Článek
Ta popisovaná charakteristika Rakušanů v oné stati „Vom Wesen des Österreichers“ je vzdor svému stáří roztomilá. Leckoho nad ní možná napadne, že s nimi máme společného víc, než bychom si mohli myslet. Ostatně, posuďte sami.
Mistr improvizace
Rakušan (tedy podle zmíněného autora) musí celý život zvládat dilema mezi představou, že se určitě stane něco hrozivého a nevypočitatelného, a pochopením, že proti tomu nejde nic dělat. To vede k Rakušanovým obavám z jasných rozhodnutí, majících konečnou platnost. Rakušané tak mohou mít pověst nespolehlivých lidí.
Rakušan ale není v jádru tak nejistý, je jen opatrný. Říká si: Příroda není nikdy přesná, tak jak může být člověk přesný ve svém rozhodování?
Rakušan je proto mistrem improvizace – tedy umění zařídit se vždy podle toho, co se právě naskytlo.
Nespěchá a trpělivě snáší své vlastní slabiny
K tomuto životnímu přístupu ovšem potřebuje Rakušan dostatek času. Proto nerad spěchá. Přesněji: Nic nesnáší Rakušan tak, jako spěch, takovou to přeuspěchanou aktivitu, jíž říká – či říkal – „hudeln“ (do češtiny se to slovo mimochodem dostalo v podobě „hudlař“ – tedy břídil nebo packal, co nedělá věci pořádně).
Aby mohl se sebou žít, má Rakušan také nevyčerpatelnou trpělivost se svými slabostmi a slabůstkami.
A aby se mu s nimi lépe žilo, dokáže si i neživé věci personifikovat. Když prý se autor na jednom malém nádražíčku ptal přednosty, kdyže se dá ten vlak očekávat, pravil ten muž se zasněným pohledem na hodinky: „Jo, tak ve dvanáct přijíždívá rád.“
Nenechá se poučovat – ať se druzí raději vcítí do něj
Rakušan se nerad dá od druhých poučovat a mentorovat. To raději nechá druhé, aby pochopili jeho zvláštnosti. Těžko tak najít Rakušana, který by se necítil schopný (alespoň pro sebe sama) reprezentovat navenek vše, co je rakouské.
Osobní svoboda je mu svatá, a i když může působit navenek ledabyle, váží si Rakušan důstojnosti druhých. Což se v jeho případě vyvinulo kromě jiného do zvláštní série pozdravení, které si při setkání mumlá (nebo aspoň v autorových časech to tak dělal) ve stylu „ať si dotyčný vybere“: „Nazdar – Pozdravpánbůh – Má úcta – Mám tu čest – jak se daří.“
Neboť, jak autor uzavírá, Rakousko je země, kde lze titul a hodnost získat nejen od prezidenta, ale i od zelinářky.
Žije si rád nad poměry
Rakušan si vždycky rád žije tak trochu nad poměry. A byl to Nestroy, známý rakouský divadelník, který to vyjádřil v jednoduché, vše říkající replice: „Hergot, moct já si tak žít, jako si žiju!“
Rakouské uvítání ve svobodné Evropě
Pochopitelně může čtenář namítat, že svět, a tedy i Rakousko a Rakušané, už je dnes někde jinde. A že představovat je takto, je trochu jako prezentovat Čechy v duchu Čapkových povídek. Nebudu s ním polemizovat – je to jen jakási hra, nic víc.
Raději vzpomenu na onoho rakouského železničáře v době těsně po pádu železné opony, když jeden z těch prvních českých vlaků projel přes donedávna ostře střeženou a reflektory stále nasvícenou hranici. Ten pán prošel v Hohenau kolem vlaku, cosi řešil, a přitom si upřímně po rakousku, stejně jako po česku ulevil: „Krucifix!“
Vlastně to bylo takové neokázalé přivítání ve svobodné Evropě, jako by říkal: „Ten svět je vlastně všude stejný, lidičky.“
No řekněte, opravdu nemáme s Rakušany společného víc, než „jen“ pár století v jednom státě?
