Hlavní obsah

Je na čase mluvit o ukrajinských zajatcích

Foto: President Of Ukraine/wikimedia commons /CCO

Výměna vězňů s lidmi vítajícími je doma na Ukrajině. (23. května 2025)

Ruské vězení nevymizely. Jen se ztratili z veřejného prostoru

Článek

V časech ozbrojeného konfliktu je podle Ženevských úmluv (poválečné smlouvy upravující chování válčících stran) svévolné zadržování civilistů zakázáno. Jak je tedy možné, že jsou tisíce Ukrajinců zatčeni na okupovaných místech na Ukrajině - od Doněcka po Sevastopol?

Rusko totiž přišlo na způsob, jak obejít tento soubor smluv, které byly ratifikovány již v roce 1949 všemi členskými státy OSN. V roce 2022, krátce po začátku války, Putin podepsal tajný prezidentský dekret. Ten umožňuje zadržet na dobu neurčitou kohokoli, kdo „klade odpor proti ‚speciální vojenské operaci‘“. V praxi to znamená následující: ruská policie u vás může najít jakýkoli přestupek - od poslání 12 dolarů ukrajinským účtům po údajné plánování bombového útoku na vrchní velitele ruské armády - a poté vás pošle do vězení, které může být jak na okupovaném území Ukrajiny, tak i na území Ruska.

Aby se tedy Rusové vyhli pojmenování „zajatci ozbrojeného konfliktu“, namísto toho řeknou, že zajaté osoby jsou obviněné a souzené za údajné zločiny. „Pro Ukrajinu jsou to nelegálně zadržované osoby,“ řekl Andrij Jusov, zástupce vedoucího koordinačního štábu americkému The New Yorker. „Ruští představitelé však nemohou existenci takové kategorie uznat. Jinak by se veřejně přiznali ke svému vlastnímu válečnému zločinu.“

Zpívání ruské hymny

Během více jak čtyř let války bylo zajato zhruba patnáct tisíc ukrajinských vojáků; asi dvě třetiny byly propuštěny při výměnách mezi Ukrajinou a Ruskem. Do další skupiny ale patří počet civilistů, kteří jsou bez soudního procesu odváděni z okupovaných území do ruských vazeb. Těch je podle výzkumníků více jak deset tisíc.

V pozoruhodném textu „The New Gulag“, reportéra ze zmíněného The New Yorker, si Josua Yaff vyměňoval dopisy s několika ženami z věznice SIZO-1, hlavního vazebního zařízení v jihozápadním ruském městě Rostov, aby se dozvěděl, jakému zacházení se jim dostává. Jedna žena řekla, že její zkušenosti v ruských věznicích a detenčních centrech byly tak rozmanité „pokud jde o podmínky, přístupu personálu a komunity spoluvězňů“, že se to nedalo snadno popsat. Další žena, Zayarnaja, učitelka angličtiny, popsala, že se nemůže v dopise podělit a jen dodala, že vězení je „školou přežití, zkouškou lidskosti a slušnosti v každém z nás“.

I tak ale mohli popsat pár momentů, jak hrůzostrašně se tyto věznice propíšou do lidské mysli. Od povinného zpívání ruské hymny, které vás čekalo každé ráno, po ponižování, bití či znásilnění.

Jiná žena, Vlasovová, se podělila i o ty nejtemnější momenty. Když byla v nejznámějším detenčním středisku v Doněckém regionu - Izoljacii - přivedena do sprchy a ve tmě za zvuku cinkajících klíčů jí bylo řečeno, že se jí chystá patnáct vojáků znásilnit. „V určitém okamžiku se dostaví lhostejnost a už vám nezáleží na tom, co se děje nebo co bude dál. Můj osud není v mých rukou. Mé tělo mi nepatří,“ prohlásila Vlasovová. Co ji v té době zachránilo, bylo, že menstruuje. Později Izoljacii označila za „továrnu na smrt“ a kterou provozovali „sadisté“.

Je cesta ven?

Slyšet tyto příběhy není jednoduché. Vyvolávají v nás pocit naprosté ohavnosti, které se Rusové dopouští. A nejedná se jen o těchto pár případů, které se dostaly na světlo. Jsou jich stovky, možná tisíce, které nikdo neslyšel a nejspíš ani nikdy neuslyší.

Právě ale tyto životní příběhy můžou sloužit jako motor k větší pomoci - ať už humanitární či finanční. Stát za Ukrajinou je tím nejmenším, co jako národ můžeme udělat. Každý, kdo má aspoň trochu lidského soucitu, musí pochopit, že kdokoli, kdo znásilňuje ženy a mučí je v neznámých věznicích na okupovaných územích státu, který jim ani nepatří, je zločinec.

Jako Česko - a celá Evropská Unie - musíme neustále stát za Ukrajinou. I když konflikt trvá již déle jak 1. světová válka. A apelovat na výměny vězňů a jejich zacházení. Pro většinu ukrajinských vězňů je Obmin, ukrajinsky „výměna“, jediným světlem na konci tunelu.

Jenže tunel se prodlužuje. Rusko vyměňuje pomalu, selektivně a s mnoha podmínkami, které Kyjev nemůže přijmout. Je na čase udělat větší tlak a sankce směrem ke Kremlu. Aby Putin neměl jinou možnost než Obmin udělat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz