Kokořínsko: kraj, kde bory šumí po skalinách a „trampové“ na ně čoudí

Začít můžete třeba ve Mšeně a vydat se po křivolaké Cinibulkově stezce, která vás dovede nad Kokořínský důl, s odbočkou k vyhlídce na Vrátenskou horu. Pokud máte s sebou dosud neunavené děti (s Pavlou už delší dobu přemýšlíme, jak tento obnovitelný zdroj energie zužitkovat ve prospěch národního hospodářství), nabízí se pokračování v efektním skalním bludišti.

Z Kokořínského dolu se ostatně dá dojít leckam. Třeba kolem malebných Pokliček (podle mne jsou to tedy přerostlé a zkamenělé panské hřiby) k Žábě a dál až k silnici ze Mšena. Zpět se dá třeba roklí s odbočkou do krátké Apatyky, prý plné vzácných bylin (potvrdit nebo vyvrátit to může člověk znalý botaniky, laika to do očí nebije – ale je tam krásně).

Zpod Pokliček se dá vyrazit i na opačnou stranu dolu skrz jeskyni Nedamy a na vrcholku se rozhodnout, zde doleva k hradu Kokořínu nebo napravo až do Jestřebic a údolím zvolna zpět.

Kdo se cítí na delší, několikahodinovou túru, může třeba vyrazit od vesnice Obrok roklemi až na malebnou Martinskou stěnu a dál ke skále jménem Čap (mně tedy připomíná spíše vztyčený prst nebo – dámy prominou – jinou součást pánské anatomie). Odtud pak táhlé stezky dovedou poutníka zpět do Obroku.

Značené i neznačené pěšiny provedou milovníka přírody po úbočí plném bizarních skal v prostoru mezi silnicí z Medonos do Osinalic a Pustým zámkem. Cesta může být delší i kratší, na co se kdo cítí. Strmá a plná kamenů a větví ovšem bude vždycky, to už tak ke zdejšímu kraji patří. Také ovšem plná tábořišť s očouzenými skalami a ne vždy uklizenými. O nich za chvíli.

Kdo má málo času, může to vzít od nádraží Lhotka-Důl podél trati a silnice mezi skalami přes potok a za ním se vyšplhat na vyhlídku nad Harasovem a zdejším chovným rybníčkem. S manželkou máme pro tento výhled vlastní pojmenování „Na topole podle skal“.

Zdaleka to není vyčerpávající výčet. Těch nádherných míst a cest tam najde, kdo chce, spoustu. Známých i méně známých, schůdných i méně schůdných. Člověk tam naplno pochopí hloubku toho verše „bory šumí po skalinách“ z jedné divadelní písničky, která se nečekaně stala symbolem obrození a nakonec i hymnou.

V internetovém prostoru i na tiskovinách pohozených uprostřed té přírody může člověk narazit na zprávy informující o zákopové válce mezi ochránci přírody a takřečenými trampy, odehrávající se právě v těchto malebných koutech přírody. Občas sice přitom v tom mediálním zmatku není úplně jasné, kdo je kdo, ale shrnout se to dá jednoduše asi takhle:

Takřečení trampové se hájí tím, že tábořiště na každém pátém kroku se zatuchlým zápachem spáleniny, očouzenými skálami a občas i bincem okolo jsou součástí tradice. A tradice, ať už jakákoli, je prý nedotknutelná.

Ochránci přírody argumentují (pro mne celkem pochopitelně), že plameny a saze ty krásné pískovcové skály ničí. A ano, český bordýlek se dá opravdu považovat za svého druhu národní tradici. Jen si nejsem jist, nakolik tu je, čím se chlubit.

Nejsem tu, abych mezi nimi dělal rozhodčího. Ale přírodu máme s Pavlou rádi. Zamlada jsme v ní také vandrovali a občas v ní i přespávali. Ke cti a dobrému vychování přitom patřilo, že člověk opouštěl nocležiště v tom stavu, v jakém na ně přišel. Někdo tomu říkal trampování, co by ne. Proto ten můj přívlastek „takřečení“, abych tu odlišil dva různé přístupy.

Každopádně na koloritu začouzených tábořišť žádný půvab nevidíme. Vůbec by nám nevadilo, kdyby je tito takřečení trampové poctivě vrátili zpět přírodě, ať si s nimi poradí po svém.

Chcete-li Kokořínskou přírodu opravdu poznat, radím, odložte dýchavičnost. Naopak nazujte pořádné boty a nádavkem přibalte pořádnou dávku dobré koordinace nervosvalové. Cesty – značené a občas i neznačené – vás povedou po úzkých a mnohdy strmých pěšinách s drolícími se okraji nad roklemi, přes skalnaté výčnělky nebo po zchátralých dřevěných schodech. Občas pomohou ruce zachytávající se skal nebo řetězů (ale ty skály bývají jistější).

Odměnou vám budou pohledy na bizarní skály, které si můžete podle své fantazie připodobnit k tomu či onomu tvorovi nebo věci. Když vás ty skály vyprovokují k tomu, abyste se vyplahočili na jejich vrchol, nebuďte zklamaní, pokud místo výhledu do dálného kraje uvidíte zeleň stromů – a nic víc. S Pavlou jsme si pro tento druh vyhlídky zavedli terminus technicus „Vyhlídka kokořínského typu“.

Pokud přece jen dohlédnete na obzor, objeví se tam třeba hora Říp nebo reliéf Středohoří. Zpravidla tam, kde byste je čekali nejmíň, protože ty pěšiny jsou opravdu klikaté.

Zaposlouchat se přitom můžete do zpěvu ptáků, občas přerušovaného hrozivým vrzáním kmenů. Ať si vržou, hlavně nepadat!

Šťastnou cestu a krásné zážitky!