Článek
Sadistický programátor
Nejprve mi dovolte vzpomenout (bohužel letos zesnulého) Scotta Adamse a jeden z jeho nesmrtelných komiksů o Dilbertovi. V něm zjistí firemní psychotest u jakéhosi programátora sadistické sklony. Programátor se bojí, že přijde o práci, ale šéf se rozhodne ho pouze přeložit do oddělení pro programování samoobslužných pokladen. Na nechápavý dotaz, jak může být sadista pověřený programováním rozhraní mezi strojem a člověkem, se mu dostane ujištění, že to nikdo nepozná.
Je mi jistou satisfakcí, že takto se hovoří o samoobslužných pokladnách i na druhé straně Atlantiku.
Slabý zrak, netrpělivost a chuť na prosecco
Jak jsem se ve svých článcích vícekrát zmiňoval, mám zrak tak mizerný, že ho pořádně nezměří ani moderní medicínské přístroje. Vydat se s ním na milost a nemilost jinému přístroji – jak již víme, sadisticky programovanému – zní jako čirá nerozvážnost.
Jenže kromě toho, že jsem slabozraký, jsem také netrpělivý. Čekání u pokladny, než si pokladní a pokladníci dají venku svého šluka, je pro mne hra na nervy. Což, prosím, není osočování, ale autentický zážitek – právo na šluka je ostatně základním právem kuřáků zakotveným v Bibli, ústavě, zákoníku práce a dalších neotřesitelných dokumentech. Jak tedy předpokládám.
Raději proto dám přednost samoobslužné pokladně.
Pochopitelně, algoritmus vyhledávání některých položek v seznamu se občas vymyká mým myšlenkovým pochodům. Stejně jako postup jejich vyhledání, položení na příslušné místo a návratu zpět do markovacího procesu.
Po všech životních zkušenostech s ajťáky mne to nijak nepřekvapuje a snad ani nepohoršuje. Stejně jako to, že jednotlivé obchodní řetězce se předhánějí s co nejoriginálnějšími postupy při obsluze samoobslužných (safra, není to protimluv…?) pokladen. Takže si člověk musí nakonec osvojit takových postupů několik.
V neposlední řadě obrázky, které mne přitom případně mají vést, jsou zajisté mistrným výtvarným dílkem, ovšem jejich rozměry nebezpečně připomínají proslulé orientální miniatury. Nic pro nás slabozraké.
Když už je tedy konečně namarkováno, přichází prubířský kámen mé (ne-)trpělivosti. Ano, v košíku se nacházelo také mé a manželčino oblíbené prosecco. I v mém věku 60+ (ten manželčin tu není slušné rozebírat) se proces zastaví, neb je třeba věk místopřísežně potvrdit personálem. Nad kasou se rozbliká světlo…a nic. Obsluha tu jako naschvál nikde není a pokud je, má na starosti něco jiného, mnohem důležitějšího, než je můj nákup. Takže několikrát proběhne okolo, nežli konečně zareaguje na světlo nad pokladnou, mé gestikulování a úpěnlivé volání.
Hra nervů vrcholí. Sleduji, jak u nesamoobslužné pokladny vesele postupuje fronta. Schválně, kdo bude rychlejší… A hle, obsluha je konečně tu. Nyní je třeba se zklidnit a nasadit chápavý úsměv. Bylo by totiž krajně nemístné cokoli namítat, protože bude následovat nevrlá odpověď typu „Mám jen jedny nohy. (A vůbec, co si o sobě myslíš, pitomej zákazníku.)“
Konečně je mi tedy dovoleno zaplatit a odnést, co jsem si nakoupil. Graças a Deus. Příště si snad rozmyslím kupovat to prosecco.
Odchod a chvála samoobslužných pokladen
Konec procesu? Kdepak. Nyní je potřeba ještě najít příslušnou škvíru v přístroji, odkud vyjela účtenka, která mne vypustí od pokladen na svobodu. Pochopitelně stroje v každém z řetězců mají tu škvíru někde jinde a když už si člověk na jeden navykne, inovují ho za jiný a hra „najdi si svoji účtenku“ začne znova.
Vida, takže samoobslužné pokladny ze mě nakonec udělají jogína a abstinenta, navíc trénovaného proti demenci. Vlastně bych měl za to obchodním řetězcům a jejich automatickým pokladnám poděkovat.
