Léto s vůní manga aneb Na návštěvě u mosambické rodiny

Pavla je moje žena a taky spolupracovnice. Manuel, o kterém dál půjde řeč, byl před víc než třiceti lety její spolužák na elektrofakultě. Života během se z nás stali na dálku blízcí přátelé – tak blízcí, že si s Manuelem říkáme brácho. No, a když brácha, tak i švagrová, synovci, neteře a bezpočet strýčků a tet. V roce 2023 nazrál čas, abychom se s touhle naší „adoptovanou“ rodinou setkali naživo. Nakonec z toho byla návštěva od létem prosluněných Vánoc do Manuelových lednových narozenin. Pět týdnů v africké rodině, v něčem stejné a v něčem dokonale jiné.

O tom, co jsme tam všechno zažili, vám chci tady na pokračování vyprávět. Nejsme dobrodruzi a adrenalin rozhodně nevyhledáváme. Přesto jsme si ho občas užili dostatek, i když jsme se celou dobu pohybovali na rozvinutějším mosambickém jihu. Své zážitky a vyprávění tu proložím rozhovory s Manuelem, s jeho nezapomenutelnými historkami a úvahami i s pohledem na nás samé očima Afričana.

Možná vám pomohu tuhle zemi lépe pochopit. I to, že svět není černobílý – a to ani v „černé“ Africe.

Poznámka: Některá jména byla na žádost svých nositelů pozměněna. Příběhy jsou skutečné.

Konečně na zemi

Afrika! Afrika!! Afrika!!! Přelétli jsme ji přes noc od severozápadu na jihovýchod. Jsme z té cesty celí osezení, uválení a natěšení. Ale zpátky na zem, tentokrát obrazně.

Holenkové, to není jen tak, přivandrovat si odněkud do Mosambiku. Na takové jsou tu imigrační úředníci, a ne jeden. Máme sice s Pavlou elektronické přísliby našich mosambických víz, jejichž získání byl adrenalinový zážitek sám o sobě. To ale zdaleka nestačí.

První úředník (vlastně úřednice) si nás vyhledá; v registru, vyfotografuje a po zaplacení patřičné sumy nám vylepí do pasů víza. Pak si nás podá druhý úředník, ale jen proto, aby nás nadirigoval k úředníkovi třetímu. Ten si bedlivě prostuduje víza, která nám před chvílí vylepila jeho kolegyně, a opět si nás vyfotografuje. Nato nám dvěma mocnými údery dá do pasů razítka a zcela vyčerpán tou námahou zahučí cosi jako: Vítejte v Mosambiku.

Náš obrovský kufr naštěstí přicestoval s námi, takže už konečně…ale kdež. Ještě jednou je třeba kufr řádně zrentgenovat (není to pro něj zdraví škodlivé?) a naposledy ještě zkontrolovat naše pasy s čerstvými vízy úředníkem čtvrtým.

Kouzlo je zlomeno, vycházíme ven… a támhleto jsou přece…!!! Tisknutí k hrudi, líbání na tváře, hlasité vítání česky, anglicky a portugalsky. Tak, teď jsme tedy konečně v Africe a objímám se s Manuelem a jeho ženou Madalenou, s nimiž jsem se nikdy předtím naživo neviděl, a přesto jako bychom se znali odjakživa. První společná fotografie uprostřed objetí…jak rádi budeme na tento okamžik vzpomínat už napořád.

Cesta z města

Před letištní halou na nás z podmračeného nebe dýchne teplý a vlhký africký vzduch, čeřený větrem od Indického oceánu. Čeká nás tu obrovský Ford Ranger 4×4. Tenhle pětiválcový chasník si řekne o poctivých jedenáct litrů nafty na každých sto kilometrů. Už brzy se ale přesvědčíme (a budeme se přesvědčovat skoro každý den), že si tu svůj tekutý chleba náležitě odpracuje.

