Článek
Legendární doktor Štrosmajer
Vzpomínáte si na legendárního doktora Štrosmajera v sedmdesátkovém seriálu Nemocnice na kraji města, kterého tak mistrně ztvárnil Miloš Kopecký? Skvělý lékař, férový chlap, ovšem příbuzní pacientů pro něj byli cosi jako infekce, s níž si lékařská věda ke své škodě dosud nedokázala poradit.
Nedávno jsme s manželkou měli v roli příbuzných staré pacientky podobnou zkušenost – úplně jedno kdy, kde a proč. Protože jsme oba inženýři s analytickým myšlením a smyslem pro humor, zkusil jsem tu z těch situací vyvodit některé obecně platné závěry.
Lékař a inženýr – poněkud nešťastná kombinace
Inženýr, nebo řekněme člověk s duší technika, má typicky potřebu přijít věcem na kloub tak, aby mu dávaly smysl a do sebe zapadaly. Tímto způsobem očekává i vysvětlení od lékaře ohledně zdravotního stavu, příčin a následků u jeho milovaného příbuzného. Pokud takovéto vysvětlení nedostane, pojme k lékaři a všem jeho sdělením hlubokou nedůvěru. Inženýr je přesvědčený, že i složité věci lze vysvětlit přiměřeně jednoduše a hlavně logicky, proto odmítá lékařův přístup „nevejde se do tří minut, na co jsem šest let studoval“.
Pokud inženýr narazí na lékaře s tímto přístupem a chce od něj získat informace (tedy sdělení snižující nejistotu při rozhodování), je záhodno upustit od přímočarého stylu komunikace a naučit se rozumět náznakům a v náznacích komunikovat.
Nic osobního – hlavní je cíl
Pokud inženýr nedostane informaci „na první dobrou“, mívá ve zvyku se k ní dobrat sérií doplňujících otázek. Jenže zde může inženýr narazit, neb lékař toho typu si může takovéto otázky vyložit jako nedostatečnou úctu ke své profesi a své roli v pacientově životě. Pokud k tomu dojde, dá to inženýrovi velmi zřetelně najevo.
Doplňující otázky je proto třeba formulovat se vší opatrností a s každou z nich ujišťovat o svém respektu k lékařově odbornosti, jíž my obyčejní smrtelníci nikdy nebudeme a ani nemůžeme rozumět. Je vhodné si přitom v duchu neustále opakovat, že hlavní je náš cíl – získat informace potřebné ke zvládnutí situace v přiměřené tělesné i duševní kondici všech zúčastněných. Případná lékařova nevrlost, jíž je inženýr vystaven, je prostě cenou za tyto informace – nic víc.
Žádná moudra z internetu
Lékaři jsou (právem) alergičtí na moudra z internetu, proto je žádoucí se jich vyvarovat. Jenže inženýr má obvykle k internetovým moudrům podobný vztah a zpravidla se na ně neodvolává. Lékař-ješita pak může být naopak rozmrzelý, že nemá důvod inženýra za ně sejmout. I s tím je dobré počítat.
Jde o zdraví nebo o proces?
Pro inženýra v roli pacientova příbuzného často bývá důležité, zda vše to, co se děje s jeho milovaným, milovanou, je skutečně nutné pro zlepšení zdravotního stavu nebo zda je to pouhá součást procesů, tak jak jsou v daném zdravotnickém zařízení nastaveny (lidově řečeno: „protože se to takhle dělá“). Právě takováto otázka ovšem může být vykládána jako projev neúcty. Je proto nutné ji formulovat s maximální opatrností a být připraven na nevrlou reakci (viz výše).
Poslouchejte zdravotnický personál
Může být velmi užitečné sledovat střední zdravotnický personál – tedy sestry a ošetřovatele – jak se o daném lékaři vyjadřuje. Pokud zdůrazňuje jeho odborné kvality, přestože o nich právě není řeč, a přitom lze „mezi řádky“ vyčíst jistý nadhled a odstup, máme nejspíš co do činění s takovým lékařem-ješitou.
Mluvte se zdravotníky jejich jazykem, odhadujte, co chtějí slyšet, a říkejte to
Není nic trapnějšího, než když je příbuzný pacienta přistižen při neznalosti základní terminologie. Každý přece ví, že tonometr je tlakoměr.
Chceme-li příbuzného, zmučeného rutinou zdravotnického zařízení, získat do domácího ošetřování, je žádoucí dát jednoznačně kladnou odpověď na všechny kontrolní otázky stran domácího zázemí, i když víme, že nedávají smysl. Slíbíme tedy třeba, že babičce určitě opatříme chodítko, i když tahle stará turistka by se k němu nikdy nesnížila (obrazně i doslova) a potřebuje jen trochu času na otřepání z potupné role meziproduktu přišpendleného kabeláží k bílému výrobnímu pásu.
Mladí lékaři jsou nezřídka komunikativnější a víc rozumějí lidské duši
Pokud si někteří lidé stěžují, že mladí neumějí komunikovat, pak ale mezi lékaři to neplatí. Snad se dnes komunikaci lékařů věnuje větší péče na univerzitách, snad je to jev generační. S mladším lékařem bývá větší pravděpodobnost se domluvit – alespoň tedy podle našich zkušeností.
Mladí lékaři také, opět podle našich zkušeností, mají větší pochopení pro duševní stránku života pacientova i jeho příbuzných. Važme si jich a podporujme tento přístup – kdoví, zda jednou sami neskončíme v jejich rukou.
A samozřejmě poděkujme
Tak nebo onak, lékaři a zdravotníci vynaložili (třebas i po svém) úsilí na to, aby se náš milovaný, milovaná vrátili do normálního života. Poděkování zahřeje a je to to nejmenší, co můžeme udělat.
