Článek
Kdykoli píšu o německy mluvících lidech a zemích, nemohu nevzpomenout na tuhle paní učitelku, i když už je to skoro pětatřicet let. Její stopa šla totiž daleko nad rámec výuky jazyka. Následující řádky napoví víc.
O němčině a rodině
Když to vezme do rukou matematička, žena lékaře a matka dospívající dcery
Jak řečeno, ta paní byla původní profesí učitelka matematiky. K výuce jazyka tak přistupovala velmi prakticky, jako k nástroji dorozumívání. Na její základní instrukci nikdy nezapomenu:
„S prvním otevřením pusy je jasné, že jste cizinec. Jako cizinec máte právo dělat jazykové chyby. Ty chyby ale nesmějí být na úkor významu. A nikdo také nemá povinnost čekat, než si v hlavě dlouze sesumírujete nějakou větu, třebas i gramaticky správně. Prostě musí být jasné, o co vám jde, a musí to být jasné hned.“
Kromě jazykových učebnic měla paní učitelka po ruce také nepřeberné množství historek ze života s lékařem a dospívající dcerou. Jejich reprodukce a rozbor byly přečasto zajímavější než ty učebnice. Ostatně, posuďte sami.
Teď musíš s pacientem psychologicky pracovat
Její manžel chirurg byl na návštěvě u svého bývalého českého kolegy, který emigroval do Švýcarska a zde si otevřel náramně prosperující praxi. Místo dlouhého vysvětlování vzal svého českého kolegu k jednomu banálnímu případu: Jakýsi sedlák spadl ze stromu a měl něco s nohou. S pacientem mluvil lékař německy, s českým kolegou česky.
Český lékař nohu prohmatal, konstatoval, že není zlomená, a doporučil mast na pohmožděniny a pružný obvaz. Švýcarský kolega mu odvětil: „Špatně! Je potřeba udělat rentgen.“ Rentgen jen potvrdil, co český doktor zjistil pohmatem. Tak tedy mast a pružný obvaz. „Špatně!“, oponoval zkušený Čechošvýcar. „Teď musíš s pacientem psychologicky pracovat.“ I spustil na vyjeveného sedláka: „Noha sice není zlomená, ALE: Mohlo by dojít k různým komplikacím…atakdále…je třeba pravidelně chodit na kontroly…atakdále…“
Když byl milý sedlák odtransportován, porovnal švýcarský lékař částku, kterou naúčtoval sedlákově pojišťovně, s částkou, kterou by byl účtoval podle postupu českého lékaře. Tím bylo řečeno vše.
A proč to tu píšu? Kdykoli se mi někdo (a zdaleka nejen z oboru zdravotnictví a farmacie) snaží něco „odborně“ namluvit, vybaví se mi paní učitelka s její nezaměnitelnou rázovitou intonací, s níž celý příběh reprodukovala: „Jetzt musst du mit dem Patienten psychologisch arbeiten!“
Mně je to buřt
S dospívajícími dětmi to nebývá jednoduché. Mají svou hlavu. Svérázným způsobem ji ovšem projevovala náctiletá dcera paní učitelky.
Když se vrátila z několikatýdenního pobytu v Bavorsku, kde se měla zdokonalit v němčině, odpovídala prý na všechny rodičovské pokyny a otázky typicky bavorským: „Mí ists vušt.“ Tedy: Mně je to buřt. Kouzlo mládí…
Dnes mi to nemyslí
Čeština má po staletí koexistence s německy mluvícími národy řadu slov a výrazů přejatých z němčiny. Díky paní učitelce tomu ale je i naopak. Jejím německým příbuzným se prý nesmírně zalíbil český obrat „Dnes mi to nemyslí“ a začali ho používat také. Až vám tedy nějaký Němec řekne „Heute denkt es mir nicht“, vane vítr od Prahy.
O národech a národnostech
Žádný Sas, ale Anhaltiner
Když přišla řeč na původ paní učitelky v Sasku-Anhaltsku, zdůrazňovala nám, že není Sas, nýbrž „Anhaltiner“. To slovo Sas, tedy Sachse, přitom bylo řečeno s jistým odstupem, takže mi to znělo skoro jako „žádnej pitomej Sas“. Bylo v tom kus patriotické hrdosti na Anhaltsko jako bývalé knížectví s bohatou historií a rodištěm církevní reformace.
Inu, jen další z mnoha důkazů, že vlastně žádný „typický Němec“ neexistuje.
Typicky rakouské
Na tu milou paní učitelku jsem si také nedávno vzpomněl, když jsem psal článek o bytosti Rakušana.
To bylo tenkrát zkraje devadesátek, kdy rakouská média dštila oheň a síru proti neekologickým českým potravinám. Na rakouské straně hranic ovšem stály fronty aut se zákazníky chtivými těch neekologických, ale levných potravin. Němečtí příbuzní paní učitelky to prý jen suše komentovali: „Typisch Österreich“, tedy typicky rakouské.
Takhle ale ne
V té době, kdy se česká ekonomika vydrancovaná léty centrálního řízení klopotně a bolestně stavěla na nohy, byli „soudruzi z NDR“ s prosperujícími západními krajany prostě sjednoceni. Do pěti nových spolkových zemí šly nemalé prostředky na srovnání životních úrovní. Jenže to mělo svá „ale“ a díky paní učitelce a jejím příbuzným jsme to měli z první ruky. Ve sjednoceném Německu se rázem vyprofilovali Wessis a Ossis – tedy Zápaďáci a Výchoďáci. Ti první povýšení, ti druzí frustrovaní.
Místo spokojenosti tak slyšela paní učitelka od svých příbuzných „z východu“ jen nářky na nové poměry a novou bídu. Nechápavě se ptala: „O co vám jde? Proti nám v Česku přece máte všechno. Chtěli jste se přece sjednotit.“ Odpověď zněla: „Ano, ale ne takhle. Vy začínáte od začátku, ale je to váš začátek ve vaší zemi, kde jsou věci tak, jak si je uděláte. My jsme najednou ve vlastní zemi občané druhé kategorie.“
Byla to pro nás tehdy lekce ze zodpovědnosti za svůj život.
Host do domu
Když jednou ti příbuzní přijeli k paní učitelce do Prahy na návštěvu, dostali velmi bohatou snídani. Poděkovali, ale po straně se jí pak ptali, jestli prý u nás vždycky takhle plýtváme. Paní učitelka se rozzlobila a důrazně odpověděla: „Ne! My sami jíme ráno mnohem skromněji. Ale v téhle zemi platí, že host do domu – Bůh do domu. A můj manžel jako Čech by nepřenesl přes srdce, kdyby naši hosté nedostali to nejlepší, co u nás máme.“
Přiznám se, že mne vzpomínka na tuhle spontánní reakci vždycky zahřeje, když slyším nebo čtu, jací že to jako národ jsme takoví nebo onací.
Německé přísloví
Těch historek s paní učitelkou a její rodinou bylo mnohem víc. Své vzpomínání ale nejraději uzavřu touhle:
To jsem jednou přišel na hodinu němčiny v náladě značně pokleslé, neb mne právě opustila žena, s níž jsem měl do života velké plány. Asi to na mě bylo znát, protože moudrá paní učitelka jen povídá: „Máme u nás tohle přísloví: Každou ulicí jednou projde muzika, jen nikdo neví, kdy.“
Uplynulo třicet let a pár. S mojí kolegyní a ženou Pavlou jsme už dlouho vedle sebe neustále den co den a neumíme si to představit jinak.
Měla jste pravdu, paní učitelko. Díky.