Uvelebujeme se na zadních sedadlech, Manuel zaujímá kapitánské místo za volantem na pravé straně, „máma“ Madalena vedle něj. My se vzadu na chvíli cítíme trochu jako děti šťastně se vrátivší z tábora, unavené a plné dojmů.

Proplétáme se předvánočním shonem mosambické metropole s davy lidí a spoustou stánků s kdečím. Tedy, my Evropané si myslíme, že předvánočním. Ve skutečnosti tohle město a jeho okolí žije naplno v pondělí, v pátek i ve svátek, ve dne i v noci. Plné aut a lidí, kteří se tu spolu nakonec vždycky jako zázrakem srovnají. Plné hluku z lidského křiku, motorů a autorádií. A plné vůní a pachů od ovoce, dřevěného uhlí, výfukových plynů, ryb nebo odpadků. Afrika!

Postupně poznáme, že více než miliónové Maputo je město mnoha tváří. Historické budovy centrálního nádraží nebo přírodovědného muzea, ale také moderní mrakodrapy nebo velkolepý lanový most přes zátoku. Luxusní vily, ale také chudinské čtvrti. Domy pečlivě upravené i domy zanedbané. Nádherná Zahrada zamilovaných, plná barevných květů a stromů, ale také vyprahlá předměstí. Paní s módní kabelkou v ruce a paní s nákladem ananasů na hlavě. Luxusní nákupní centrum provoněné parfémy a trhovci se svým zbožím přímo z přírody. Maputo. Maputo!!! Jsme natěšení na zážitky a překvapení a jak správně tušíme, obojího se nám tu dostane měrou vrchovatou.

Zastavujeme na kávu po úmorném letu, naši první kávu s příchutí Afriky, v příjemné kavárně nákupního střediska Baía Mall, kam jsme se nakonec dostali i přes nástrahy jeho rekonstrukce (opravdu už nejsme v Čechách?). Ještě první setkání s indickým oceánem při procházce na Costa de Sol, tedy zdejším Slunečném pobřeží. A pak už vzhůru z hlavního města ven na předměstí, kde v městě Marracuene, přesněji na jeho okraji, mají Manuel s Madalenou svůj „dream house“, tedy dům snů postavený velkoryse podle svých představ.

Cestu občas nečekaně zpestřují neoznačené retardéry. Zřejmě tady platí, že domácí to tu zná a cizí tu nemá co pohledávat. Ale i Manuelovi, který to tu zná jak své boty, občas ujede „Epa!“ (portugalsky něco jako „Ajaj“) a prudce zabrzdí před náhlou překážkou. Tady se řidiči evidentně nenudí. A to jsme teprve na začátku.

Hlavní silniční tahy, asfaltované a dvou- někde i čtyřproudové, jsou tu zpoplatněné mýtným. Pohybuje se v přepočtu řádově v desítkách korun. Někde platí na víc projetí, jindy jen na jedno. Tenhle systém jsme nikdy zcela nepochopili a koneckonců, taky nemusíme rozumět všemu.

V jednu chvíli nám zatrne. To když uprostřed hustého, nepřehledného provozu míjíme malý náklaďáček s korbou plnou namačkaných lidí. Náklaďáček kličkuje mezi ostatními vozy, lidí mají evidentně co dělat, aby nespadli někomu pod kola. A pusa zůstává otevřená, když tahle nebezpečná autodoprava míjí skupinu policistů, kteří tu řídí dopravu a bez povšimnutí ji nechají projet. Je tu prý totiž normální. Říká se jí tu po anglicku My Love, tedy Moje láska, protože cestující jsou tu na sebe skutečně natlačeni ve velmi intimní blízkosti, rádi, že nevypadnou za jízdy. Pěkně děkuju za takovou lásku.

I jinak se tu, jak později zjišťujeme, jezdí všelijak. Hromadnou dopravu v Mosambiku zajišťují především autobusy rozmanitých typů a stáří. Hlavní město nedávno získalo rozsáhlý park nových autobusů. Ty však, jak se dovídáme, už prakticky nejsou v provozu kvůli chybějící nebo zanedbané údržbě. Postupně tu poznáváme i odvrácenou stránku afrického „neřešení“: dostat, použít, opotřebovat, odložit a nechat být, případně žadonit o nové.

