Článek
Slabozraký navigátor
Jak už jsem se ve svých článcích vícekrát zmínil, mám zrak tak mizerný, že pro silniční provoz bych představoval mnohem větší riziko než zmalovaná blondýna v SUV (omlouvám se za ten stereotyp). Naštěstí mám svoji ženu Pavlu, která řídí ráda a často a jezdila už s lecčím, včetně staré Avie uprostřed starobylého italského městečka.
Abych byl taky k něčemu, dělám jí už léta na vedlejším sedadle navigátora. S pomůckami, které aktuálně nabízí trh a technologie, a se sítnicemi, které experti prohlásili za prakticky nezměřitelné moderními přístroji. Občas je to docela legrace.
Papírová dobrodružství
Dlouho jsme samozřejmě jezdili podle papírových map. Doma to ještě vcelku šlo. Horší to bylo za hranicemi, kde zpravidla posloužil Euro Atlas Marco Polo s rozmanitými měřítky. Dnes je mu přes dvacet let a máme ho stále pietně uložený v knihovně.
Zásadní otázka přitom vždycky zněla: Kde teď jsme?
V praxi to vypadalo tak, že mi Pavla v plné rychlosti zkoušela hláskovat název obce, kudy jsme právě projížděli, a já jsem ho vzápětí a s příslušným zpožděním dohledával na papíře, obvykle uvedený co možná nejdrobnějším písmem. Obzvlášť v němčině to býval zajímavý kvíz pro oba.
Nastaly ovšem situace, kdy i seriózní papírová mapa byla k ničemu. Třeba když jsme se v chorvatském vnitrozemí pokoušeli přiblížit k malebným Bílým stěnám. Bylo to nedlouho po válečném konfliktu a jediným spolehlivým vodítkem tu byl jakýsi plánek v propagační brožuře pro turisty s klikatící se čárou, pravděpodobně silnicí.
Ve skutečnosti šlo o nekonečnou lesní cestu plnou prachu, kamení a kořenů, s nezpevněnými krajnicemi, vedoucí odnikud nikam. Spíš než onen plánek nakonec posloužila orientace podle světových stran a víra v Pavlinu řidičskou zručnost, že naše stará Fabie (kdepak 4×4) nesklouzne do příkopu, protože pak bychom byli v… Ano, pane hrábě.
Nebudu napínat. Nakonec jsme našli Bílé stěny a poté dojeli na zpevněnou silnici. Samozřejmě úplně jinde, než kde jsme vyjet měli, ale byla to civilizace. Uf.
Jako v Červeném trpaslíku
S pořízením smartphonů jsme se rozhodli přejít na navigaci elektronickou. Myslel jsem, že tím přijdu o čestnou funkci navigátora, ale dopadlo to jinak.
Po několika infarktových situacích způsobených protivnou babou, když do poklidné atmosféry uvnitř vozu zničehonic zaječela: „Po třech stech metrech odbočte vlevo!“ nebo cosi podobného, bylo rozhodnuto, že instruovat řidičku budu i nadále já, ovšem s využitím moderní techniky.
Nejprve jsme zkusili Waze. Poté, co nám doporučil objet kolonu po cestičce za potokem, jsme přešli k našim Mapám a u nich už zůstali.
Ani tady to nebývá vždycky jednoduché.
Poněkud mne třeba irituje, že se vždycky nacházíme o něco dál, než ukazuje navigace, a nikdy se nedá přesně odhadnout, o kolik dál. Cítím pak jisté sympatie k řídícímu počítači známé kosmické lodi Červený trpaslík, když po dosažení nadsvětelné rychlosti lamentuje: „Prolétáme předměty dřív, než je vůbec zaregistruji. Dokonce i s IQ šest tisíc je to situace k pos….“
A ještě poučení pro případné následovníky: Nesnažte se dělat rozhodčího mezi navigací a zkušenou řidičkou, která rezolutně prohlásí: „Tudy fakt nejedu.“ Ta druhá má vždycky navrch.
Dobrá ajťácká rada
Občas se také přihodí, že jedouce po silnici první třídy otevřenou krajinou, jsme navigací situováni kamsi do okolích lesů a polí nebo rovnou do potoka. Ta přičinlivá aplikace se nakonec zavaří v upřímně míněné snaze nás z té šlamastyky dostat. Nezbývá pak než jako dřív spolehnout na paměť a cedule.
Když jsem se s problémem svěřil příslušné technické podpoře, dostalo se mi rady vskutku ajťácké: Doporučujeme telefon restartovat.
Inu, dobrá rada nad zlato.
Když se jezdí vlevo
V těch dávných dobách, kdy jsme měli k dispozici jen papírové mapy a Spojené království bylo v Evropské unii, jsme s Pavlou projeli půjčeným autem Irsko. Naše jediná řidička svoji první zkušenost s jízdou vlevo bravurně zvládala, jen si stěžovala na otlučenou pravou ruku – to, když chtěla rychle zařadit a narazila s ní do dveří.
Oříšek pro řidiče i navigátora přišel, když jsme na jednom výletě přejeli přes hranice do Severního Irska, součásti Velké Británie. „Tady mají nějaké strašně nízké povolené rychlosti.“ „Klid, to je v mílích“. Někdy jsme míle přepočetli, jindy jsme nad nimi mávli rukou a taky bylo dobře.
Zažil jsem ovšem i opačnou situaci, když jsem kdysi s jedním svým britským kolegou a ředitelem za volantem brázdil české silnice. Kolega byl z četných zahraničních projektů zkušený řidič i v kontinentálních podmínkách. Jenže ta železná košile… Zkrátka, v jakési nepřehledné zatáčce srovnal stopu tak, jak byl zvyklý. Tedy do protisměru.
Pamětliv toho, že hovořím s nadřízeným a že řidiče není radno vyplašit, povídám co možná nejklidněji a nejzdvořileji: „Barry, bylo by lépe, kdybys přejel do pravého pruhu.“
Píšu tento článek, ergo vše dobře dopadlo.
Poznámka
Ono lamentování řídicího počítače pochází z knihy Rob Grant a Doug Naylor: Červený trpaslík, vydal Omnibus, 2020
