Konec čtení

Sedím v poloprázdném metru, okolo mě přibližně dvacet lidí a jedno nápadné ticho. Většina se skloněnou hlavou upřenou k mobilu. Snažil jsem se najít nějakou známku knihy, ale po dvou minutách jsem to vzdal. Nikdo - a to napříč generacemi včetně starých lidí - nedržel v ruce papírovou ani elektronickou knihu.

Když jsem se zeptal kamaráda z Jižní Koreje, jak to vypadá v metru v Soulu, řekl mi, že tam panuje naprosté ticho - a to tam cestuje až deset milionů lidí denně. Mnohem větší než v Praze. Ani v Římě nebo v Kodani to není jiné. Knihy se vytratily z veřejného prostoru a, jak ukázaly nedávné výzkumy, také z domova.

Pocit hlubokého čtení - do kterého se dostanete až po patnácti minutách - lidé pomalu přestávají pociťovat. Na první pohled se nezdá, že jde o něco důležitého, ale podle mnoha expertů se jedná o víc. „Zdá se, že hlubokým čtenářům to prostě myslí trochu jinak,“ napsala mi Hana Košťálová, odbornice na čtenářskou gramotnost a spoluzakladatelka sdružení Kritické myšlení. Zvláště u dětí, kterým se mozek nejvíce formuje, hluboké čtení hraje klíčovou roli. „Nově příchozí studenti mají mnohem menší trpělivost a nedokáží udržet pozornost, která je při učení nových věcí klíčová,“ řekl mi učitel jednoho gymnázia v Benešově. Je to trend, který už nejde ignorovat.

Lidé přestávají číst knihy a první následky již můžeme zaznamenávat.

9. ledna 2007 vystoupil Steve Jobs na pódium v San Franciscu a prohlásil, že znovu vynalezl telefon. Měl na sobě svůj typický černý svetr a džíny a mluvil s klidem člověka, který ví, že má pravdu. Reakce technologického světa byla přesto rozpolcená. Steve Ballmer, tehdejší CEO Microsoftu, se vyjádřil pro USA Today bez jakýchkoli pochybností: „iPhone nemá žádnou šanci získat významný podíl na trhu. Žádnou šanci.“ Ed Colligan, CEO společnosti Palm - tehdy největšího výrobce chytrých telefonů na světě - to odbyl ještě rychleji. Pro novináře The Times řekl: „Lidi od počítačů to prostě jen tak nevymyslí. Nepřijdou a nezjistí to jen tak.“

Oba se mýlili. iPhone nedal lidem jen modernější telefon. Dal jim do kapsy internet, dotykovou obrazovku a volání. To nejzásadnější, co přinesl, nebyla technologie samotná. Byl to nekonečný proud obsahu - hlavně skrze sociální sítě -, který nevyžadoval trpělivost ani soustředění. Nabízel okamžitou odměnu během pár vteřin. S tímto modelem kniha nemohla soutěžit. Ne proto, že by přestala být dobrá, ale proto, že si mozek začal zvykat na něco nového.

Ve stejném roce, v prosinci, vydal americký spisovatel Caleb Crain v magazínu The New Yorker článek s názvem Soumrak knih. Načasování bylo náhodné, ale zpětně působí jako varování vydané přesně včas. Crain popisoval trend, který ve Spojených státech probíhal tiše téměř dvacet let. Mezi lety 1982 a 2002 klesl podíl pravidelných čtenářů o deset procentních bodů. Citoval také nizozemský výzkum sledující čtenářské návyky napříč generacemi od roku 1955. Výsledky ukazovaly na strukturální problém: každá nová generace četla méně než ta předchozí - bez ohledu na vzdělání. Do roku 1995 četl vysokoškolsky vzdělaný Nizozemec narozený po roce 1969 méně než člověk s nízkým vzděláním narozený před rokem 1950. Vzdělání přestalo být zárukou čtenářství.

Ani česká data nebyla příznivější. V témže roce - 2007 - provedl Ústav pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s Národní knihovnou ČR rozsáhlý průzkum čtenářů a čtení v české populaci. Výsledky ukázaly, že Češi tehdy četli knihy průměrně 41 minut a televizi sledovali 111 minut - téměř třikrát tolik. A to byl ještě rok, kdy chytrý telefon v kapse většina neměla. Rok 2007 byl rokem, kdy se potkaly dva příběhy. Jeden o vynálezu a druhý zaznamenávající zánik.

