Článek
Ta dáma je moje tchyně – maminka mé, v mých článcích mockrát zmiňované, kolegyně a manželky Pavly. Budu jí říkat maminka i tady. Léta se jí pomalu blíží k devadesátce a srdíčko už nepracuje, jako dřív. Přesto je čilá tak, jak jen člověk v tomhle věku může být. Přitom zažila v životě věci, které by nikdo z nás zažít nechtěl.
Který že to Husinec
Když se mne kdysi úřednice na matrice bůhvíproč ptala, v kterém že to Husinci se moje nastávající tchyně narodila (v Česku jsou dva), odpověděl jsem: Byl to Husinec okres Strzelin, dnešní Polsko, ale tehdy to bylo Německo. V této německé obci založené českými protestanty žili až do druhé světové války pospolu Němci a Češi, s vesele pomíchanými příbuzenskými vztahy i příjmeními.
Cizincem ve vlastní zemi
Válka a přechod východní fronty všechno převálcovaly. Maminka na to nerada vzpomíná. Znám jen zprostředkovaně střípky: Nejhorší na válce je, že lidský život najednou ztratí hodnotu. Úplně nesmyslně se přitom jedni radují ze smrti druhých, ačkoli lidé jsou ti i oni.
Vlna východní fronty a poválečných změn zanesla maminčinu česko-německou rodinu do západních Čech. Někteří tam zůstali jako Češi, jiní se jako Němci odstěhovali do „západního“ Německa. Maminka se provdala do středních Čech.
Všude, kam se rodina přestěhovala, byli „ti cizí“, chudí přivandrovalci bez majetku, o něž nikdo nestál a dával jim to najevo. Čím menší město, tím hůř. Zkušeností s čecháčkovským maloměstským duchem si maminka i Pavla a její sestra užily víc než dost.
Helese, jak bóna pufá
V maminčině rodišti se přirozeně mluvilo jakousi směsicí češtiny a němčiny. Maminka nám to ukazovala na příkladu paní, tišící na nádraží plačícího chlapečka slovy: „Gintelíčku nebréčej, helese, jak bóna pufá.“ K čemuž maminka na vysvětlenou dodala, že bóna je vlastně Zug.
Maminka proto velice dbala, aby se její děti naučily krásně česky. Výsledkem je, že německy umí Pavla jen povšechně, ale češtinu měla odmala tak krásnou, že se jí spolužáci až smáli.
Ošetřovatelka po celý život – lidská důstojnost na prvním místě
Maminka je celoživotní pečovatelka a ošetřovatelka, povahou i profesí. K tomu druhému až ve středním věku dálkově vystudovala na diplomovanou zdravotní sestru. V rodině tak po sobě maturovaly Pavlina sestra, pak maminka a nakonec Pavla. Vše zvládaly všechny tři studentky samy, jen s povinnou ruštinou mámě děvčata ochotně pomáhala. Nebylo výjimkou, když na stole našla její domácí sešit z ruštiny s krátkým přípisem: „Prosím přeložit“.
(Poznámka: Dcery jí dnes takhle pomáhají s životem online, kterým nijak neopovrhuje, ale má na něj prostě lidi. Bodejť.)
Jako zdravotní sestra maminka po dlouhá léta dělala práci nejméně vděčnou a lidsky nejnáročnější: Sloužila v domově seniorů na oddělení ležících. Kromě zdraví měla pochopitelně na starosti také osobní hygienu těch stařečků a stařenek, a jen zdravotní sestry vědí, kde se i v drobné ženě vezme tolik síly, když je to právě potřeba.
Maminka přitom vždycky dbala, aby se i k lidem s chřadnoucím duchem a neochotným spolupracovat přistupovalo s důstojností. Zlobila se na své kolegyně, které se starými lidmi jednaly jako s podřadnými bytostmi, nebo o nich třeba jen takhle mluvily. Hleděla také, aby se s úctou a respektem zacházelo i s těmi, jejichž život právě vyhasnul.
Jistě, jak už to bývá v rodinách zdravotníků: Když její děti došly k nějakému drobnému úrazu, byla ten poslední, kdo by kvůli němu obtěžoval doktory. To už opravdu muselo být.
Maminka už je dávno v důchodu, ale pečovatelský duch v ní žije stále.
