Článek
Historie nám ukázala mnoho důkazů, které tvoří jakýsi ruský vzorec - odvést pozornost a zaútočit v ten nejzranitelnější čas. Ať už v roce 2008, kdy ruská armáda zahájila plnohodnotný útok na Gruzii přímo v den slavnostního zahájení olympiády. Nebo anexe Krymu v roce 2014, pouhé tři dny po skončení zimních olympijských her v Soči. Dalo by se argumentovat i v případě poslední invaze na Ukrajinu v roce 2022, kdy využili „olympijského příměří“ a během něj připravovali finální přípravy na útok.
Ruský sport je úzce propojen s politikou a již v minulosti sloužil jako nástroj k odvedení pozornosti. Z velké části ho financuje stát přímo přes Ministerstvo sportu, nepřímo přes firmy typu Gazprom (stát v ní drží 50,23 %) a přes Putinovi blízké oligarchy. Mnozí přední ruští sportovci oficiálně patří k ozbrojeným silám, Národní gardě nebo Centrálnímu sportovnímu klubu armády - mají vojenské hodnosti, státní plat a reprezentují instituce přímo napojené na válečné úsilí. To je doslovné členství ve struktuře, která vede válku. Tvrdit tedy, že politika nepatří ke sportu, není v tomto případě na místě.
Pak je tu otázka, na kterou se nikdy nenajde úplná shoda: Jak zacházet s ruskými sportovci poslední čtyři roky, kdy jejich země zahájila plnohodnotnou invazi na sousední Ukrajinu? V prvních měsících a letech se státy a organizátoři shodli, že jejich absence z mezinárodních soutěží je rozumným rozhodnutím, ale nyní se objevují první náznaky pochybností.
Rusko, stát s více než 140 miliony obyvatel, je totiž silným obchodním trhem a organizátoři to dobře vědí. Miliony navíc z tržeb by bylo pro většinu stran výhodným krokem - ale tím se dostáváme k dalším otázkám. Jsou peníze důležitější než ukrajinské životy? Nevyužilo by toho Rusko ke zlepšení vlastní image?
To vše jsou legitimní otázky, ke kterým existuje mnoho argumentů i protiargumentů.
Jednotlivé sporty se s tím vypořádaly po svém a je důležité zmínit, že neexistuje jeden správný postup. Stojí ale za to připomenout, jakými postupy se které sporty vydaly a proč.
Žádné potřesení rukou
Individuální sporty - v tomto případě tenis - nelze bez výhrad srovnávat s těmi týmovými. Hráči hrají za sebe a to automaticky neznamená, že jsou hrdí na svoji rodnou zemi. I přesto je důležité stanovit jistá pravidla.
Ruští a běloruští tenisté byli například suspendováni z mezinárodních týmových turnajů, kde reprezentují svou zemi - Davis Cup a Billie Jean King Cup. Mimo tyto turnaje ale Rusové stále hrají, jen za určitých podmínek: nereprezentují se pod ruskou ani běloruskou vlajkou, místo ní se používá neutrální, a nesmí se hrát jejich hymna. Jinak ale nastupují ve všech individuálních turnajích včetně grandslamů.
Tato strategie funguje - a zvláště v tenise je dobře známo, že Rusko a Bělorusko produkuje vysoce kvalitní hvězdy (současná světová jednička v ženské dvouhře je Běloruska Aryna Sabalenka). Tvrdit ale, že strategie funguje bez problémů, by bylo nepravdivé.
Ukrajinská tenistka Elina Svitolina - narozena v Oděse a současná světová devítka - to spolu s Martou Kosťukovou vidí rozpolceně. Obě odmítají podat ruku jakékoli ruské nebo běloruské hráčce, která se veřejně nevyjádřila proti válce (jako příklad platí Sabalenka, která ale žije na Floridě). Tyto hranice se zdají být respektovány a staly se normou, aniž by bránili sportovcům při hraní.
Pokud si z vypsané historie však nevezmeme ponaučení, čeká nás nejspíše její opakování. Rusko nemá co dělat na sportovních akcích, kde se prezentuje jako normální stát. Pokud bychom poslouchali ruskou hymnu na nadcházejících letních olympijských hrách v Los Angeles v roce 2028, znamenalo by to Putinovo vítězství - a důkaz toho, že západ upřednostnil zisk před ukrajinskými životy.
Čtyři roky trvající konflikt na Ukrajině je pro mnohé lidi příliš dlouhá doba, aby udrželi svá přesvědčení. Rusko je agresorem po většinu své novodobé historie. Pod Putinovou vládou se na tom nic nezměnilo.
