Článek
Zapadlí vlastenci a jejich výprava z Pasek do Prahy
Děj Raisových Zapadlých vlastenců se odehrává ve čtyřicátých letech 19. století. Předlohou románové vesnice Pozdětín byly Paseky nad Jizerou na západním okraji Krkonoš. Odtud se farář a řídící učitel, oba věkem pětačtyřicátníci, a s nimi učitelský mládenec ve věku dvacet a pár vypravili jednoho letního dne do Prahy.
Pro pobavení čtenářů i svoje jsem jejich cestu zkusil zrekonstruovat podle map a dílčích zmínek v Raisově vyprávění. Samozřejmě cesty a silnice tehdy mohly vést trochu jinudy, než je dnes uvádí mapa. Také Zapadlí vlastenci nejsou apriori přesným cestovním deníkem. Občas bylo proto potřeba si vypomoci nějakým tím odhadem nebo k výpočtům přidat jistou toleranci. I tak je to velice zajímavé.
Jak se jezdí z Pasek dnes
Nejdřív se krátce podívejme, jak se člověk dostane z Pasek nad Jizerou do vnitřní Prahy v dnešní době.
Nejjednodušší je to autem. Těch necelých sto třicet kilometrů se dá zvládnout pod dvě hodiny – podle toho, jaký je provoz a jak se cestou staví.
Ani cestování veřejnou dopravou není špatné, třebaže je trochu složitější, protože se neobejde bez jednoho až dvou přestupů. Pohodlné autobusy nás dovezou z Pasek na Černý Most nejčastěji za tři a půl hodiny, první ranní spojení za necelé tři. Dál už se jede metrem.
A teď se přesuňme o sto osmdesát let zpátky
Cesta na zastávku nejbližší veřejné dopravy
V dobách zapadlých vlastenců ovšem veřejná doprava v Pasekách nestavila. Nejblíže pro směr Praha byla zastávka libereckého dostavníku v Turnově. Odjezd před osmou hodinou ranní. Způsob dopravy na zastávku: pěšky. Čas odchodu: dvě hodiny po půlnoci. Jediné osvětlení na cestu poskytovaly hvězdy, měsíc a později svítání.
Z mapy zjistíme, že dnešní nejkratší značená turistická trasa z Pasek do Turnova je dlouhá skoro 35 kilometrů. Můžeme samozřejmě předpokládat, že venkované znalí místního prostředí volili cestu co možná nejkratší. Ale i vzdušnou čarou je to z Pasek do Turnova přes 25 kilometrů. Dá se tedy čekat, že jejich skutečná trasa mohla měřit něco pod třicet kilometrů, ale ne zas moc.
Neosvětleným horským terénem tedy museli naši přátelé rázovat průměrnou rychlostí skoro pět kilometrů za hodinu – spíš ale víc neboť „V Turnově se Pozdětínští posilnili a dali do pořádku boty, jejichž lesk se rosou, hrudami, kamením i pískem nadobro otřel.“
Jestli tento Raisův popis vychází z reality, pak klobouk dolů.
Dostavník
Přesnou podobu onoho libereckého dostavníku nám tu K. V. Rais nevykresluje – asi protože to tenkrát bylo cosi samozřejmého, jako dnes autobus. Z kontextu jeho vyprávění a podle různých dobových obrázků si můžeme představit jakýsi velký, jednoduše konstruovaný kočár s malými nezasklenými okénky a velice skromným vybavením, aby ho po silnici utáhl onen „pár kostnatých, huňatých hnědáků“. Natěsnalo se do něj „tělo na tělo“ i nějakých osm nebo devět cestujících.
Když se dostavník rozjel, táhli ho koně rychlostí řekněme 9 km/h. Cestovní rychlost z východiska do cíle včetně všech přestávek ovšem byla o poznání menší, kolem sedmi a půl kilometru za hodinu nebo jen o málo víc. Cesta z Turnova do centra Prahy – kolem 95 kilometrů – tedy celkem trvala nějakých jedenáct až dvanáct hodin.
Nic moc, ale pořád lépe než to celé jít pěšky.
Kultura cestování
Pohodlné cestování to ovšem nebylo: „Záda je začínala bolet, nohy brněly a v hrdle prahlo. Slunce pálilo plným žárem, prach se stále zdvíhal, koně jednotvárně dupali, vozka mrzutě pobízel.“
A kdyby jen to: „Ve voze bylo jako v udírně, seděliť tam dva páni, z kabátů i z vest svlečení, a dýmali jako komíny před posvícením. Po tvářích jim tekly celé potůčky – vážilť každý aspoň dva centy. Kromě těch kuřáků byly tam dvě dívenky, pokud v těch mračnech bylo lze pozorovati, hezké. … Šátečky si utíraly tváře, kroutily očky, ale tlustí kuřáci si nevšímali. “
Když si pak zapálil i vozka, „jeden z těch tlustých pánů se zasmál: ‚Namoutě, toť jedeme jako po tom vlaku, který loňský rok na Barvířském ostrově jezdil na podívanou.‘ Druhý zachrochtal jako medvěd z jeskyně a bafal ještě důkladněji.“
Inu, nekouření se tehdy nenosilo a ohleduplnost kuřáků také ne. Zas takoví chlapáci to ale nebyli: „Slečinky, omámené dýmem, počaly dřímati, až konečně usnuly nadobro. Jedna z nich ve spánku víc a více klesala na ramena toho chrochtavého; ale ten couval a v naditém obličeji, jemuž z tváří visely dva vaky, měl plno úzkosti.“
Ještěže stránky knihy nepřenášejí i pachy těch zpocených koní, tlouštíků a kouře – věru by nebylo oč stát. Kdepak řeči o „starých dobrých časech“.
Není divu, že v Libni už naši cestovatelé raději vystoupili a pokračovali pěší prohlídkou po pražských předměstích až do centra metropole.
Oběd na cestě
V něčem se ale časy zas tolik nezměnily. Alespoň tedy národní zvyk brblat všude a na všechno. Jen se podívejme, jak naši cestovatelé komentovali oběd v mladoboleslavské zájezdní hospodě, sestávající z plátku hovězího s okurkou, housek a piva:
„‚Všeho – všeho – ale drahé,‘ kývaje prstem, bublal farář. Když si krájeli hovězí, principál bručel: ‚Na tuhle jemnost patří nože damascenské; osikový list je jistě tlustší!‘ ‚A okurčička je jednou do huby,‘ přidal duchovní.“
Shrnuto
Jak vidět, technika se vyvíjí, standardy dopravní obslužnosti regionů také, no a lidé – v něčem jsou jiní a v něčem pořád stejní. Stojí zato se někdy začíst do kdysi povinné četby a vidět je v duchu před sebou s jejich každodenním životem. Bezděčné zmínky o té každodennosti nám kolikrát dají víc, než samotná zápletka, na níž román stojí.
A až se nám někdy bude zdát, že to na nejbližší autobus, vlak nebo tramvaj máme z domova proklatě daleko, vzpomeňme si na tu docházkovou vzdálenost zapadlých vlastenců.
Zdroje
RAIS, Karel Václav. Zapadlí vlastenci [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011. Dostupné na http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/37/00/69/zapadli_vlastenci.pdf
Mapy.com
idos.cz
