Článek
O čem je ta knížka
Poslední (prý doopravdy) knížka o „poslední aristokratce“ Marii III. se opět odehrává na zámku Kostka. Autor nás tentokrát zavádí do žhavé současnosti, kdy Marie III. už má dceru na vdávání a ostatní nám známé postavy jsou pokojně v pánu. Na onen svět se ovšem předčasně, nečekaně a osaměle odebrala i Marie III., schvácená v rizikovém věku horkem a věčnými nervy kolem zámeckého podnikání. Aby dcera Marie IV. ulevila sobě i tatínkovi od smutku, zkouší v matčině duchu vylíčit její poslední chvilky jako temperamentní dialog mezi matkou a Smrtí, která si pro ni přijde.
Ovšem ani smrt už není, co bývala. V pojetí Marie IV. se ze světa zemřelých stává jakýsi bláznivý, komplikovaný a byrokratický korporát se všemi výdobytky moderních technologií, s nimiž se poctivá stará Smrt ztěžka potýká. A ovšem také s mladými smrtkami, které má uvést do řemesla, jenže ony jsou zosobněním všech stereotypů dnešní mladé generace – od závislosti na sociálních sítích, přes zmatkování až po přecitlivělost na každý neúspěch. Nepřekvapí, když v poslední okamžicích svého života tak Marie III., zvyklá na ledacos, pomáhá staré Smrti řešit rozmanité „krizovky“ jejích svěřenkyň. A těch není málo.
Třeba když mladá smrtka v rozčilení z neobratně „šmiknutého“ klienta kopne pod tramvaj psíka a dá to na sociální síť, načež následuje hromadný kolaps pejskařů. Nebo když jiná na klinice plastické chirurgie omylem „šmikne“ doktora místo pacienta, protože se jí ten doktor prostě nelíbil.
Chaos pochopitelně zvýší náhlý kolaps informační techniky na ústředí onoho světa, kdy počítač „vyhazuje lidi, kteří se ještě nenarodili“.
Není divu, že Marii nakonec drží mezi živými do poslední chvíle představa, že po smrti to bude ještě horší.
Nebudu tu prozrazovat čtenářům další trápení naší ubohé staré poctivé Smrti. I když jedno si ještě dovolím: To, když se nedopatřením další mladé smrtky převrátí kamion plný aut na aktivisty přilepené vteřinovým lepidlem k vozovce a je z toho malér, protože aktivisté jsou i na onom světě chránění. Marie to ovšem suše komentuje tím, že jestli to byly elektromobily, muselo se jim to líbit, protože být rozmačkán elektromobilem je přece sen všech klimatických aktivistů.
Řeknu vám poctivě, jako profesionál v oboru elektrické dopravy s upřímnou nechutí ke všemu zelenému producírování jsem si tenhle černý humor obzvlášť vychutnal.
Mezi tou parodií na současný svět viděný pohledem Smrtky, která zná lidské pokolení už od neandrtálců, občas jakoby bezděčně probleskne nastavené zrcadlo: O co nám tu vlastně jde? A oč jsme jiní, než ti před námi?
A když nakonec k oboustranné úlevě Marie i Smrt odcházejí za zvuku písně Dlouhá noc, může mít čtenář dojem (aspoň já jsem ho měl), že klaunovi na malý okamžik spadla maska. Protože před touhle dlouhou nocí nás neochrání žádná moderní vymoženost.
A o čem je ta recenze
To bude zas sousto pro recenzenty, napadlo mě po dočtení. A nemýlil jsem se.
Tu recenzi, k níž jsme se hned nato náhodou nachomýtl, publikovala nedávno na Novinkách.cz vedoucí kulturní rubriky na témže portále, jinak absolventka oborů český jazyk-literatura, dějepis, žurnalistika a mediální komunikace (jak se lze dočíst z jejího profilu). A s knížkou ani s jejím autorem se vskutku nemaže.
Dověděl jsem se z ní například, že „Opakovaný vtip není vtipem, vulgarismus humor nezachrání a trefovat se do neziskovek, aktivistů, green dealu, mladé generace… už neletí. Tuhle agendu dávno přebrali někteří politici a vyhrávají s nimi volby.“
Dále pak, že „dialog, do nějž vstupují další a další nadpozemské bytosti, připomíná chaotické rozhovory stárnoucích bílých mužů, kteří nechápou současný svět, a tak na něj alespoň pořád nadávají.“ (Není mi jasné, proč zrovna mužů a také proč bílých – na tmavé Afričany jsem v knížce nenarazil. Nebo že by „bílý“ byl nový slangový výraz pro „binární“? Možné je všechno, ale tohle fakt jen hádám.)
Na závěr pak odrazuje případné čtenáře od koupě knihy a autorovi i vydavateli doporučuje, aby si našli jiné téma.
Recenzi v nadpise i v závěru provází autorčino břitké hodnocení 0 %. (Což mi neodbytně připomíná onu „nejčistší pětku v dějinách klasifikace“, jíž v návštěvní knize v jednom z předchozích pokračování ohodnotila prohlídku zámku jedna učitelka tělem i duší.)
Tak nevím. Bloger obvykle prezentuje téma jako svůj subjektivní názor a pohled na věc a nijak jeho subjektivitu nezastírá. Oponent akademické práce rozebírá její klady a zápory, přitom pečlivě a co možná objektivně zdůvodňuje své hodnocení i hranice jeho vypovídací schopnosti. Literární recenzent (přinejmenším v tomto případě) podává své hodnocení jako slovo boží. Nebo tedy dobrá – ve stylu paní učitelky, co má vždycky pravdu a ví vše nejlíp. Zvláštní věc.
Ten typ
Aby se mu tahle knížka líbila, asi musí být čtenář, jak se říká, ten typ. Já ten typ jsem.
Od narození jsem těžce slabozraký. Když jsem se kdysi osmělil jedné kamarádce namítnout, že sjíždět na běžkách za tmy po dosti nesjízdném povrchu není zcela komfortní, byl jsem usazen s tím, že stejně nevidím, tak nač že si zrovna já stěžuju. Dávám to k lepšímu i po letech.
Teď jen nějak nevím. Říkala to opravdu ta kamarádka? Nebyla to náhodou ta aristokratka Marie? Nebo snad dokonce ta Smrt…? No, ta asi ne, to bych tu o tom nepsal.
Zdroje
BOČEK, E. Aristokratka na smrtelné pohovce. Brno: Druhé město – Martin Reiner 2025 ISBN 978-80-7227-916-6
Další zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-knihy-recenze-cista-nula-pro-aristokratku-marii-a-smrtku-40548528
