Článek
Roztomilé hádanky
Tyhle nádherně „blbé“ hádanky mají pro mne půvab dodnes. Tak tedy – co je to?
Je to červené…a modré…a žluté…a zelené…a oranžové…a není to vidět?
Zakopané pastelky.
Je to chlupaté a lítá to vzduchem?
Nakopnutý kocour.
Vypadá to jako úplně obyčejná paní a prochází to zdí?
Bílá paní v civilu.
Když přišla puberta
Jojo, to je ta dětská nevinnost. Pak nám najednou bylo -náct a říkali jsme si třeba tohle:
Tlustá baba v tramvaji: „Pane, co do mě strkáte?!“
„Zaplaťpánbu nic.“
Senilní politici
Trochu tu upřesním ten perex: Svět dospělých k nám ani tak nepronikal, jako nám spíš byl tlačen ze všech stran, od rádia po ideově zaměřenou školní výuku. V našich -náctiletých vtipech byl reprezentovaný senilními politiky, ať už to byl vševládnoucí československý Gustáv Husák nebo sovětský Leonid Brežněv.
Takže Husákovi někdo každé ráno klepal na okno: „Ťuk, ťuk, Husáku, ty vole!“
Když se to opakovalo, křikne uražený politik: „Kdo jsi, že na mě takhle voláš?“
„Ťuk, ťuk, Husáku, ty vole, to jsem já, sluníčko. A kdyby ses znbláznil, budu do večera na Západě.“
Leonid Brežněv trpěl těžkou dušností, takže každý jeho projev působil dojmem, že je to ten poslední. Odtud se i vyprávělo, s patřičně dýchavičným, přerývaným podáním:
„Daragije druzjá…Někatórije…tavárišči…gavarjat…što…ja…gavarju…z gramplastinki…z gramplastinki…z gramplastinki…“
(Česky: Drazí přátelé. Někteří soudruzi říkají, že mluvím z gramodesky…z gramodesky…)
Moudrý Cikán
Romové řečení Cikáni nebyli v našich vtipech terčem rasistických útoků, ale spíše nositeli jakési lidové chytrosti, někdy trochu naivní, ale proto o nic míň veselé. Jako třeba ten, co se ho ptali při politické prověrce:
„Co bys dělal, kdyby se otevřely hranice na Západ?“
„Vylezl bych na strom.“
„Proboha proč?“
„Aby mě ty davy neušlapaly.“
„Ehm. A co bys dělal, kdyby se otevřely hranice na Východ?“
„Vylezl bych na strom.“
„A proč tentokrát?“
„Abych viděl toho vola, který by tam šel.“
Jiného se při politické prověrce ptali (raději rovnou překládám do češtiny):
„Co víš o Slovenském národním povstání?“
(Tajuplným tónem:) „Nic konkrétního. Ale něco se chystá!“
Hloupý esenbák
Policisté, tehdy zvaní esenbáci (podle Sboru národní bezpečnosti), ve vtipech symbolizovali hloupost a nedotknutelnost státní moci, k níž bylo radno přistupovat nanejvýš opatrně. A to i v tehdy populární televizní znalostní soutěži Deset stupňů ke zlaté, kam se jeden z nich přihlásil:
„Pane majore, pochopitelně postupujete do dalšího kola. Jen mi dovolte Vaše odpovědi nepatrně upřesnit: Nebyl to Gustáv Husák, ale Mistr Jan Hus. Neupálili ho v Kostelci, ale v Kostnici. A nepozval ho tam Hanzelka, ale Zikmund.“
Zpátky do současnosti
Dnešním dětem moc přeju, ať si vyprávějí jen ty dětské vtipy, nekořeněné blbostí našeho světa dospělých. A když už, tak jen trochu. Jako ten, který jsem nedávno odposlechl na výletě:
Rodina přichází po večeři k slavnostně zářícímu vánočnímu stromku.
„Jé, mamí, stlomeček hoží!“
„Neříká se, že stromeček hoří, ale že stromeček svítí.“
„Jé, mamí, a záclony svítí!“