Svést veškerou vinu na iPhone a Silicon Valley ale není správné. Příčina je starší. Vít Richter strávil v Národní knihovně přes padesát let - z toho dvacet jako ředitel Knihovnického institutu, který metodicky zastřešuje všechny knihovny v zemi. Zná českou čtenářskou kulturu způsobem, jakým ji nezná téměř nikdo jiný. Když jsem s ním mluvil přes Zoom, nepůsobil pesimisticky.

Richter připomněl, že čtenářství bylo ohroženo již v 50. letech. Příchod televize tehdy dramaticky přetvořil způsob, jakým lidé trávili volný čas. Večery, které dříve patřily knize, se staly časem sledování televize. Čtenářství kleslo - ale, a to je klíčové, pak se stabilizovalo. „Na tu televizi jsme si zvykli a pořád jsme ještě četli,“ řekl Richter.

Poté přišel internet a nastalo překvapení. „Když se dělaly ty první průzkumy kolem roku 2007, jeden ze závěrů bylo, že internet čtenářskou disciplínu nesnižuje,“ řekl Richter. Lidé, kteří četli, četli dál. Internet jim dal více obsahu. Četli weby, emaily, diskuze. Byl to jiný druh čtení - ale stále vyžadoval určitou míru soustředění.

Zlom přišel až se smartphony. A pak se sociálními sítěmi v té podobě, v jaké je známe dnes - s algoritmicky řízenými proudy krátkého obsahu optimalizovaného přesně na to, aby udržel pozornost co nejdéle a odměňoval co nejrychleji. Richter upozorňuje na jeden posun, který si málokdo uvědomuje: „Sociální sítě původně fungovaly jako komunity. Lidé se tam přeli, diskutovali, vyměňovali si názory. Algoritmy tohle zničily - dnes tam lidé jen scrollují.“

To je zásadní rozdíl oproti televizi. Televize brala čas, ale nenabízela iluzi interakce. Smartphone bere čas a zároveň simuluje sociální kontakt. Je tak mnohem těžší ho odložit.

Zvykli jsme si na televizi. Zvykli jsme si na internet. Zvykneme si i na další vlnu?

Často otevřu knihu, přečtu první odstavec, pak druhý, pak třetí. Někdy na čtvrté či páté straně - aniž bych si to uvědomil - sáhnu po mobilu. Až se ke knize vrátím, místo, kde jsem skončil, se rozplynulo. Tento typ chování není selhání soustředění. Je to přesně to, k čemu nás mozek vede.

Každé upozornění, každý nový příspěvek, každé krátké video spouští malou dávku dopaminu. Mozek si na ni zvykne a začne ji vyhledávat. Postupem času začne být netrpělivý vůči aktivitám, které dopamin nenabídnou okamžitě. Kniha do tohoto schématu nezapadá. Nenabídne odměnu do třiceti sekund. Vyžaduje, abyste vydrželi stránku, kapitolu, hodinu - a odměna přijde až pak. Pro mozek naučený na okamžitou odměnu je to pochopitelně těžký úkol.

Richter mi řekl, že když se chceme začíst, trvá to tak patnáct minut. „Na sociálních sítích je patnáct minut neuvěřitelně dlouhá doba. Celý váš feed se za tu dobu promění několikrát,“ dodal.

Psychologové tento jev popisují jako kontextové přepínání. Když mozek opakovaně přepíná mezi dvěma různými typy kognice - hlubokým čtením a reaktivním scrollováním - jeho schopnost udržet hluboké soustředění se postupně zhoršuje. Není to metafora. Je to měřitelná neurologická změna.

Hana Košťálová mi to popsala takto: „Porozumění textu je při četbě z obrazovky od určité délky textu horší než porozumění témuž textu v tištěné podobě. Pokud je médiem zařízení napojené na síť, ocitá se čtenář v prostředí, v němž jeho okamžitou kognitivní kapacitu oslabuje neustálá přítomnost možných rušivých prvků.“ Jinými slovy: problém není jen to, že sáhnete po telefonu. Problém je, že i když po něm nesáhnete, mozek ví, že by mohl. A tato skrytá možnost sama o sobě snižuje hloubku čtení.

