Článek
Podivuhodná kniha od podivuhodného autora
Autor té knihy Lewis Carroll se ve skutečnosti jmenoval Charles Lutwidge Dodgson a byl učitelem matematiky na Oxfordské univerzitě. V druhé polovině devatenáctého století napsal dvě knihy o malé Alence: Alenka v kraji divů a Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala. Podle životopisců ho přitom motivovala dcerka děkana té fakulty, malá neposedná Alenka, tedy Alice.
Česky znám ty knížky jako jednu dvoudílnou, v nádherném překladu Aloyse a Hany Skoumalových – mimochodem rodičů skladatele a textaře Petra Skoumala. Tedy hlavně tu první, o kraji divů. Ta druhá, o příbězích za zrcadlem, byla (a je) pro mne už jakási moc zamotaná a trochu potemnělá. I v tomto článku proto raději zůstanu jen v kraji divů.
Dávno jsem vyrostl z věku, kdy bych mohl stejně jako tenkrát napjatě sledovat ten příběh a ničemu se nedivit, protože v dětské fantazii nic není nemožné – to je na ní to nejkrásnější. Nyní se do toho světa vracím občas na návštěvu a užívám si přitom některé pasáže, které (divte se nebo ne) tak nádherně vystihují náš dnešní svět. Podělím se tu o ně s Vámi. A čtenář neznalý té knížky ať se nenechá rozptylovat jejich kontextem, mnohdy hodně zvláštním.
Zeměpisná délka a zeměpisná šířka
Když Alenka padala kamsi dolů králičí dírou, říkala si pro sebe:
„… v jaké zeměpisné šířce a délce jsem se to octla? (O tom, co je to zeměpisná délka a šířka, neměla Alenka ani ponětí, ale když ono to tak báječně zní.)“
Na nejrůznějších pracovních skupinách a jiných podobných akcích se obvykle vyskytují lidé chytří a lidé důležití. Čím důležitější, tím více mají ti druzí nezvladatelné nutkání se takříkajíc vyjadřovat. Mockrát si přitom vzpomínám na Alenku, jejíž úvahy ale byly dětsky roztomilé.
Co be to belo
Alenka se v podzemní říši zmenšila tak, že tam mohla zažívat různá dobrodružství. Tak se dostala do domku Bílého Králíka (on to byl jakýsi drobný venkovský šlechtic, či co). Bez rozmyslu tam vypila, jako mockrát, kouzelný nápoj a začala se zase zvětšovat. Domek jí byl za chvíli plný a z okna koukala její (pro ty okolo) obrovská ruka. Vida to, ptá se poplašený Bílý Králík svého sluhy, či spíše čeledína, co to je.
V originále je ten sluha Ir, hovořící výrazným irským nářečím. Překladatelé z něj udělali nádherného Hanáka, který reaguje s naprostým klidem:
„No co be to belo, ruka, milostpane.“
Králík kontruje: „Ruka, ty trdlo! Kdopak kdy viděl tak velikánskou ruku? Vždyť je jí plné okno!“
Ale Anton (v originále Pat) se nenechá vyvést z míry: „No bať, milostpane, ale ruka je to, abe né.“
S mojí ženou Pavlou už jsme oba dost staří, abychom se ještě něčemu divili. Když taková situace přece jen nastane, obvykle ji jeden z nás okomentuje: „No co be to belo, ruka, milostpane.“
Kočka Šklíba, její úvahy a škleb
Alenka se průběžně potkává s Cheshirskou kočkou, které překladatelé dali jméno Šklíba, neb se neustále šklebí. V jednu chvíli se jí bezradná Alenka ptá:
„Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“
„Záleží na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka.
„To je mi jedno kam – “ řekla Alenka.
„Pak je jedno, kudy půjdeš,“ řekla kočka.
“ – jen když se někam dostanu,“ vykládala Alenka.
„To se jistě dostaneš,“ řekla kočka, „jen když půjdeš dost dlouho.“
Napadá vás lepší úvaha o životních cestách a životních cílech?
Roztomilý je ovšem závěr toho setkání, kdy se kočka „…ztrácela pomalounku od konečku ocasu až po škleb; ten chvíli ještě potrval, když už ostatek zmizel.“
„Kočku bez šklebu, to už jsem viděla tolikrát,“ pomyslila si Alenka „ale škleb bez kočky! Něco tak zvláštního jsem jakživ neviděla!“
Občas s Pavlou ve společných prostorách našeho obydlí místo rozčilování jen tak rezignované uvažujeme: Sousedku bez bince už jsme viděli. Ale binec bez sousedky…?
Vévodkyně
Nečekané situace Alence připravují také různá setkání s Vévodkyní, neustále hýřící poučeními typu „tam kde jsou hory, nejsou žádné doly“.
Mockrát si na to vzpomenu při řečech různých samozvaných guru, podávajících hlouposti nebo samozřejmosti jako tajemství zasvěcených.
Když se ovšem Alenka osmělí namítnout: „Možná že z toho žádné naučení neplyne“, ujistí ji Vévodkyně, že ze všeho plyne nějaké naučení, jenom je najít.
Alenko, moc ti rozumím. Ve svých šedesáti a pár si často říkám, že z toho či onoho žádné poučení neplyne. Už protože některé zkušenosti jsou zkrátka nepřenosné.
Následující nabídkou Vévodkyně Alenku dostala (mne také):
„Věnuji ti všechno, co jsem až doposud řekla.“
Laciný dárek! pomyslila si Alenka. Ještě štěstí, že se nedávají takové dárky k narozeninám! Ale nahlas říct se to neodvážila.
Zpropadeně, že by se u Vévodkyně inspirovali naši politici?
Významné a bezvýznamné
Nakonec se Alenka dostává jako svědkyně k soudu, jemuž předsedá Král. Když na otázku, co o projednávané věci ví, Alenka odpoví, že nic, prohlásí Král: „To je významné.“
„Snad bezvýznamné myslí Vaše Veličenstvo“, opraví Krále Bílý Králík, který je zde jako soudní hlasatel.
„Toť se ví, že bezvýznamné,“ vyhrkl Král a potichu si odříkával: „významné – bezvýznamné – významné –“, jakoby zkoušel, co zní lépe.
Alenka to v duchu komentuje: „Vždyť na tom nesejde.“
Ano, ano, kolik zdánlivě vážných slov tak často slýcháme, a ve výsledku na tom vlastně nesejde.
Poselství
V samém závěru svého podivuhodného dobrodružství se Alenka probudí na louce na sestřině klíně a vypráví jí, co všechno tam v kraji divů zažila. Když odběhne domů, zůstane sestra ještě chvíli sedět a představuje si: „…jak jednou po letech bude její sestřička dospělá; a jak si i v zralém věku uchová z dětství prosté vroucí srdce – jak se za ní potáhnou zase jiné děti a jak se jim oči rozzáří nad leckterým jejím úžasným příběhem…jak se bude vžívat do jejich prostých žalů, těšit se z jejich prostých radostí při vzpomínce na své dětství a na ty blahé letní dny.“
Kéž si každý z nás, naše děti a naše vnoučata odnesou do života takové krásné poselství.
Poznámka
Citováno z knihy L. Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, SLOVART, Praha 2005.
