Článek
Když jsme v roce 2020 s mojí kolegyní a manželkou Pavlou začali mít zdravotní potíže a úrazy ne kvůli covidu, ale v důsledku vládních opatření, došlo nám, že je tu něco v nepořádku. Tedy, že nemůžeme plně spoléhat na smysluplnost všech těch příkazů a zákazů a nechat se udolávat zprávami v médiích, ale musíme vzít rozum do hrsti a spolehnout se v prvé řadě na vlastní zkušenost, zodpovědnost a koneckonců, i na naše profesní znalosti.
Něco málo o krizovém řízení
Krizové řízení je součástí mé profese manažerského konzultanta. Asi tak před dvaceti lety jsem v barvách jedné britské poradenské společnosti pomáhal jistému důležitému podniku zgruntu vybudovat jeho systém plánování krizové připravenosti. V něm se řešily reakce na různé druhy krizových situací. Jednou z nich byly i epidemie, pro něž nám byl vodítkem dokument zvaný Typový plán Epidemie – hromadné nákazy osob, pocházející od Ministerstva zdravotnictví ČR.
Z něj vyplynula tři hlavní rizika pro případ epidemie: riziko ohrožení životů a zdraví lidí, ekonomické (tedy hospodářské) riziko a sociální (tedy společenské) riziko.
Obsah zdravotního a hospodářského rizika a jejich dopadů je celkem zřejmý. K sociálním rizikům zmíněný typový plán uváděl: „Mezi sociální dopady, ke kterým dochází zejména v důsledku rozsáhlejších epidemií nebo epidemií vysoce nebezpečných nákaz, patří vyšší výskyt psychických postižení jak u nemocných a jejich rodinných příslušníků, tak dosud nepostižené populace, zejména pokud je ovlivněna nevhodným masmediálním působením, které vede k panice, namísto ke spontánní spolupráci.“
Je zřejmé, že zmíněná tři rizika jsou velmi úzce provázaná, proto je potřeba je řídit dohromady a vyváženě. Jednoduše řečeno: Ekonomika s pracovní silou ochromenou masovou nemocností funguje špatně nebo nefunguje vůbec. Nefungující ekonomika nemá dost prostředků na financování zdravotnictví (neb, jak patrno, i lékaři a sestry musí byt z něčeho živi a léky a materiál také nejsou zadarmo). Stres ze situace, zesilovaný působením médií, k nemocnosti dále přispívá. Všeobecná nejistota navíc demoralizuje, a podlamuje tak ekonomiku i nutnou součinnost obyčejných lidí.
Stejně jako se nedají donekonečna napínat nervy člověka, nedají se donekonečna napínat ani nervy podniku nebo celého národa. Výsledkem je buď odpor a protest, nebo únava a lhostejnost.
Kromě plánování patří ke krizovému řízení pochopitelně také činnost během samotné krizové situace a následné poučení pro příště.
Zde se zastavím u krizové komunikace. Důraz se při ní klade na pravdivost a důvěryhodnost informací. Neméně důležité je vyjádřit empatii – lidé musí na prvním místě vědět, že ti, kdo je vedou, o ně mají starost. Ten, kdo řídí krizovou situaci, by měl zároveň lidi povzbuzovat k aktivitě, a tím jim dávat pocit kontroly nad okolnostmi, které se jeví jako neřiditelné. A v neposlední řadě: Je nezbytné ukázat lidem, že je respektujeme, protože nedostatek respektu podlamuje důvěru.
Poučky versus realita
Na rozdíl od různých generálů po bitvě jsme s Pavlou tohle všechno věděli právě v těch pandemických dnech. Mohli jsme jen sledovat dění kolem nás, porovnávat poučky s realitou a odhadovat následky všeobecného stresu a nejistoty na lidech i na organizacích. Viděli jsme, jak ve snaze uřídit zdravotní, a částečně i ekonomická rizika, byla sociální rizika ponechána svému osudu a médiím, která je dále zhoršovala.
Sledovali jsme, jak chaotické příkazy a zákazy, které ne vždy dávaly smysl, rozkládají morálku (nač se snažit, když zítra bude z moci úřední vše jinak) a podlamují důvěru k těm, kdo měli krizi řídit. Zvlášť při jejich podávání stylem „my to víme nejlíp a ty, občane, buď poslušný.“
Sledovali jsme, jak jsou staří lidé zavíráni do ústavů a do domácích vězení v dobré víře, že na epidemii je nejlepší „hausarest“. Přitom se nějak zapomínalo, že starý člověk vyčerpaný steskem a nejistotou je mnohem náchylnější k nemocem takovým či onakým. Sledovali jsme, jak média na prvních místech co nejvýrazněji zobrazují počty nakažených a zesnulých, jakoby šlo o sportovní utkání nebo obrovskou sazku, a následovaly šokující titulky.