Raymond Mar, psycholog z York University v Kanadě, který desítky let zkoumá, co čtení dělá se sociálním myšlením člověka, mi to napsal ještě přímočařeji: „Potřebujeme čas, abychom si skutečně dokázali představit zkušenosti druhých. To se u krátkého obsahu prostě nestane.“ Hluboká imaginace - schopnost opravdu vstoupit do mysli jiného člověka - vyžaduje ponoření, které krátký obsah na sociálních sítích strukturálně neumožňuje.

Co se ale stane, pokud si ten čas najdeme a opravdu se do knihy ponoříme? Maryanne Wolf, americká vědkyně zabývající se neurologií čtení a autorka knihy Proust and the Squid, říká něco důležitého: čtení není přirozené. Na rozdíl od řeči - která je zakotvena v naší biologii - mozek pro čtení nemá specializovanou oblast. Aby ji zvládl, musí si přebudovat část svých neurálních spojení. Říká se tomu čtenářský mozek a jeho vytvoření vyžaduje roky praxe a tisíce hodin tréninku.

To má zásadní důsledek: pokud přestanete číst, přicházíte o tuto kapacitu. Ne najednou, ale postupně. Wolf ve svém výzkumu zjistila, že dospělí, kteří dlouhodobě přešli na převážně digitální čtení krátkého obsahu, začínají mít potíže s porozuměním delším a složitějším textům. Nejde o to, že by zhloupli. Jde o to, že konkrétní kognitivní kapacity - schopnost sledovat složitý argument, udržet v hlavě komplexní příběh, číst mezi řádky - se bez tréninku oslabují.

Když čteme soustředěně a bez přerušení, mozek přechází do jiného režimu. Neurovědci ho nazývají default mode network - síť, která se aktivuje, když nejsme zahlceni vnějšími podněty a mozek pracuje sám pro sebe. Propojuje vzdálené myšlenky, hledá vzorce, vytváří nová spojení. Je to prostor, ke kterému se při scrollování prakticky nedostaneme.

Košťálová mi popsala, co hluboké čtení dělá se schopností rozumět druhým lidem: „Rozvíjí kognitivní empatii - čtenáři beletrie mají obvykle větší respekt k životní jinakosti, lépe chápou, jak jinak mohou lidé myslet a prožívat svůj život. A protože to zažívají při čtení jako skutečný prožitek, nestrachují se jinakosti jako ohrožení.“ A dodává: „Čtení náročnějších textů je vlastně řešení problému - posiluje výdrž, soustředění, sebedůvěru ve vlastní schopnosti.“

V době, kdy jsou úzkosti a deprese mezi mladými lidmi na historickém maximu, jde o důležitou poznámku. Čtení rozvíjí přesně ty schopnosti, jejichž nedostatek stojí za velkou částí psychické zranitelnosti - schopnost snést nudu, vydržet s nejistotou, porozumět lidem, kteří jsou jiní než my, a věřit si při řešení složitých problémů.

Richter zmínil i vědecký detail, který dobře ilustruje rozsah problému. Norští vědci sledovali IQ vojenských odvedenců narozených mezi lety 1962 a 1991 a zjistili, že průměrné skóre, které desetiletí rostlo, začalo klesat. Pokles hlubokého čtení byl jedním z identifikovaných důvodů.

Mar to shrnuje takto: „Příběhy jsou oknem do myslí a zkušeností druhých - a není nic užitečnějšího než lépe rozumět lidem kolem nás.“

Když ale na chvíli vezmeme stranou kvalitu a podíváme se na kvantitu, pokles je měřitelný. V roce 2007 přečetlo alespoň jednu knihu ročně 83 procent Čechů. V roce 2023 to bylo 73 procent - pokles o deset procentních bodů za šestnáct let. Podobné tempo jako v americkém výzkumu, který Crain citoval v New Yorkeru.

