.
Jeho smrt změnila politickou situaci v Lombardii.
Karlovi se tím otevřel prostor pro další postup. Zatímco jeho cesta mohla být původně spojena s rizikem konfliktu, změna poměrů umožnila mnohem více využívat diplomacii.
Karlova schopnost reagovat na takové změny byla jedním z důvodů, proč se celá výprava nakonec obešla bez rozsáhlého vojenského konfliktu.
Milán a železná koruna
Karel postupoval přes severní Itálii a jeho výprava získávala stále výraznější politický i symbolický charakter.
Dne 6. ledna 1355 byl v Miláně korunován železnou korunou jako italský neboli lombardský král.
Tato korunovace nebyla pouze mezikrokem na cestě do Říma.
V představě středověké univerzální monarchie měla jednotlivá královská a císařská korunovace své vlastní místo. Karel tak postupně vstupoval do různých vrstev tradice římské říše.
Jeho cesta proto nebyla jen přesunem z bodu A do bodu B.
Byla pečlivě konstruovanou demonstrací legitimity.
Karel jako poutník
Výprava měla ještě jeden rozměr.
Karel IV. byl hluboce nábožensky založený panovník a římskou cestu nevnímal pouze jako politickou operaci.
Po cestě navštěvoval významná poutní a církevní místa a získával relikvie pro české země. Už v Itálii se tak projevoval jeden z charakteristických rysů jeho vlády – snaha učinit z Prahy duchovní centrum hodné královské a císařské moci.
V Mantově získal například část ostatků svatého Longina a ostatky svatého Víta. Z Itálie si tak Karel neodvážel pouze politické dohody, ale také předměty, které měly posílit duchovní prestiž jeho zemí.
Praha měla být nejen politickým centrem.
Měla být také duchovním centrem.
Z Milána do Pisy a Sieny
Po korunovaci v Miláně pokračoval Karel dále na jih.
Jeho další významnou zastávkou byla Pisa, kde se zdržoval delší dobu. Právě zde pokračovala jednání o podmínkách císařské korunovace a o Karlově dalším postupu.
Římská jízda se totiž neustále pohybovala na hranici mezi politikou a poutí. Z Pisy pokračoval přes Sienu směrem k Římu.
Císařský sen se přibližuje
Po měsících cesty se Karel na jaře 1355 konečně dostal do bezprostřední blízkosti Říma.
Na Zelený čtvrtek 2. dubna 1355 dorazil před město.
Bylo mu třicet osm let.
Za sebou měl téměř půl roku cestování, vyjednávání a politických jednání.
Před ním stál cíl, ke kterému směřovala jeho politika od chvíle, kdy se stal římským králem.
Císařská koruna.
Karel však ještě musel projít samotným Římem.
5. dubna 1355: Karel IV. císařem
Císařská korunovace se uskutečnila 5. dubna 1355, na velikonoční neděli, v bazilice svatého Petra.
Karel byl korunován společně se svou manželkou Annou Svídnickou.
Obřad neprovedl osobně papež. Korunoval jej papežský legát, kardinál Pierre de Colombiers, biskup Ostie.
Tím byla završena Karlova několikaměsíční cesta.
Z římského krále se stal císař Svaté říše římské.
Pro Karla však císařská koruna neznamenala začátek nějaké nové výbojné říše.
Naopak.
Jeho politika byla ve velké míře založena na konsolidaci toho, co už získal.
Proč Karel neudělal z Itálie centrum své říše?
To je jedna z nejzajímavějších otázek Karlovy vlády.
Jeho předchůdci často usilovali o skutečnou kontrolu nad severní Itálií. To však znamenalo války, obrovské finanční náklady a konflikt s místními městy, šlechtou i papežstvím.
Karel se vydal jinou cestou.
Císařská autorita pro něj byla důležitější než skutečná přímá vláda nad každým územím, které formálně patřilo k říši.
Historikové proto Karlovu římskou jízdu nepovažují jednoduše za začátek obnovené německé či říšské vlády v Itálii. Šlo především o upevnění jeho legitimity a postavení v říši. Lenka Bobková upozorňuje, že výprava Karlovi sice nepřinesla pevnou vládu nad severní Itálií, ale významně posílila jeho postavení v centrálních zemích říše.
To bylo pro Karla mnohem důležitější.
Římská jízda jako demonstrace moci
Karel IV. nebyl panovníkem, který by svou autoritu budoval pouze vojenskou silou. Jeho politika často využívala symboly, ceremonie, genealogii, kult svatých, architekturu a historickou paměť.
Římská cesta byla jejich dokonalou kombinací.
Karel se vydal na cestu v den svatého Václava.