To vše v kontextu nezměrného úsilí zdravotníků a lidí šijících roušky.
Pozorovali jsme také, jak lidé kolem nás (aniž by to sami tušili) intuitivně hledají co nejlepší rovnováhu mezi zdravotními a sociálními riziky. Vídali jsme, jak to zdraví kolegové v práci nepřehánějí s rouškami a podávají si ruce, aby atmosférou „normálnosti“ aspoň trochu ulevili stresu jako bráně k nemocem. Mládež se z úplně stejného důvodu scházela ve stínu benzínových pump.
A co my s tím
Jak řečeno na úvod, brzy jsme s Pavlou pochopili, že nemůžeme jen spoléhat na befely shůry, ale musíme vzít svůj život a zdraví do svých rukou. Je hloupé škodit si z pouhé poslušnosti, stejně jako je hloupé nepomáhat si z pouhého trucu.
Z médií jsme sledovali hlavně ta naše odborná, nezaplevelená strašením. Ta ostatní jsme omezili na nezbytné minimum.
Umýt si před jídlem ruce mýdlem nás učili doma, když jsme byli malí, a pandemie na tom nic nezměnila. Díky vlhčeným ubrouskům bylo možné si s kolegy podat ruce a pak si je diskrétně otřít, než jsme sáhli po sušence ke kávě.
Podobně jsme vždycky považovali za nevychované chodit mezi lidi plní bacilů a prskat je kolem sebe – tak proč bychom to, probůh, dělali v pandemii. Ovšem tady byla i jistá prekérní situace. Nepřejte si zažít ten pocit, když mi zaskočil drobeček a já dělal nekonečné minuty jakoby nic, abych nevylekal osazenstvo cukrárny.
Neradi se mačkáme v davu, tudíž se davu vyhýbáme před pandemií, během ní i po ní. Pracujeme převážně doma a jednání po internetu nám nakonec někdy přišla vhod – řečnícího pana Důležitého je možné beztrestně ztlumit a počkat, až bude se svým předváděním hotov.
Na stromech ani na kandelábrech žádný zákeřný virus, pokud vím, nesedá. Nebyl tudíž důvod vzdát se turistiky, která nám posiluje tělo i ducha, a svým dechem přitom zbytečně zvlhčovat roušku. Stejně jako nebyl důvod si nedat na ulici vánoční svařák, opět jako projev životadárné „normálnosti“.
No a ta obzvlášť pitomá opatření, jako třeba zavření okresů (kdo zná náš okres Praha-východ, ví, o čem mluvím), se dala prostě obejít.
Jakmile se ovšem objevila možnost očkování, využili jsme ji a využíváme stále. Podle takřečených antivaxerů už bychom měli být dávno na onom světě, což se jaksi nekoná. Zajímavé, až do pandemie se tu žádní antivaxeři neproducírovali a bylo zcela normální a přirozené se proti nakažlivým nemocem nechat očkovat.
Kdo četl můj předchozí článek o mé tchyni, jíž říkám maminka, možná ho napadne, jak pandemickou situaci zvládala ona.
Nu, pro starou zdravotnici nebyla ochranná rouška nic zvláštního. A kampak se strachem a s hausarestem na člověka, který prchal před východní frontou. I v pandemii se o sebe postarala a na Vánoce se u ní sešla celá milovaná rodina, jako obvykle a jak se sluší. A jestli se tam snad snažil vloudit nějaký škodolibý virus, určitě ho zahnala vůně maminčiny skvělé svíčkové.
Stejně jako my, také maminka hned využila a stále využívá příležitost k očkování proti covidu. Přece nebude hloupě přidělávat práci svým kolegům zdravotníkům.
Po pěti letech – jak je důležité se usmívat
Covid jsme za celou dobu my ani naše maminka nedostali. Problém s ním měli kolem nás mnohem častěji lidé přeúzkostliví nebo právě oni antivaxeři.
Ze zdravotních následků vládního koronablázince jsme se s Pavlou zaplaťpánbůh vylízali. Zároveň neradostně sledujeme, jak se naplňují naše předpovědi ohledně jeho škod na lidských duších a všeobecné morálce. Snažíme se těmto škodám čelit životním optimismem, k němuž nám pomáhá i naše maminka.
Během pandemie se na dálku utužilo naše přátelství s rodinou v dalekém Mosambiku natolik, že jsme se stali adoptivními příbuznými. Jakmile to bylo možné, navštívili jsme je a poznali jejich neuvěřitelný svět. I tento život a pohled z opačné strany zeměkoule nás neustále obohacuje a posiluje. Napsal jsem tu o něm sérii se společným názvem „Léto s vůní manga“.
Kromě dalšího jsme poznali, jak je důležité se usmívat, stejně jako to dělají naši tmaví příbuzní. Když se člověk usmívá na jiné, usmívá se vlastně i na sebe, a hned je mu líp.