Richter zdůraznil, že vrchol půjčování knih v českých knihovnách nastal mezi lety 2004 a 2009. I když od té doby soustavně klesá, fyzická návštěvnost knihoven se drží kolem 22 milionů ročně - lidé do knihoven stále chodí.

Evropský průzkum z roku 2022 ukázal, že 36 procent Čechů nepřečetlo za celý rok ani jednu knihu. Na první pohled se to může zdát alarmující, ale v evropském kontextu je to stále nadprůměr. Rumunsko hlásí 71 procent ne čtenářů. Řecko přes 60 procent. Česko se pohybuje v horní třetině hned za severskými zeměmi, které dlouhodobě investují do čtenářství jako součásti vzdělávací politiky.

PISA 2022 přinesla v oblasti čtenářského výkonu nejhorší výsledky v historii tohoto měření - a šlo o pokles globální. Přesto není třeba upadat do zoufalství. Svět knihy Praha 2025 přivítal rekordní počet návštěvníků. Zájem o knihy nezmizel. „My na tom nejsme tak špatně,“ říká Richter - a v jeho hlase není sebeuspokojení, spíš věcnost. „Ale ten trend je znatelný. A jde zaznamenat z celé řady průzkumů po celém světě.“

Není třeba zapomínat, že ne každý miluje čtení. Lidé s dyslexií či poruchou pozornosti si ve svém volném čase knihu nevezmou. Existuje ale jiná alternativa, která nabízí podobnou hodnotu. Když jsem se na ni zeptal Raymonda Mara, odpověď mne překvapila. „Narativní fikce v mnoha formách může mít tyto účinky,“ napsal mi. „Včetně sledování filmů a televizních sérií, čtení grafických románů. I videohry se silnou příběhovou složkou mohou mít podobné účinky jako čtení románu.“ Klíčem podle něj není médium - ale hloubka a realismus příběhu.

Je ale důležité dodat, že krátká videa bez příběhu do této kategorie nepatří. „Potřebujeme čas, abychom si mohli hluboce představit prožitky druhých - u krátkých formátů to prostě není možné,“ říká Mar.

Košťálová upozorňuje na rozšířený omyl - audioknihy. „Porozumění textu je při poslechu jiné než při čtení. Chybí vizuální zpracování textu, chybí tempo, které si sám určuješ, chybí možnost se vrátit, přečíst větu znovu, zastavit se uprostřed odstavce a přemýšlet,“ vysvětluje. Audiokniha je hodnotný formát, ale není náhradou za čtení.

Richter k tomu dodává, že tištěná kniha stále dominuje. „Nakladatelé vydělávají hlavně na ní - a to i přes veškeré předpovědi o digitální revoluci, která fyzickou knihu pohřbí.“ E-knihy tvoří relativně malý podíl trhu. Audioknihy rostou, ale fyzická kniha vede. Ne proto, že by lidé byli konzervativní, ale proto, že nabízí něco, co digitální formáty nedokázaly plně nahradit.

Když jsem byl mladší - kolem patnácti let - přestal jsem číst. Nebylo to vědomé rozhodnutí. Přišlo uvědomění, že poslední knihu, kterou jsem dočetl, si vlastně ani nepamatuji. Přestalo to být prioritou - zvláště díky mobilu a dalším elektronickým zařízením, která upoutala moji pozornost více - a během šesti měsíců jsem na knihy přestal myslet. Čtení mi přestalo připadat přirozené.

Zeptal jsem se Košťálové, která jako jedna z mála skutečně sleduje lidi vracející se ke čtení. „Člověk se musí rozhodnout, že se opravdu chce ke čtení vrátit,“ říká.

Pak přichází prostředí. „Musí si v každodenním rozvrhu vyhradit pravidelný čas pro čtení, který neruší za téměř žádných okolností. V tomto čase si odloží mobil z dosahu, nemyslí na vaření večeře, vypne rádio.“ Klíčové slovo je pravidelnost. Vůle nestačí - potřebuje se návyk.

