Článek
Od prosince 2025 je zdejší linka 39A plně elektrifikovaná palivočlánkovými elektrickými autobusy. Navíc elektrické midibusy nabíjené pantografem z troleje, brázdící dvanáct let historické centrum Vídně, byly loni nahrazeny podobnými, ovšem poháněnými elektřinou z vodíkových palivových článků a baterií. Obojí budilo naši zvědavost a stálo za prozkoumání v jeden prosluněný všední den mezi Vánoci a Novým rokem.
Jen pro připomenutí o vodíku a palivovém článku
Vodíkový, či palivočlánkový, elektromobil nebo elektrobus kombinuje dva zdroje elektřiny: baterie a vodíkový palivový článek. To je zařízení, v němž se (velmi jednoduše řečeno) atomy vodíku a vzdušného kyslíku přeměňují na vodní páru, přičemž vzniká elektrický proud.
Oproti čistě bateriovému pohonu má takové elektrické vozidlo delší dojezd na jedno naplnění nádrží vodíkem, které navíc zpravidla trvá jen několik minut. Jeho provoz je ale o poznání dražší, hlavně protože naprosto čistý vodík, potřebný pro palivový článek, se ekologickou cestou (a jiná dnes není žádoucí) vyrábí poměrně draho.
Linka 39A: Od nádraží až k vinicím na předměstí
Linka 39A, dlouhá asi čtyři a půl kilometru, vede od vídeňského nádraží Heiligenstadt na předměstí Sievering. Některé spoje si to z konečné Sievering protáhnou ještě zhruba o kilometr. Trasa celou cestu od nádraží stoupá, přičemž překonává více než stometrový výškový rozdíl ve sklonu někdy mírném, jindy velmi prudkém. Autobusy tu jezdí ve všední dny v sedmi– až desetiminutovém intervalu.

Sievering – je to tu pořád do kopce
Linku obsluhuje deset palivočlánkových elektrobusů od portugalského výrobce CaetanoBus, jehož zásoba vodíku spolu s bateriemi vystačí na 400 kilometrů jízdy na jedno naplnění nádrží. Na první pohled je to běžný autobus standardní délky 12 metrů, plně nízkopodlažní, se třemi dveřmi a dostatkem místa pro sedící i stojící cestující. Zaujme snad jen o poznání vyšší střecha, pod níž se ukrývají nádrže na vodík a další součásti palivočlánkového pohonu. A ovšem také tichý provoz, rušený jen všelijakými „elektrickými“ zvuky různých zařízení, potřebných k pohonu nebo pohodlí cestujících.
Nádraží Heiligenstadt je konečnou linky metra U4 na severu Vídně. Náš CaetanoBus už na nás čeká, tak rychle nasedat. Nejprve se svižně proplétáme městským ruchem kolem nádraží a poté rychle a bez problémů stoupáme vzhůru k výšinám Sieveringu. Tady končí Vídeň, jak ji běžní návštěvníci znají, a začíná předměstí napůl venkovské, s vinicemi táhnoucími se až kamsi k oblakům.
Autobus je i ve všední den mezi svátky stále plný a jeho pohon takový či onaký tu zjevně nikdo neřeší. My bychom snad jen uvítali lepší odpružení vozidla, měkčí sedadla, lepší vozovku, anebo nejlépe to vše dohromady. Pravda je taková, že tento nový elektrický autobus to s námi za jízdy pěkně vytřásá a známe i pohodlnější posezení. Ale to věru není to nejdůležitější.

Místa je tu dost. Jen, hm, to posezení…
Na konečné si ještě stihneme popovídat s řidičem. Dovíme se, že vodíkové CaetanoBusy jsou spolehlivé a dobře se s nimi jezdí, protože jsou tiché a snadno se s nimi manévruje. Vodíkem se autobus naplní vždy během noční pauzy v garážích a s dojezdem během směny není žádný problém.
A pak už autobusem a metrem vzhůru (vlastně dolů) do ruchu historického centra, té nejklasičtější Vídně, jak ji znají turisté.
Linky 2A a 3A: Křížem krážem historickým centrem
Okružní midibusové linky 2A a 3A se proplétají historickým centrem Vídně se zastávkami vzdálenými od sebe řádově desítky metrů. Délka takového okruhu se dá než odhadnout na malé jednotky kilometrů. Každá z linek funguje v desetiminutovém intervalu, a to pouze ve všední dny a v sobotu.
Jezdí zde palivočlánkové midibusy Hydron od italského výrobce Rampini. Podobně jako CaetanoBus má každý z nich na střeše umístěné nádrže na vodík. Ten spolu s bateriemi vystačí na 250 kilometrů jízdy. Oproti jejich předchůdcům, dvanácti elektrobusům dobíjeným na konečné pantografem z troleje, jich dopravce Wiener Linien potřebuje na linkách deset a ty jsou neustále v provozu. Odpadly totiž nemalé prostoje při dobíjení.
Na linkách 2A a 3A už nás po předchozích zkušenostech nepřekvapuje jejich nepředvídatelnost. Zkrátka někde v davu se objeví elektrobus tam, kde ho nečekáme, a poté odbočí někam, kam to také nečekáme. Nebo se objeví dva elektrobusy za sebou a vzápětí se rozjedou každý jinam.

Současnost a připomínka historie v centru Vídně
Se svými čistě bateriovými předchůdci, rovněž značky Rampini, si tyto vodíkové midibusy v provozu v ničem nezadají. Stejně jako ony se hbitě, a přitom plynule proplétají mezi mračny turistů, automobilů a koňmi tažených kočárů. Obdivujeme řidiče, který v tom zmatku dokáže vždy včas zastavit před živou či plechovou překážkou a mezi davy lidí na ulici najít zastávku. Napadá nás, že o nedělích a o svátcích tyto elektrobusy nejezdí možná proto, že už by se sem zkrátka nevešly.
Interiér autobusu je v mezích možností prostorný a posezení pohodlné. Prostor kolem dveří je zjevně řešený tak, aby umožnil rychlý nástup a výstup cestujícím s omezenou možností pohybu – ať už kvůli stáří, handicapu nebo korpulentní postavě.

Malý, ale šikovný – sem se vejde opravdu každý
Jediné, nad čím jsme trochu v rozpacích, jsou ztmavená skla v prostoru pro cestující, dělající i z jízdy za dne bezmála projížďku večerním městem. Těžko odhadnout, proč.
Ale to jsou už jen detaily. Každopádně tento nový Rampini je více než důstojným následovníkem svého předchůdce a nezbývá než popřát, ať se mu na linkách daří.

Že by koule levitovala nad elektrobusem? Konspirátoři, pozor! To bude určitě to elektromagnetické cosi, o kterém se nesmí mluvit.
Zdroj
Tento článek je upravenou verzí autorova článku na portále Smartcityvpraxi.cz: https://www.smartcityvpraxi.cz/Palivoclankove-vodikove-elektrobusy-ve-Vidni.php
Zde najde čtenář i další detaily, zajímavosti a fotografie.






