Článek
Dětství jsem trávíval ve městě, kde jsme bydleli, o prázdninách pak na venkovské chalupě. Jak řečeno, nebylo to špatné. Tak cože se mi na něm s odstupem tak nezdá, že bych ho nechtěl vrátit? Inu, pár věcí by se našlo.
Trpěl by můj nos
Kdybych se dnes vrátil v čase zpět do dětství, asi jako první by mne upoutal, s prominutím, všudypřítomný smrad.
Kouřilo se tehdy všude, i u nás doma. O restauračních zařízeních nemluvě. Kouřily také komíny nad kamny a kotly, kde se kromě nekvalitního uhlí spalovalo kdeco (ostatně, i dnes to známe). Dým z továren se dokonce opěvoval v písních – vzpomínáte? I když aut jezdilo míň než dnes, jejich výfuky měnily ulice v plynové komory. Nu a ani s hygienou se to tenkrát nepřehánělo, co si budeme nalhávat.
Zkrátka, naše dětství nevonělo. Aspoň tedy podle dnešních měřítek ne.
Dospělí a děti
Zajímavá věc. V dětství mi mnozí dospělí připadali hloupí. A když si na ně s odstupem těch let vzpomínám, pořád mi připadají hloupí. Tehdy ovšem bylo neslušné na to jen pomyslet, natož to říkat nahlas. Vládla tu všudypřítomná úcta ke stáří. Moudrý nebo hloupý, k úctě okolí se stačilo prostě projíst a prospat, podobně jako třeba k příslušnému platu na úřadě. Jak se mi ulevilo, když jsem s přibývajícím věkem mohl tenhle otravný stereotyp hodit za hlavu.
Jako děti jsme samozřejmě doma pomáhali. Mimo jiné s mytím nádobí. A protože se s teplou vodou šetřilo, mylo se napřed nahrubo ve studené. Jako dnes cítím na dlaních tu protivnou mastnotu a zbytky jídla.
Topilo se uhlím, které uhlíři nečekaně složili na chodník a tou hromadou zatarasili průchod. Takže všechen program šel stranou, skládalo se uhlí. Děti byly pochopitelně zapojeny, pilně nosily kyblíky k okénku do sklepa a zase zpět. Abychom si pak všichni mohli užívat život v teple uprostřed všudypřítomného popela a mouru.
Ne že by to všechno bylo k nepřežití, ale idylka vypadá jinak.
A to tu nemluvím o různých tehdejších výchovných metodách a motivačních nástrojích, za něž by dnes dospělí měli na krku sociálku, případně soud. U dětí se ale tehdy sneslo leccos.
Zdraví a vymoženosti civilizace
Ano, taky jsem byl jako kluk věčně odřený, poškrábaný a domlácený. A stejně jako ostatní jsem si z toho nic nedělal. Vzhledem k tomu, že jsem od narození těžce slabozraký, ale kuráž do života mi nechybí, nezměnilo se na tom za ta léta vlastně nic.
Kromě nevalného zraku mám taky mimořádně světlou kůži. Horké letní dny jsem v tom – prý idylickém – čase trávil buďto upečený v šatech, anebo připečený od sluníčka. Nic moc. Ochranný krém s faktorem 50+ považuji za jednu z největších vymožeností současné civilizace a nedám na něj dopustit. Kdepak zpátky do dětství.
Na mé střední škole s internátem byl odebírán denní tisk náš i některých dalších zemí komunistického bloku. A protože v té době jaksi nebyl k dostání toaletní papír, používal se místo něj právě tento tisk, pečlivě nastříhaný. Byla to příležitost k velmi netradičnímu mezinárodnímu srovnání. Ještě jakžtakž posloužilo pečlivě promnuté Rudé právo nebo Neues Deutschland. Ovšem když náhodou přišla pod ruku sovětská Pravda… Do dalších podrobností tu snad raději zacházet nebudu.
A jinak samozřejmě, přežil jsem dětství i bez vědecky řešené stravy a sofistikovaných potravinových doplňků. Čert ví, jak.
Svět „doma“ a svět „venku“
Už v dětství jsem měl zálibu v glosování života kolem nás. Mé domácí slohové práce do školy ovšem nejednou skončily předčasně skartovány s matčiným rezolutním: „Za tohle by nás všechny zavřeli!“ A musel jsem psát znova a jinak.
Tohle prapodivné dělení světa na „co se má říkat ve škole“ a „co se může říkat jen doma“ mě dost unavovalo. Zvlášť když mi často nedávalo smysl. Vemlouvavý tón hlasatele na rádiu Svobodná Evropa byl stejně protivný, jako ten na rádiu Praha, a v obou případech se tu jen cosi předkládalo k věření.
O sociálních sítích a současných mediálních praktikách si myslím své. O našem vnitropolitickém panoptiku taktéž. Ale zpátky do časů těch dvou různých světů, to určitě ne.
Moudrost dědy Fialy
Znáte Pohádku o staré tramvaji? Malý Frantík tam s ostatními dětmi zachraňuje před sešrotováním starou tramvaj Terezku. Přitom se někdy chodí podívat za svým tátou do továrny, kde vysoko v oblacích na jeřábu visí velká stříbrná tramvaj.
Starý tramvaják děda Fiala mu jednou říká: „Nezapomeň na tramvaj Terezku, ale mysli na velkou stříbrnou tramvaj v oblacích. Víš, jezdit se má jen dopředu.“
Ano, jezdit se má jen dopředu. Máte pravdu, dědo.
