Článek
Hašek je zkrátka Hašek
Idylky z pekla vyšly před půlstoletím jako výběr z nespočetných Haškových povídek, včetně těch, z nichž se postupně vyvinul světoznámý dobrý voják Švejk. Jak řečeno, rád se k nim vracím.
Jaroslav Hašek pro mne vždycky představoval (a představuje) vzdělání a životní moudrost, ukryté do suchého, občas pichlavého humoru a nadsázky. Ten člověk zkrátka věděl. Ošklíbat se nad jeho texty může snad jen ten, kdo má jakési své přesvědčení, kolem kterého striktně vyžaduje chůzi po špičkách.
Dnešníma očima se z těch povídek zdá, že Haškova doba byla oproti té naší možná méně „korektní“, ale v jádru se tak moc nelišila. A nepotřebovala k tomu (světe, div se) ani sociální sítě.
Zde je pár ukázek, i jako lákadlo k pátrání po antikvariátech.
Politické senzace a bulvár
Tohle je třeba pohled Haškovýma očima na komunální politiku: „Jsou určité věci, události, příhody a zjevení, které člověka neobyčejně osvěží…Bez nich byl by lidský život prachmizerně jednotvárný. Lidstvo potřebuje zápasu, aby v srdci člověka to nevypadalo jako na Sahaře… Proto lidstvo si vymyslilo obecní volby.“
Následuje výčet politických seskupení, jako například Strana spasitelů lidu, Strana národního pokrokového obzoru, Lidoví minimalisti, Národní maximalisti nebo Sociální lidoví pokrokáři. Jedna ze stran „byla zplozena v nepříčetném stavu místním občanem Augustinem Vencelídesem a obsahovala ve svém jádru kuželkářskou společnost v hotelu U růže.“
Pozoruhodný je i kontext obecních voleb. Byly vypsány na základě rezignace starosty, který zašantročil městu parní pluh a byl dále obviněn, že na útraty města koupil svému psovi náhubek, což zapsal do položky „poštovné“.
Obecní volby jsou vypsány a místní tisk na to reaguje po svém:
„Do naší redakce dostavila se včera krátce před uzávěrkou listu mladá dívka a sdělovala nám s pláčem v očích, že byla vylákána p. Junesem (lídr jedné ze stran, pozn. JS) na procházku za město k Sv. Vavřinci a svedena ‚Na krásné vyhlídce‘ pod slibem manželství.“ Když se ale její otec domáhal svatby, nepochodil. „…za vykopnutým otcem křičel pan Junes, že ho ani nenapadne se ženit s nějakou courou, jejíž počestnost se zviklá hned na první schůzce.“ K čemuž redakce dodává. „Dnes se již nedivíme, kam se mohlo dojít s městským hospodářstvím, když tato strana na účet poplatnictva prováděla orgie s oklamanými nezkušenými děvčaty…“ Atakdále.
V tomto duchu pokračuje politický boj v médiích. Jen snad ještě na ukázku jeden titulek: „Přiznání p. Harcuby! Politická mrtvola se zpovídá!“ Závěr celé povídky je ovšem typicky haškovský:
„Nevím, jak obecní volby dopadnou, ale…ve městě lepili nové plakáty, že bývalý ředitel městských důchodů je perverzní individuum a udržuje milostný poměr se sekretářem své politické strany…“
Rvačky a modlitby
Tak po haškovsku se v povídkách díváme třeba také na působení církve, zde konkrétně mezi drvoštěpy ve Svobodných dvorech.
Ti přicházeli ze svých lesů do kostela jednou za čtvrt roku pro zpověď, pokání a odpouštění. Osvobození od svých čtvrtletých hříchů a povznesení na duchu, porvali se pak v hospodě, což starý pan farář sledoval a znamenal si do svého zápisníku: „Bočan 40 otčenášů, …a vida Antonína Dlouhejch, teď se žene po starostovi, dostaneš 50 otčenášů a neslevím ti ani amen“. Po čtvrt roce se z těch rvaček a pytlačení panské zvěře zase vyzpovídali, dostali rozhřešení a vše se opakovalo.
Tak to šlo rok za rokem, kvartál za kvartálem ke vzájemné spokojenosti. Protože: „Velebnosti, to dobrý a upřímný předsevzetí necháme těm mladejm…“ Případně: „I ba, velebnosti, taky myslím, že už je to s náma všechno marný. My jsme holt neřádi.“
Problém ovšem nastane, když starý farář odejde na odpočinek a jeho nástupce vyžaduje, aby se dřevorubci polepšili. S tím zle narazí na železnou logiku jejich řemesla: „Nám taky platí vrchnost jen za poražený dříví a ne za to, co porazíme pozejtří. Von nám bere naše hříchy dopředu.“
Naštěstí nový farář včas zjistí, že lépe mu bude na misii v divočině. Místo něj se objeví mladý veselý kaplan, pravé požehnání pro dřevorubce: „Von se nás neptá ani na to starý, ani na to nový, von ví, že je to marný. Von je anděl, von nám tak pěkně vynadá při zpovědi, že brečíme jako baby.“ A s těmi slovy dřevorubec ze samé vděčnosti posílá novému panu faráři čerstvě upytlačeného srnce.