V Cáchách navázal na tradici Karla Velikého.
V Miláně přijal lombardskou korunu.
V Římě získal císařskou korunu.
A po celou dobu svou výpravu spojoval s náboženskou poutí a získáváním relikvií.
Jeho politický program tak nebyl založen pouze na tom, kolik území ovládá, ale také na tom, jaké místo zaujímá v evropském řádu a historické tradici.
Co znamenal 28. září 1354 pro české země?
Na první pohled se může zdát, že Karel IV. 28. září 1354 odjížděl především jako „německý“ nebo „římský“ panovník.
Ve skutečnosti byla jeho římská jízda významná i pro české země.
Karel totiž svou císařskou hodnost spojoval s posilováním prestiže českého království.
Praha se během jeho vlády měla stát jedním z hlavních center říše. Karel zde budoval reprezentativní panovnické sídlo, pokračoval ve stavbě katedrály svatého Víta, založil univerzitu a rozvíjel síť církevních institucí.
Císařská koruna tedy nebyla cílem sama o sobě.
Měla potvrdit postavení panovníka, který chtěl z českých zemí vytvořit jedno z hlavních mocenských a kulturních center střední Evropy.
Cesta, která změnila Karlův obraz
Na římské jízdě je pozoruhodné také to, že Karel nevyrážel jako mladý dobrodruh.
Bylo mu už téměř čtyřicet let.
Měl za sebou roky diplomatických jednání, konflikty se soupeři svého otce, dvě římské královské korunovace, českou korunovaci, budování Prahy i složitou politiku uvnitř říše.
Do Říma proto nevyrážel hledat své místo. Vyrážel ho potvrdit.
A právě tím se 28. září 1354 stává významným datem Karlovy vlády.
V ten den začala cesta, na jejímž konci stál jeden z nejvyšších titulů středověké Evropy.
Od svatého Václava k císařské koruně
28. září 1354 tedy nebyl pouze den, kdy jeden středověký panovník „odjel do Říma“.
Byl to okamžik, kdy Karel IV. zahájil jednu z největších politických a symbolických operací své vlády.
Vyrazil v den svatého Václava, patrona české země.
Přes říšská města a Alpy se dostal do Itálie, kde využil proměnlivé politické situace. V Miláně přijal lombardskou korunu, pokračoval přes Pisu a Sienu a na jaře 1355 dorazil k Římu.
5. dubna 1355 byl v bazilice svatého Petra korunován římským císařem.
Cesta trvala přibližně půl roku.
Její význam však trval mnohem déle.
Císařská koruna totiž Karlovi poskytla nejen prestiž. Stala se jedním z pilířů jeho představy o panovníkovi, který spojuje české království, římskou říši, křesťanskou tradici a dědictví Karla Velikého.
A právě proto lze na datum 28. září 1354 pohlížet jako na začátek jedné z nejdůležitějších etap Karlovy vlády.
Zdroje:
BOBKOVÁ, Lenka. První římská jízda Karla IV. [online]. Praha: Česká televize, 2015 [cit. 26. 9. 2026]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/prednaska-z-univerzity-prvni-rimska-jizda-karla-iv-133156
KUBÍNOVÁ, Kateřina. Imitatio Romae. Karel IV. a Řím. Praha: Artefactum, 2006. 444 s. ISBN 80-86890-07-4. Informace o publikaci: Ústav dějin umění AV ČR – Imitatio Romae
KAVKA, František. 5. 4. 1355 korunovace Karla IV.: císařem Svaté říše římské. Praha: Havran, 2002. 117 s. ISBN 80-86515-10-9. Záznam publikace: Parlamentní knihovna ČR – bibliografický záznam
UNIVERZITA KARLOVA. Císařská korunovace [online]. Praha: Univerzita Karlova, 2016 [cit. 26. 9. 2026]. Dostupné z: Oslavy 700. výročí narození Karla IV. – Císařská korunovace
ČESKÝ ROZHLAS. Cesta ke korunám Karla IV. [online]. Praha: Český rozhlas, 5. 4. 2015 [cit. 26. 9. 2026]. Dostupné z: Český rozhlas Dvojka – Cesta ke korunám Karla IV.
BLÁHOVÁ, Marie a Richard MAŠEK, ed. Karel IV. – státnické dílo. Praha: Univerzita Karlova, 2003. Dostupné také online: Karel IV. – Státnické dílo, PDF
PARLAMENTNÍ KNIHOVNA ČESKÉ REPUBLIKY. Imitatio Romae – Karel IV. a Řím [online]. Praha: Parlamentní knihovna České republiky [cit. 26. 9. 2026]. Dostupné z: Bibliografický záznam publikace
