Článek
Dokument i reklama
Co do žánru se tento film pohybuje kdesi na pomezí dokumentu, osvětového a instruktážního filmu a reklamy na tehdejší Československé státní dráhy. Záměrem jeho tvůrců zjevně bylo přiblížit veřejnosti práci železničářů v první linii i v „back office“ (jak se dnes říká) a zároveň povzbudit k cestování po dráze.
Nevím, jaké byly dobové reakce na něj, ale z dnešního pohledu je to film pozoruhodný tím, že přibližuje železniční historii a zároveň vybízí k zamyšlení. A vůbec přitom nevadí, že tu a tam záběr i doprovodný komentář přeskočí kus věty – hádám, že jak se lepil přetržený celuloidový pásek.
Parní vlaky, ale i elektrická lokomotiva
Doménou železnice byla koncem třicátých let samozřejmě pára. Ta dominuje většině záběrů na vlaky a dovíme se tu o zbrojení lokomotivy uhlím a vodou. Také o pečlivém promazávání ložisek před odjezdem i při každém zastavení na trase. Té práce bylo na „páře“ víc, než si dnes umíme představit. Kouzelně působí detail na rychloměr parní lokomotivy, ukazující „až“ 110 kilometrů za hodinu.
Film pochopitelně nepřenáší vůně a pachy. Při pohledu na mohutně kouřící lokomotivy pod prosklenou střechou nad nástupišti pražského Wilsonova nádraží nás určitě napadne, že tam mohlo místy být k nedýchání. Ale tehdy se to zjevně tak nebralo. Kouřilo se tenkrát všude – domy, vlaky i lidé, na nádraží i ve vagónu.
V jednom záběru při výjezdu z dnešního „hlaváku“ se ovšem mihne i elektrická lokomotiva s kabinou uprostřed a „čumákem“ vpředu a vzadu. Ano, to byl ten polovičatý, a tudíž ne právě povedený, pokus o elektrifikaci pražského železničního uzlu. Psal jsem o něm v první ze své série článků Elektromobilita v praxi.
Slovenská strela – rychlost a luxus
Srdce technického fandy potěší dobové záběry motorového zázraku – Slovenské strely, která kombinovala benzínový motor s elektromotorem, tedy (odborně řečeno) s elektromechanickým přenosem výkonu. Uvidíme dobře oblečené cestující v jediné, luxusní druhé třídě tohoto nadstandardního rychlovlaku. Tachometr v detailu ukazuje jeho – dlouho nepřekonanou – rychlost 140 kilometrů za hodinu. A jako zvláštní bonus tu máme i chvilkový záběr do kabiny strojvedoucího v plné práci.
Na okraj: Motor se tu mihne ještě jednou v podobě drezíny – vlastně auta na kolejích, kterou traťový inženýr projíždí a kontroluje trať.
Rozmanité vagóny, rodina cestujících a roztomilé děti
Zatímco dnešní osobní vagóny se sobě navzájem dost podobají, prvorepublikový park byl – jak zde vidíme – značně rozmanitý. Běžně se cestovalo třetí třídou, do níž tu také nahlédneme.
Naproti tomu tu máme lůžkový vůz s patřičně oděnou a dokonale upravenou dámou neurčitého věku, ukládající se k spánku.
Jako dobová zvláštnost se ukáže zábavní vůz ve výletním vlaku s tanečním parketem a malým kinem. Popravdě si nedovedu v praxi představit ten tanec za jízdy, podrobnosti se tu k tomu ovšem nedovíme.
Zajímavé může leckomu přijít, jak se tehdy během jízdy zcela běžně neznámí spolucestující navzájem družili, povídali si, případně (jak již řečeno) hráli karty. Vyloženě roztomilé jsou pak záběry na děti hrající si ve vlaku rozpustile se svými maminkami.
Spousta ruční dřiny
Nejen práce strojvůdce a topiče na parní lokomotivě byla v té době náročná na fyzickou kondici. Zatímco dnes přestaví výhybku nebo postaví návěst dispečer stiskem tlačítka, tehdy – jak tu sledujeme – se vše dělo mechanicky, s těžkými pákami, táhly a závažími. Ručně se rozbíjelo kamení na štěrk, ručně se tím štěrkem podbíjely kolejnice a ručně se ty kolejnice předtím přinesly na pražce a přišroubovaly k nim.
Spousta ruční práce byla i v depu při údržbě vozů a lokomotiv.
Telegraf a grafikon
A samozřejmě tu máme telegraf jako základní dorozumívací prostředek na tehdejší železnici, s klapotem telegrafních klíčů a nekonečnou páskou odvíjející se z cívek.
Jestliže dnes naříkáme na ruce a zápěstí poškozené od počítačové klávesnice, neumím si představit, co s nimi dělal právě telegrafní klíč. Tedy ona páka s tlačítkem, s jejíž pomocí železničář celou směnu vytvářel sérii teček a čárek Morseovy abecedy do každé zprávy. Včetně například dohadování mezi jednotlivými stanicemi, kde se na jednokolejné trati budou oproti nákresnému jízdnímu řádu, železničářům dobře známému grafikonu, míjet opožděné vlaky, tak aby celkové zpoždění bylo co nejmenší.
Mimochodem, svět železničářů je tu prezentován převážně jako mužský. Ale i zde se v dopravní kanceláři mihne půvabně odhalené ženské ramínko.
Dobový jazyk
V neposlední řadě zaujme dobový jazyk doprovodného komentáře. Nejen ona typická výslovnost a intonace známá ze starých filmů, ale i slovní zásoba, trochu odlišná od té dnešní. Obecenstvem se tu například míní veřejnost. Pochopitelně dnes nemáme strojvůdce, ale strojvedoucí. Trať ve filmu prochází a prohlíží strážník – ale není to policista, je to, dnešní terminologií, pochůzkář. Vlaková četa je zde zvána mužstvem, i když by tu třeba sloužila paní průvodčí. A disciplinovaný cestující s sebou „nebéře“ do kupé všechna zavazadla, ale svěří je zavazadlovému vozu.
Tyto nenápadné detaily pak dávají celému filmu neodolatelný kolorit.
Koneckonců, podívejme se sami. Film je ke zhlédnutí na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=2OP3z0bIlDI
A pak se třeba můžeme vypravit na výlet některým z dnešních vlaků, ať máme srovnání.
