Čtverec 10×5 aneb malé zamyšlení nad pravidly a předpisy

V těch komentářích se často mezi sebou mydlí zastánci dvou táborů. Jedni říkají, že i nesmyslná pravidla se musí dodržovat, protože o pravidlech se nediskutuje. Druzí tvrdí, že pravidla jsou pro slabé, silní je mohou mít takříkajíc na háku. Vidím to celé trochu jinak.

Když jsem před více než čtyřiceti lety nastoupil do svého prvního zaměstnání u státních drah, rozhodl se tehdy můj šéf, že ze mne udělá správného ajznboňáka. I vyslal mne na absolvování série drážních zkoušek, počínaje osobním pokladníkem a konče takzvanou velkou komerční.

Příprava na ty zkoušky znamenala prostudovat spoustu nejrůznějších železničních předpisů. Jako čerstvého vysokoškoláka nezatíženého rutinou mne brzy zaujala, a nutno říci, i znepokojila, jedna věc: Ty předpisy obsahovaly obrovskou spoustu balastu a mezi ním stejným stylem formulovaná pravidla a poučky, na nichž závisely lidské životy.

Na mnoho si po těch letech už nevzpomínám. Dodnes ale vím, jak se dává signál „Stůj, zastavte všemi prostředky!“ Zároveň občas dávám k lepšímu, že „trhlinou ve vozové plachtě o délce 10 cm rozumíme takovou trhlinu, k jejímuž zacelení je třeba záplata ve tvaru čtverce (!) o rozměrech 10×5 cm“.

Podotýkám, že nejsem řidič, na to bych byl se svým nevalným zrakem příliš nebezpečný. S manželkou, která naopak řídí naše auto velice ráda, ale máme najety statisíce kilometrů doma i v cizině. Je přitom zajímavé sledovat okolí.

V Rakousku nás třeba zaujala značka „Jiné nebezpečí“, pod níž byl na ceduli německy psaný dlouhý výčet všech možných nebezpečí, která zde mohou číhat. Snad kdyby na nás zničehonic vyběhl rozzuřený býk, aby bylo možno říci: My jsme vás ale varovali.

Irsko prý je (nebo snad bylo) mezi zeměmi EU jednou z těch, kde jsou řidiči nejdisciplinovanější. Na místě jsme pochopili, proč. Některé silnice, kde je povolena osmdesátka či stovka, měly takový „temporary surface“ (dočasný povrch – jaký krásný eufemismus), že víc jak padesát by po nich jel jen sebevrah.

Občas, obvykle v blízkosti farem, bylo na silnici jen výrazně napsáno „Slow“ nebo „Very slow“, tedy pomalu nebo velmi pomalu. A bylo na řidiči, jak si to interpretuje. Nikdo nechce havarovat nebo dokonce zabíjet. Jak příjemně rozumný přístup oproti ďábelsky se měnícím, a ne vždy smysl dávajícím, změtím omezujících dopravních značek, jak je známe z českých silnic.

A ovšem, nemohu vynechat značku z Mosambiku, kterou vidíte na fotografii. Tihle mocní tvorové tu zkrátka mají právo absolutní přednosti a žádný motorizovaný český politik by u nich nepochodil s respektováním výsledků voleb.

Období pandemie bylo charakteristické spoustou příkazů a zákazů. Nesmyslnost některých z nich se schovávala do onoho krásného výrazu „kontroverzní“. Kdo zná náš okres Praha-východ, jistě ví, o čem píšu. Jaká to živná půda pro nejrůznější strachy, konspirace a naschvály.

O téhle problematice jsem kdysi psal na Médiu. Ne jako onen generál po bitvě, ale jako konzultant pro plány krizové připravenosti, který tehdy jen nevěřícně zíral, jak se ignorovaly zásadní poučky pro podobné případy, formulované v příslušných dokumentech už zkraje let dvoutisících.

S manželkou jsme tehdy brzy pochopili, že nemůžeme jen spoléhat na befely shůry, ale musíme vzít svůj život a zdraví do svých rukou. Je hloupé škodit si z pouhé poslušnosti, stejně jako je hloupé nepomáhat si z pouhého trucu.

Umýt si před jídlem ruce mýdlem nás učily maminky, a pandemie na tom nic nezměnila. Podobně jsme vždycky považovali za nevychované chodit mezi lidi plní bacilů a prskat je kolem sebe – tak proč bychom to, probůh, dělali v pandemii. Neradi se mačkáme v davu, tudíž se davu vyhýbáme před pandemií, během ní i po ní.

Na stromech a na kandelábrech žádný zákeřný virus nesedá. Nebyl tudíž důvod vzdát se turistiky, která nám posiluje tělo i ducha, a svým dechem přitom zbytečně zvlhčovat roušku. Stejně jako nebyl důvod si nedat na ulici vánoční svařák jako projev životadárné „normálnosti“.

A konečně, očkování nás chrání před tetanem, záškrtem a dalšími ošklivostmi. Proč by nás tedy nemělo ochránit před covidem. Dnes ho máme v sobě každý celkem sedm dávek, nijak nám neublížilo a covid jsme nikdy nedostali.

As simple as that, jak říkávali mí britští kolegové.

Chtěl bych tu apelovat na ty, co pravidla a předpisy tvoří a uvádějí do života: Méně je někdy více. A pravidla, která nedávají smysl a často zůstávají jen „pro jistotu“, znehodnocují ta, která smysl dávají.

Chtěl bych tu také apelovat na nás ostatní: Rozum do hrsti, vždy a všude! To jediné nelze žádným předpisem nařídit.