I Hašek někdy zvážní
I v Haškových povídkách někdy skrz ironii probleskne trpká tíha poznání. Vidíme to třeba v jeho povídce Nad jezerem blatenským, s podtitulem Črta z Uher.
Maďarského statkáře a vinaře z kraje nad Balatonem přijíždí vyslechnout přísný stoliční sudí kvůli tomu, že statkář zastřelil zezadu cikána Burgu. Statkář nijak nezapírá, naopak upřesňuje, že to bylo lankasterkou číslo 11. Přitom nabídne stoličnímu sudímu výborný doutník z Banátu a své červené víno, dvouleté.
Přísný sudí se nechá uhostit a už zdaleka není tak přísný. Po sklence pětiletého vína dokonce chválí statkáře: „Vy jste výtečný občan.“
Po ochutnání dvacetiletého vína už se soudce jen vlídně ptá, proč že statkář toho cikána zastřelil. Statkář mu vážně vysvětlí, že proto, že ukradl z jeho sklepa dvacet lahví tohoto vína. Soudce s pomlasknutím zareaguje: „A já na vašem místě nejednal bych jinak. …Napíši: Bylo nade vší pochybnost zjištěno, že cikán Burga byl zastřelen nešťastnou náhodou. Nalejte mně, drahý příteli…“
Nato Hašek už jen uzavírá: „A oba pili víno na svahu Blatenských hor, víno rudé, tak rudé jako krev cikána Burgy…“
Inzeráty – jiné a přitom vlastně stejné
Velkou část Idylek z pekla zaplňují dobové inzeráty. I z nich je patrné, že se svět zas tolik nemění, snad jen trochu ten styl.
Jak například vidíme i z ukázky na titulní fotografii, touha části dámské veřejnosti po „pevném, velkém poprsí“ je věčná. Jen se to tehdy řešilo masážním přípravkem, jehož účinek je „již ve 14 dnech viditelný“. No řekněte, dámy, není to humánnější a bezpečnější než skalpel a pochybné implantáty?
Věčným a vděčným pánským protipólem je pochopitelně „Vlasů zrůst“, který „docílí se v době nejkratší i na lysinách a zabrání se vypadávání vlasů“ a to díky „hřivnímu sádlu“. A pozor, žádná chemie, nýbrž „sádlo z mladých, tučných, hřivnatých, pro můj obchod zvlášť poražených koní“. Co by dnes na to ochránci zvířat…?
Oproti dámským šněrovačkám a jiným, veskrze masochistickým nástrojům pro ženskou krásu se zde pánům nabízí „rovnač uší Rectodor. Úspěch a neškodlivost zaručena.“ Brr…raději ne.
Seznamovací inzeráty jsou tu také, ovšem na dnešní poměry až dost přímočaré. „Ve všech oborech dobře sběhlý obchodník (stár 26 r.) … rád by sobě vlastní obchod zařídil, od čehož jej částečně peněžní poměry zdržují. Chce se tedy s dívkou neb bezdětnou vdovou, ne přes 26 let starou, s obstojným jměním v brzkém čase oženiti.“ Mezi námi, nechtěl bych být tátou té, která mu na to nakonec skočila.
Ale jinak se lidé zas moc nemění.
Jeden z inzerátů například nabízí vyléčení opilství a k němu „prostředek, který již v nesčetných případech co nejlépe se osvědčil“. Teď ještě, jak opilce přimět, aby ho užíval.
Pro pánské potěšení poslouží „Velice zajímavé kukátko s nepřetržitým vyměňováním obrázků. K tomu 50 velice pikantních fotografických snímků.“ Ano, i tenkrát.
A to nejpůsobivější nakonec:
„Na cesty! Kdo chceš pohodlně cestovati drahou, opatř sobě ‚křiklouna‘, malý kapesní nástroj, jenž stisknut srdcervoucím hlasem ve všech tóninách volá: Mamaaaá…a nikdo vedle Tebe sedět nevydrží“. Vida, co jsou dnes média plná nářků na cestující děti a tady je to výdobytek moderní techniky. Matky, zbystřete pozornost. Je čas takovéto vlohy vašich potomků patřičně zpeněžit.
Tak krásné letní dny a veselé počtení, milí čtenáři.
Poznámka
Citováno z knihy: J. Hašek, Idylky z pekla. Výběr ze souborů povídek. Grafika: Milan Kopřiva. Nakladatelství Svoboda, Praha 1974. Titulní foto: ukázka textu a obrázku z publikace.