Začít kratší dobou čtení a kratší knihou - ne tím, co by člověk „měl“ číst, ale tím, co ho skutečně láká. „Aby brzy zažil úspěch z toho, že knihu dočetl,“ vysvětluje Košťálová. Čtení je samotářská aktivita, ale záměr číst se udržuje lépe ve společnosti. „Ideální je mít s kým sdílet zážitky ze čtení - v průběhu i po dočtení knihy.“

Každý předpovídá něco jiného. Richter tento pesimismus nesdílí. Mluví o budoucnosti bez iluzí. Když se naše konverzace stočila k zákazu mobilů ve školách, řekl, že ho to nepřekvapuje - ale nevěří, že jde o skutečné řešení. „Je to symptomatické opatření,“ říká. „Mobil ve škole je symptom - příčina je někde jinde. Je v tom, jak jsou navrženy aplikace, jak fungují algoritmy, jak trávíme čas doma.“

Umělá inteligence situaci nekomplikuje jen tím, že produkuje více textu. Komplikuje ji tím, že nabízí stále přesvědčivější alternativu ke čtení samotnému. Proč číst knihu, když vám AI shrne její obsah za třicet sekund? Richter tuto logiku chápe, ale vidí v ní past. „Kde je v tom hluboké čtení člověka? Kde je ten prostor, kde mozek pracuje sám, kde vznikají vlastní myšlenky?“ Shrnutí od AI vám dá informaci. Nedá vám tu zkušenost, která pomáhá mozek měnit a posilovat.

A přesto Richter věří, že společnost najde odpověď. „Pokud se opravdu celkově zhoršují kognitivní schopnosti lidí a to souvisí s tím, že lidé nezvládají čtení - tak ta společnost k tomu zaujme nějaký postoj,“ říká. Vzdělávací systémy se budou muset změnit. Knihovny se mění už dnes - přestávají být jen půjčovnami a stávají se centry neformálního vzdělávání, komunitními prostory, místy, kde se čtení znovu učíme jako dovednost i jako návyk.

Richter to vidí jasně: „Ti, kteří budou číst, budou mistři. Budou kriticky myslet, budou se soustředit. A budou koordinovat ty ostatní.“

Nejde o elitářství. Jde o realismus. Čtenáři budou pravděpodobně menšina - ale budou zároveň těmi, kdo rozumějí složitým argumentům a dokáží udržet pozornost déle než pár minut. V době, kdy se informační prostor stále více zaplňuje zkratkami, výkřiky a algoritmy optimalizovanými na emoce, bude tato schopnost vzácnější - a hlavně cennější.

Sedím znovu v metru, tentokrát se ale nekoukám po knihách, vím, že je neuvidím. Myslím na to, co mi řekl Richter. Že přišla televize - a přežili jsme. Že přišel internet - a přežili jsme. A pak přišlo něco třetího, co je jiné ne proto, že je silnější, ale proto, že je chytřejší. Algoritmy nevytlačily knihu silou. Vytlačily ji pohodlím.

Čtenáři budou menšina. Richter to říká bez lítosti jako fakt, ne jako rozsudek. „Ti, kteří budou číst, budou mistři. Budou kriticky myslet, budou se soustředit. A budou koordinovat ty ostatní.“

Košťálová to vidí jinak - jednodušeji, a možná proto přesněji. Nezmiňuje mistry ani koordinátory. Říká jen toto: „Naučte děti milovat vyprávění a čtené příběhy. Milujte je taky. Užívejte si s dětmi společných chvil s knihou.“

Metro se blíží k zastávce. Kolem mě lidé zvedají hlady od telefonů. Ne proto, aby se podívali, z okna a odpočinuli si od obrazovky, ale aby zkontrolovali, zda je to jejich stanice. Pak hlavy zase sklopí.

A přes to všechno tam venku tisíce českých dětí půjde zítra do knihovny.

Další zdroje:

https://www.sciencenorway.no/health-intelligence-iq/our-iq-is-steadily-declining/2180595

https://www.oecd.org/en/publications/pisa-2022-results-volume-i_53f23881-en.html

https://ec.europa.eu/eurostat/web/products-eurostat-news/w/ddn-20240809-2

https://text.nkp.cz/aktuality/aktuality-archiv/aktuality-2023/ctenari-a-cteni-v-cr-v-roce-2023

https://www.researchgate.net/publication/256563189_Reading_linear_texts_on_paper_versus_computer_screen_Effects_on_reading_comprehension