Prázdné popelnice hned zaveze mladým zpět do dvora, určitě by na to v samém spěchu zapomněli. Když ležela v nemocnici po operaci srdeční chlopně, byla nesvá ne ze všech průvodních nepříjemností, ale ze situace, kdy byla obletována sestřičkami, zatímco ona by nejradši obletovala ostatní. Ostatně jsem přesvědčený, že tu bude s námi ještě hodně dlouho – už jen proto, aby nezodpovědně nepokazila výsledek těm starostlivým lékařům.
Nedávno šla maminka navštívit do domova seniorů svoji kamarádku. Zatímco jiní chodí do těchto míst ještě více zestárnout a mnohdy zlenivět, ona se tam náhle cítila jako za mladých let. Pochopitelně tím budila značný rozruch. Ovšem o svých dojmech z toho zařízení vyprávěla s nechutí – třeba o tom, jak při dosednutí na polštářovanou lavici pod člověkem zašustil igelit. To je přece nedůstojné.
Ještě budeme rádi za asfalt
Stejně jako je maminka životní ošetřovatelka, je také životní turistka. Od Pavly mám v tomto směru přepestrou zásobu historek z dětství. Obvykle ve známém duchu: Zkratka byla sice delší, ale zato hůře schůdná.
Sám jsem zažil chvíle, kdy jsme se pod maminčiným vedením prodírali křovím – my v šortkách podrápaní, zkušená maminka celá nalehko zahalená. A vždycky po delší túře neschůdným terénem nebo rozblácenými cestami si s Pavlou vzpomeneme na její turistickou moudrost: Ještě budeme rádi za asfalt.
Dnes už maminka chodí pomalu, ale pružný krok jí zůstal. Kdepak šourající se stařenka. Co je ve svalech a v mozku, to se odtud nevypaří, když se o to pečuje.
Prudérní určitě ne, pohoršená někdy ano
O lidech v maminčině věku se vypráví leccos. Třeba to, že jsou zbytečně prudérní, nebo to, že rádi poučují, kárají a pohoršují se.
Prudérní tedy maminka určitě není. Když jsme ji kdysi vyzvedávali na vlakovém nástupišti, abychom společně vyrazili na výlet, povídá Pavle s úsměvem: „Můžu ti důvěrně sdělit, že jsem si nevzala podprsenku.“ Jen jsme se na sebe s Pavlou podívali…a ten smích jsme nakonec slušně zadrželi. Stařenka!
Historka o tom pohoršení se odehrála v rodinném sídle Pavliny sestry, kde je pánem Kocour. S velkým K. Jednou tedy byl tenhle Kocour námi vyrušen od jídla, což nesl značně nelibě. Najevo to dal tím, že se odebral na židli, posadil se zády k nám a zlostně mrskal ocasem. Maminka jen pozvedla obočí a velmi pohoršeným tónem pravila: „Co je tohle za chování?“
Myslím, že jí Kocour rozuměl a šel do sebe. Maminka je totiž jediná bytost, kterou on plně respektuje – jistěže ze zištných důvodů, jak jinak.
Moudrost života, ne moudrost stáří
Na maminku pomyslím, kdykoli mi někdo prezentuje seniory jako nesamostatné chudáky, k nimž přirozeně patří neustálé nářky na celý svět, lpění na majetku, který je poutá k minulosti, a nezodpovědnost za sebe samotné.
Maminčina moudrost je moudrost života, ne moudrost stáří. Je v kondici, jak jen to jde, protože celý život dbala, aby v ní byla. Váží si života, protože poznala, jak je život křehký. Na majetku nelpí, protože ví, jak velice je pomíjivý. Nenaříká si, protože naříkání by jí bývalo v těžkých chvílích bylo k ničemu. Víc než lidé mnohem mladší si uvědomuje, že co člověku nakonec zůstává, jsou jeho blízcí. Oproti životní filosofii leckterých seniorů: „Já si to můžu dovolit, protože jsem starý“ říká: „Kolem mládí se má chodit po špičkách.“ A mladí – děti, vnoučata, pravnoučata – jí to oplácejí. S láskou, ne z pouhé povinnosti.
Nikdo nemládneme. Ale má-li mne jednou něco dostihnout, ať je to věk, ne povaha. To je pro mne poučení od staré maminky, která nepoučuje.
