Asi nejsem solidární: Pohled handicapovaného drobného podnikatele

O svém zrakovém handicapu už jsem se ve svých článcích zmiňoval vícekrát, naposledy v souvislosti se samoobslužnými pokladnami.

Každopádně můj běžný život je plný překážek a nástrah, které si normální zdravý člověk sotva představí. Přesto ve věku 60+ válčím jako OSVČ s nástrahami kontrolního hlášení DPH a jiných úskalí, které všemohoucí a přísný stát seslal na nás drobné podnikatele, abychom si moc nevyskakovali.

S tím handicapem jsem se narodil a nedá se s ním dělat nic. Vlastně dá: Pořídit si manželku a zároveň kolegyni, s níž se náramně doplňujeme a baví nás to spolu. Ani to ovšem nespadlo z nebe, neb v životě není nic jednosměrné: I handicapovaný člověk musí dávat stejně jako brát, aby byla rovnováha, třebaže občas vesele dynamická. Zvlášť když spolu začínáte z nuly, ne-li z minusu.

Přiznám se, že mám občas vztek na všechny natažené dlaně. Na všechny ty, co po mně chtějí dobré skutky a toleranci k věcem, které se mi příčí. A to jen proto, že nefňukám a svět i svůj handicap beru s nadhledem.

Před časem nám jistý senior nadšeně líčil, jak se nechal odvézt rychlou záchrankou, protože ucítil jakýsi nepříjemný tlak na srdci. Měl to evidentně jako zážitek, zakončený konstatováním: „Co bych se s ní nesvezl, když je to zadarmo.“

Zježila se mi srst a už už jsem chtěl říct něco velmi upřímného. Moje žena mě naštěstí předešla a mile prohlásila: „Zadarmo to není, ale my ti to rádi zaplatíme“.

Znám paní, nebudu ji jmenovat – no, bydlí u nás v domě. Zvláštní poznávací znamení: chudinka stará už několik desítek let. Věkem jen nepatrně starší než já.

Ta paní je postrachem domovních schůzí a náhodných setkání před domem, protože neustále vyžaduje nějaké ohledy. Používá přitom působivě skuhravou intonaci, která spolehlivě každého odradí od protestu. Ostatní sousedé, věkem o půl generace až generaci níže, ji tolerují s poukazem na to, že jednou taky budeme staří. Asi by mi mělo lichotit, že mně do té kategorie starých nezařadili. Aspoň prozatím.

To jsem jednou takhle myl skleněné výplně domovního vchodu. Když je něco špinavého tak, že to vidím i já, je to pro mne signál, že je to opravdu hodně špinavé. Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být. Slyším zvuk pojízdné stodoly – ejhle, naše paní je tu.

V duchu si říkám: Teď přijde, bude sípat a sdělí mi, že by ten vchod také umyla, ale brání jí v tom zdravotní potíže.

Přišla, sípala a sdělila mi, že by ten vchod také umyla, ale brání jí v tom zdravotní potíže.

Prý chce na našem beztak úzkém schodišti druhé zábradlí, protože jedno je prý málo pro její ubohé chromé nohy (hm – taky nohy nesoucí objemné cargo, ale to je prý u dámy neslušné zmiňovat). Doufám, že si ho nevyskuhrá. To by bylo zase podlitin při náhodném setkání s cizím předmětem.

No nic. Ale leze mi ta baba na nervy, ne že ne.

To bylo tenkrát po té Havlově velké amnestii. Ve vlaku se ke mně po ránu přitočil pán s tím, že ho chudáka právě propustili a on dnes ještě nesnídal. Ať mu tedy na tu snídani přispěji nějakým tím grošem.

Nevybral si správný okamžik. Já jel zrovna na služební cestu a doma jsem nestihl ani rychlou snídani. Jen jsem vyhrkl: „Já taky ne.“

Na zastávce v Košicích se k nám přitočil jakýsi bezdomovec. Jadrnou slovenštinou spustil svůj srdceryvný příběh s cílem vylákat z nás pár eur. Když byl v nejlepším, obrátila se na něj manželka a nejčistší pražskou češtinou odtušila: „To máte teda blbý.“

Skončil v půlce věty a vydal se hledat další oběť.

Určitě existují charity poctivé a záslužné. Věřím tomu bez důkazů, tak nějak jako zjevené pravdě.

Pak ale otevřu obálku a z ní se na mne vyvalí srdcervoucí text ve smyslu: „Představte si, že celý svět kolem vidíte rozmazaně. Představte si, že ho tak vidíte den, dva, měsíc, pořád… “. To fakt nevím, co si myslet o zmíněné charitě a o marketingových kreativcích, které si ta charita za podobné nářky platí.

Kdysi za mnohem mladších let jsem se připletl na jakýsi večírek s mezinárodním obsazením, kamž mne přivedl můj tehdejší učitel angličtiny, abych jim hrál na kytaru a zpíval. Hrál jsem tedy na kytaru a zpíval. Někteří jedinci se pak na ten zpěv začali posilovat marijánkou (nebo snad tabletkami, už nevím) a zapíjet to alkoholem.

Zvedl jsem se, rozloučil a odešel. Tohle ne. Nikdo mi nebránil, nikdo mě do ničeho nenutil.

Každému osud rozdal jiné karty. Ale s každými kartami se dá hrát, jak to jde nejlépe. Vím to. Není to jednoduché a musí se chtít.

Nemám pochopení pro žebrající bezdomovce. Já s manželkou si na své bydlení stále vyděláváme, kupodivu prací.

Nemám pochopení pro narkomany a nevěřím, že by člověk začal fetovat, protože ho k tomu někdo přinutil násilím.

Neuchvacují mne marketingové „heart breaking stories“ charit. Dlouho jsem dával krev. Tu nejde koupit ani prošustrovat a dostane se těm, kdo ji opravdu potřebují.

A taky nemám pochopení pro věčné chudinky, zneužívající zdravotnický systém a vyžadující neustálé ohledy a toleranci.

Tak nevím, asi jsem nesolidární. A lepší už to nebude.