Mýty a pravdy o (ne)zaměstnatelných šedesátnících

Konzervativní nebo aktivní přístup k práci a k životu vůbec je věc povahy, ne věku. Člověk neochotný se učit novým věcem a lpící na zavedených zvyklostech a stereotypech může být šedesátník stejně jako třicátník (důkazem jsou mnozí mladí úředníci).

Mezi lidmi staršími 60 let jsou nejen uživatelé, ale také programátoři rozmanitých aplikací a databází. Léta nás navíc naučila trpělivosti při dotahování věcí do konce.

Ve skutečnosti u kolegů nerozlišujeme tolik věk, jako spíš schopnosti a povahu. Od otevřeného a schopného mladého kolegy se rádi naučíme něco nového.

Energetické krize s nedostatkem uhlí a jiné každodennosti tzv. reálného socialismu nás naučily snášet rozmanitá nepohodlí. Když se rozbil kotel, nastoupil teplý svetr a jako luxus teplovzdušný větrák pod nohama. Když nebyla v dosahu restaurace nebo závodní kuchyně, přišla vhod svačina z domova. To, čemu se dnes říká home office, bylo výjimečné řešení výjimečné situace, zdaleka ne samozřejmost.

Porovnáme-li podobnou práci (ne tedy kupříkladu práci vrtaře s prací v kanceláři), nejsme o nic unavenější a nemocnější, než mladí kolegové. Díky životnímu nadhledu nepotřebujeme při každé běžné nesnázi vyhledat psychoanalytika nebo lékaře kvůli následkům stresu. Nelákají nás adrenalinové situace, tudíž nekončíváme naše dovolené tak často na úrazových odděleních nemocnic.

Práci máme na práci, na volný čas máme rodinu a přátele. Chceme jasné zadání a dodáme jasné výsledky. Otravuje nás řešení vztahů na pracovišti a ambiciózní kolegové, kteří se místo o výsledky starají o kariéru. Nejsme nadšení, pokud máme trávit s lidmi z práce čas mimo práci, tedy například z teambuildingů. Nerozumíme si s personalisty, kteří se s námi baví o kdečem, jen ne o práci samotné.

Máme zkušenosti, které se prostě nedají vypnout nebo potlačit. Skrze ty zkušenosti filtrujeme vše kolem sebe, tedy i příkazy nadřízených. Pokud nám tyto příkazy přijdou hloupé, upozorňujeme na to a hledáme vlastní řešení. Chytrý šéf to ocení, hloupý šéf se toho bojí.

Krasořečnění nadřízených nebo „důležitých“ kolegů, hemžící se spoustou cizích slov a přitom vlastně nic neříkající, nás neosloví. Ujasni si, co chceš říct, a pak to prostě řekni. Nemáš-li co říct, raději mlč.

Už jsme dost zkušení, než abychom se neustále „bili za svou pravdu“ v otázkách důležitých i nedůležitých. Často necháváme věci plynout a neozýváme se, pokud se nás bezprostředně netýkají nebo pokud máme dojem, že – slovy klasika – „je to marný“. Pak se zařídíme podle sebe.

Nepotřebujeme dělat kariéru, potřebujeme práci za peníze. Proto se nezřídka hlásíme i na pozice vyžadující nižší kvalifikaci, což personalisté nemívají rádi.

Článek jsem psal s jistým nadhledem a odstupem. Sám jsem už léta na volné noze a neumím si to představit jinak – svoboda je riziková, avšak silně návyková.