Dále tu jezdí, podobně jako v jiných méně rozvinutých zemích, různé minibusy „na zavolání“. Jako taxíka si můžete zastavit i jakýsi skútr obehnaný igelitem, prostě luxusní mosambický Velorex. Za technický stav všech těch vozidel a vozítek bych ruku do ohně rozhodně nedal. Zdá se, že na silnici může všechno, co se udrží na kolech, a emisní limity jsou tu mimo rozlišovací schopnost. Afrika!

Cestou domů se stavujeme ještě na zahradě úhledného maputského domu v maputské předměstské čtvrti Mahotas, kde Manuel s rodinou bydleli předtím, než si zbudovali své obydlí snů. Důvodů k přestěhování do Marracuene bylo víc, jeden hlavní: Dům byl až příliš úhledný, tudíž ho zloději nenechávali na pokoji. Dům ale Manuelovi pořad patří, pronajímá ho. Není divu, že se ho nevzdal – uprostřed vyprahlého města se náhle ocitáme v příjemném prostředí plném upravené tropické vegetace a životadárného stínu. Byla by ho škoda.

Kapulana

Na zahradě domu Madalena vytahuje kapulanu a obřadně ji upevňuje Pavle přes džíny kolem pasu.

Kapulana je pruh silné bavlněné látky, která může být měkká jako vlněný šátek, anebo taky tuhá jako ubrus z voskovaného plátna. Má univerzální funkci, na venkově i ve městě. Nohy chrání v přírodě před poškrábáním od rostlin. Při úklidu je z kapulany zástěra, při dešti se zvedne nad hlavu, tak jako to dělala babička Boženy Němcové se svojí plachetkou. Dá se na ni v přírodě sednout do trávy (po ověření, že stejný úmysl neměl i nějaký had nebo jiná havěť), nosí se v ní na zádech malé děti, odhání se s ní dotěrný hmyz a dámám v neposlední řadě vytvoří diskrétní prostředí, potřebují-li si někde venku odskočit. Potud je to předmět velmi praktický.

Kapulana je zároveň – aspoň tedy pro generaci naši a starší – bezmála posvátný symbol Afriky, což platí zejména na venkově. Symboly spojují lidi a navozují atmosféru sounáležitosti. Ovšem dokážou také být, česky řečeno, vošajstlich.

Pro kapulanu platí obojí, tedy alespoň z pohledu emancipované Evropanky. Pavla poznala její spojující roli i úskalí. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Pouliční nákup

Odpolední záplavou aut se prodíráme z Maputa směrem k Marracuene. Naši hostitelé cestou z auta dokupují nějaké potraviny a platí je online.

Cože? V Africe? Ano, vážení. To se takhle přibrzdí u levé krajnice (jsme v Mosambiku), hned je u nás prodavač (většinou tedy prodavačka), přes stažené okénko se chvíli domlouvá a vybírá zboží, které prodavač vzápětí přinese a podá do vozu. Pak prodavač nadiktuje své mobilní číslo, které funguje zároveň jako identifikátor pro online platbu, a po mobilu se na něj pošla patřičná částka. Hotovo, vyřízeno. To tedy zíráme.

Tahle novinka se tu zavedla za pandemie a funguje ke spokojenosti všech zúčastněných. Pokud jste tedy zrovna na signálu a pokud máte ten účet s penězi.

Přijíždíme domů

V nestřeženém okamžiku sebou náš plechový elefant smýkne, zabočí z chatrné asfaltky kamsi mezi domy a dál trhaně a kolébavě pokračuje terénem ze všeho nejvíc připomínajícím měsíční krajinu. Tady ještě není vybudovaná cesta? Ne, tohle je cesta. Nejtypičtější silniční komunikace v Mosambiku. Mlátí to na ní s námi zepředu dozadu, zleva doprava, nahoru dolů. A to náš Ranger není žádná škatulka od sirek.

