Článek
Počínštění a následné potlačení tibetské identity, perzekuce Ujgurů a dalších muslimských menšin v čínské provincii Sin-ťiang nebo šikana úřadů na zahraniční novináře snažící se ukázat realitu života v Číně. To vše je realita nastupující velmoci, jejíž prezident Si Ťin-pching si dal za cíl, aby se v roce 2049 - kdy uplyne 100 let od založení Čínské lidové republiky - stala Čína „moderní socialistickou zemí, která je prosperující, silná, demokratická, civilizovaná a harmonická“.
Dalo by se argumentovat, že již většinu popsaných vlastností má. Druhá největší ekonomika světa, která je podle poradenských společností na cestě stát se do patnácti let tou největší, se za posledních třicet let exponenciálně rozrostla. Od roku 1990 dosahuje Čína v průměru téměř 9 procent ročního růstu HDP. Jen pro představu: v letech 2000 až 2020 vzrostl objem majetku v Číně ze 7 bilionů dolarů na 120 bilionů dolarů.
Masivně investuje do infrastruktury, armády či vědy a přední čínské univerzity již konkurují těm americkým. The New York Times popisoval, že čínská Čeťiangská univerzita nově sesadila Harvard z prvního místa v prestižním žebříčku Leiden Rankings a v první desítce je hned osm čínských škol. Trumpovo škrtání dotací na vědu a výzkum spolu s přísnější imigrační politikou - počet nových zahraničních studentů v USA klesl o 19 procent - čínskou dominanci jen prohlubuje.
Donalde, děkuji za tvé škrtání u vědy a výzkumu na univerzitách.
Dobře, ale Čína má i své problémy. Politika jednoho dítěte způsobila, že miliony Číňanů nemohou najít manželku - žen je o 34 milionů méně. K tomu vyšší životní náklady a trend platný napříč světem: mladí lidé nechtějí děti.
Pokud ale demografii a ekonomiku dáme stranou, ve srovnání se západními státy včetně Česka toho má Říše středu s námi společného málo. Nedodržování základních lidských práv vůči těm, kteří se znelíbí politické elitě, je překážkou pro hlubší spolupráci.
Čína hraje klíčovou roli v globálním obchodu a spolupráci s ní je nezbytné udržovat. Bavíme se ale o spolupráci užší - a to je, bohužel, směr, kterým se jako Evropa vydáváme.
Trumpova Amerika dokázala za dva roky změnit svůj obraz ze „spolehlivého partnera“ na pouhého „partnera“. Průzkum Evropské rady pro zahraniční vztahy z roku 2026 ukazuje, že pouze 16 procent Evropanů považuje USA za spojence, zatímco 20 procent je vnímá jako rivala nebo protivníka. Příznivé názory na USA klesly z 47 procent na konci roku 2024 na 29 procent na začátku roku 2025. Tento trend jen zesiluje a i kdyby se změnili klíčoví američtí politici, americká pověst nejbližšího velkého spojence se nejspíše nikdy nevrátí.
A pokud chce Evropa nadále zůstat v centru světového dění, musí hledat nová spojenectví. Už to dělá - ať už jde o obchodní dohodu s Indií, kterou EU nazývá „největší zónou volného obchodu na světě“, nebo o dohodu s uskupením MERCOSUR (Brazílie, Argentina, Paraguay, Uruguay), která by měla přinést úspory ve výši 4 miliard eur.
Andrej Babiš pochopitelně chce posílit vztahy s Čínou také. Svoji vysněnou cestu do Pekingu hodlá uskutečnit za každou cenu - zrušil dokonce vládní letadlo šéfovi Senátu Miloši Vystrčilovi, který plánoval návštěvu Tchaj-wanu. Ukazuje tak, že jeho cesta k čínskému autoritáři Si Ťin-pchingovi je mu důležitější než podpora blízkému spojenci, demokratickému ostrovu, který Peking považuje za odtrženou provincii. Spolupráce s Čínou je klíčová - ale pokud kvůli ní obětujeme vztah s Tchaj-wanem, nejde o moudré rozhodnutí. A pokud jde Babišovi hlavně o společnou fotku s čínským prezidentem, aby se tím v Česku vytahoval, zaplatil za ni příliš. To se nám může v budoucnu vymstít.
