Článek
Abortenwagen
Ne že bych se s oddílem pro ženy v železničním vagónu nikdy nesetkal. Vzpomínám si na něj z jednoho britského železničního muzea, se stylově oblečenými figurínami v typickém vagónu se samostatnými dveřmi do každého kupé. Nádherný kousek historie. V duchu jsem si ho tehdy zařadil mezi železniční kuriozity, podobně jako třeba Abortenwagen, tedy záchodový vůz, jak jsem se o něm dočetl v jisté antikvární železniční příručce.
O tom, že něco podobného nabízejí v jednadvacátém století i naše státní železnice, jsem až do té doby nevěděl. Vlakem cestujeme společně s manželkou a využíváme k tomu nejraději soukromí dvojsedaček ve velkoprostorovém oddíle. Nicméně pokud dopravce uzná za vhodné vyčlenit samostatné kupé pro vyhrazenou kategorii cestujících, je to jeho rozhodnutí. Aťsi jsou to spánembohem třeba lidé nad šedesát let věku nebo nad sto kilogramů váhy, je to takříkajíc nic proti ničemu.
Jak jsem se ale zmínil už v perexu, zaráží mne stereotyp, na němž tato vymoženost staví: mírumilovná žena – agresivní muž. Tady cítím cosi nezdravého.
Tři krátké příběhy
Zažil jsem pánské toalety plné agresivních řvoucích ženštin. Ti, jimž byla tato místnost nade vší pochybnost výhradně určena, zde jednoduše neměli šanci.
Zažil jsem asi trojici rozjařených kámošek, jichž byl plný vagón a nebylo před nimi úniku.
Také jsem zažil dvě elegantně oblečené dámy, jak se snažily obrat maminku vedoucí za ruce děti. Naštěstí tenkrát neúspěšně, neb zasáhl manžel.
Ty všechny by měly právoplatný nárok na místo v ženském oddíle. Jen si nejsem úplně jist, zda by o jejich společnost ostatní dámy stály.
Právo, odpovědnost, obyčejná slušnost
Asi už stárnu, ale zdá se mi, jako by se dnes kdekdo hlásil o svá práva. Nějak přitom ale uniká druhá strana mince – s každým právem se pojí odpovědnost. Skutečné či domnělé právo – ne odpovědnost, ne obyčejná slušnost – pak dává lidem hranice.
Nesmím do ženského oddílu? Dobrá, nesednu si tam, nemám na to právo. Mám ale svaté právo dělat brajgl v celém ostatním vlaku.
A obráceně: Vousy a hluboký hlas jsou automaticky nálepkou výtržníka, agresora a nejlépe ještě sexuálního maniaka, ať dělá, co dělá. Tedy aspoň podle těch, kdo podobné škatulkování zavádějí a podporují. Opravdu?
Snad abychom se raději od svatých práv vrátili zpátky k té nesvaté obyčejné slušnosti bez rozdílu pohlaví a vychovávali k tomu své bližní, nejlépe příkladem.
Oddíl pro ohavné
Když jsem v polovině osmdesátých let začínal na železnici, přišel nám jednoho 1. dubna z ministerstva dopravy cyklostylovaný přípis. Pojednával o tom, že se v osobní přepravě nově zavádí příplatek za ohavnost, tzv. ohavné.
Zaplatit jej musel cestující, jehož zaměstnanec ČSD uznal ohavným, přičemž platilo, že „uzná-li pracovník železnice cestujícího ohavným, nedá se s tím nic dělat“. Dále platilo například: „Je-li osoba ohavná opatřena knírem, zvyšuje se ohavné o 50 %.“
Platilo toho mnohem víc. Byl to pochopitelně apríl, ale nádherně vyvedený do všech detailů a fines železničního byrokratického stylu.
Tak mne napadá, zda by se místo potupného diskriminačního ohavného neměly pro ohavné cestující zřídit ve vlacích zvláštní samostatné oddíly. I oni přece mají právo na ochranu před úsměšky a jinými projevy nevole ze strany ostatních cestujících.