Mimochodem, pokud snad někdo viděl Harolda Lloyda a jeho slavnou honičku v němém filmu On svádí děvčata z roku 1924, možná si vybaví scénu, kdy jeho automobil sjede z uzavřené silnice do strašlivě hrbolaté prašné objížďky. Ano, tak přesně takhle vypadají vedlejší silnice v Mosambiku.

Tudy jezdíte každý den do Maputa? No ano, kudy jinudy. A nemíváte z toho mořskou nemoc? Dobrý vtip od nás zhýčkaných Evropanů. Však ho také naši hostitelé budou dávat k lepšímu různým příbuzným a přátelům.

Mno…on to byl vtip jen napůl. Ta cesta zdá se býti nekonečná. Ovšem jen napoprvé. Brzy mosambická měsíční krajina zocelí naše vnitřnosti natolik, že budeme schopni během takové jízdy nejen společensky konverzovat, ale také v klidu pojídat sušenky nebo pečenou kukuřici a upíjet balenou vodu.

Zastavujeme u betonového plotu se širokými vraty. Manuel ze svého sedadla spouští dálkové ovládání po africku. To znamená, že pořádně zatroubí, a hle, po chvíli se vrata opravdu otevírají – zásluhou Osvalda, jednoho ze dvou Manuelových zaměstnanců v domácnosti.

Opatrně vjíždíme do rozlehlé zahrady plné pestrých tropických květin, stromů s blahodárným stínem, trávy a pěšin. Tohle jsou tropy pod pečlivou rukou člověka. Vypadá to jako živý obraz ráje uprostřed africké přírody, které dává vláhu a tisíc vůní blízký Indický oceán, omývající Marracuene z východu.

Z tropické vegetace se vynoří Manuelův „dream house“ – moderní dům evropského střihu. Je vidět, kde se Manuel inspiroval. Naši cestu končíme pod jeho krytým vjezdem.

Přivítání

Jak se dalo čekat, vpadneme do neskutečného chaosu. Vítají nás dospělí, děti a psi. A opět objetí, polibky a hlasité výkřiky anglicky a portugalsky. Pomáhají nám se zavazadly a s nákupem. Ukazují nám náš pokoj pro hosty v prvním patře domu snů. Nádherná velká místnost s postelí pro dva, stolem s židlemi, s velkým oknem do tropické zahrady a s dokonalým příslušenstvím v koutě za závěsem. Za takový apartmán by se nemusel stydět ani leckterý evropský hotel. To tedy valíme oči, kamaráde.

Vybalujeme dárečky z cest. Podařilo se nám bez úhony dovézt Pavliny báječné zdobené perníčky i velké perníkové srdce určené pro zlatou svatbu jednoho staršího páru z příbuzenstva. Pro Manuela tričko s fotkou jeho samotného jako studenta na lyžích a poťouchlým nápisem Gosto do Inverno checo (Mám rád českou zimu), pro Madalenu český granát. Pro ostatní spoustu drobností. Vše je přijímáno s jásotem i dojetím. Máme s sebou také malý nafukovací míč v podobě glóbusu, kde ukazujeme, odkud jsme přijeli. Nalézá své místo v jednom z pokojů, aby nás připomínal.

A hned je taky legrace. Pro Pavlu jsem někdy Kocour. Jenže ve zdejším jazyce je prý kocour (nebo cosi podobného) výraz pro „muže v láhvi“ – tedy toho, kterému žena dala vypít kouzelný nápoj, aby se neotáčel za jinými. Zpropadené jazyky. Co na tohle říct.

První společný večer. Manuel se před večeří jednoduše a vroucně modlí, děkuje Pánu, že nás sem přivedl, a prosí ho, aby nás všechny chránil. Všichni se na tu chvíli vážně pozastavíme v zamyšlení. A pak se zase rozproudí pravé africké veselí na uvítanou.

Tady teď budeme víc než měsíc doma. Odtud budeme jezdit na každodenní nákupy, na krátké výlety, na pracovní schůzky i „na chalupu“. Tady budeme prožívat chvíle opravdového štěstí i všelijaké drobné lapálie. Nejsme cestovatelé, honící se za dobrodružstvím. Jsme tu na návštěvě u přátel, stejně exotičtí pro naše hostitele, jako jsou oni pro nás. Budeme se poznávat. A budeme se mít rádi.

Tedy s tím naším obrovským kufrem s věcmi na měsíc jsme si užili své. Napadá mě ale, jak jsi cestoval ty, když jsi letěl z Prahy po letech studií.

No, kufr je to pořádný, ale já jsem zažil se zavazadlem v letadle veselejší příhodu. To bylo při cestě na mé první a jediné volno o prázdninách na ČVUT. Koupil jsem tehdy přenosnou televizi, takovou bílou, určitě ji pamatuješ.

Ano pamatuji. Byla přenosná, ale ne zas tak malá. Tu jsi vezl letadlem do Mosambiku?

Ano. A protože byla uložená ve velké krabici, byla celá ještě mnohem objemnější než vybalená. U nás doma a v okolí nikdo televizi neměl, tak jsem jim ji přivezl jako dar z vyspělého Československa. Do zavazadlového prostoru dát nešla, to by nemusela vydržet. Tak se mnou cestovala v kabině.

No pane jo. Jak to probíhalo?

V letadle z Prahy do Berlína to jakžtakž šlo. Cestujících bylo málo, posádka měla pochopení, tak se mnou televize cestovala na vedlejším sedadle.

V letadle z Berlína do Maputa už to bylo horší. Předně se posádka divila, jak mě mohli s televizí vůbec pustit do letadla. Namítl jsem, že tak či tak mě s ní už jednou odbavili, takže nezbývá než ji mít s sebou v kabině až do Maputa. Letadlo bylo tentokrát plné, takže jsem cestoval s tou objemnou krabicí pod nohama. Pak mě napadlo si udělat pohodlí alespoň tak, že jsem televizi vyndal z krabice, dal jsem si ji pod nohy, krabici smáčknul a uložil do volné zavazadlové schránky kus za mnou.

V Paříži se ovšem měnila posádka a ta nová neznala začátek příběhu. Navíc během letu objevili v jedné z přihrádek prázdnou smáčknutou krabici, ke které se nikdo nehlásil, ani já ne.

Když jsme šťastně přistáli v Maputu, dal si vedoucí kabiny čas a čekal u té krabice, kdože si ji vyzvedne. Když jsem k ní přišel, zařval na mě: „Tak to vy jste z Evropy dovezl odpad?!“ Slušně jsem odpověděl, že to není odpad, ale krabice na mou televizi, kterou si vezu s sebou. Málem omdlel: „Tak v kabině byla celou dobu televize?!“ Než se stačil vzpamatovat, zabalil jsem milou televizi a vystoupil z letadla, unavený ale šťastný.

Zbýval ale ještě jeden problém: Jak televizi dostat z letiště beze cla, na což jsem měl jako student nárok. K tomu ovšem bylo potřeba příslušné potvrzení od zaměstnavatele, požehnané naším Ministerstvem školství. To se mi naštěstí podařilo získat, takže jsem si ještě ten den vyzvedl televizi z celní úschovy.

Uf. Co bylo dál s televizí?

Doma jsme televizi zapojili a naladili. Sousedi ji dali na strom a celé okolí se na ni chodilo dívat. Bylo to jejich první setkání s televizí, a tedy s moderní technikou. Sloužila pak ještě hodně dlouho a troufám si říct, že do té chudé části Maputa přinesla osvětu, jako máloco. Nakonec ji, tuším, někdo ukradl, ale to už měla své odpracováno.

Tak čest její památce.