Za vtip o Mao Ce-tungovi 23 let vězení. V Albánii stalinismus nikdy neskončil

Český spisovatel a disident Ludvík Vaculík ve fejetonu z roku 1978 shrnul rozdíly mezi stalinismem a socialismem: „K padesátým letům patřila revoluční krutost i nezištné nadšení. […] Dnes o nadšení není řeči a zvláštní krutost se, až na výstřelky, neděje. […] Násilí se zhumanizovalo.“

Podobně to popsal filozof Milan Šimečka. Definoval to jako dobu „civilizovaného násilí“, kdy už neprobíhalo k fyzickému mučení. „Nikdo nebyl donucen umřít hladem nebo žebrat, ve vězení se s vězněnými doktory zacházelo podle předpisů,“ napsal Šimečka.

Komunismus sice stále vládl, ale lidský život měl větší cenu. Komunisté museli být vynalézavější. Pro nepříjemné lidi z pohledu vlády se kontroloval jejich každičký pohyb. Ať už šlo o odposlechy nebo špinavé triky. Úkolem bylo člověka natolik znechutit - i pod podmínkou neustálých lží - a zničit je do té míry, aby nemohli pokračovat ve své práci. Česká zpěvačka Marta Kubišová se objevila na zfalšovaných pornografických fotografiích. Cíl byl jasný: zdiskreditovat ji ve veřejném prostoru natolik, že ji nikdo už nezaměstná. Nakonec se jim to vydařilo. Jediné zaměstnání, kde ji vzali, bylo v drůbežárně při porcování slepic. To je jen jeden z mnoha příkladů. Bohumil Hrabal, Václav Havel či Ludvík Vaculík zaznamenávali denní obtěžování ze strany komunistů. Šlo o vězení bez mříží.

Tisíc kilometrů jižně ale situace vypadala jinak.

V Albánii, kde vládl od druhé světové války Enver Hodža, žádný posun od padesátých let nebyl. Až do své smrti v roce 1985 byla Albánie nejtvrdším režimem socialistického bloku. Novinář a kritik Jacob Mikanowski o tom píše ve své knize Sbohem, východní Evropo. „Hodža po většinu svého funkčního období držel Albánii v izolaci od zbytku světa. Po jeho roztržce s Titem v roce 1948 už nebyly cesty do Jugoslávie možné. Situace se opakovala se Sovětským svazem, s nímž Hodža v roce 1960 přerušil styky, protože se mu nelíbilo, jak se Chruščov odchyluje od stalinismu,“ popisuje Mikanowski. Situace v Albánii dospěla do bodu, kdy bylo dokonce nebezpečné mít příbuzenstvo v zahraničí. Nemuseli by se kvůli tomu dostat na školu či sehnat práci.

Dalším šíleným nařízením bylo oblékání a střih. Z důvodu menšího uvolnění na začátku sedmdesátých let, ženy si nechávaly stříhat vlasy na krátko (na mikádo) a muži si je nechali narůst po vzoru Beatles. Hodža na to reagoval ostře a 26. června 1973 na zasedání Ústředního výboru Albánské strany tvrdě odsoudil import „dlouhých vlasů, výstředního oblečení a řvoucí divošské hudby“.

Bylo odvoláno osm ministrů, 130 umělců a dalších lidé označených za nepřátele režimu. Stávaly se vyhazovy za cizácký vzhled. To se stalo dospívající dívce Mari Kitty Harapiové. Když ji teta posílala dárky z Itálie, kam emigrovala, jeden z dárků byly oranžové lodičky. V zemi, kde všichni nosili tmavé depresivní barvy, oranžové boty by byly až moc výrazné. Vedoucí směny jí ale řekla, že by se jí ty lodičky hodily a další den ji z práce vyhodili za imperialistickou extravaganci v oblékání.

Mnozí toužili po jakékoli věci ze zahraničí. Na severu přinášela řeka Drin odpadky z Jugoslávie. Obaly od kosmetiky, plechovky od Coca-Coly a plastové lahve. To vše lidé lovili a poté si vystavovali doma. Byli v tak velké izolaci, že si albánské děti lepily tyto jakékoli odpadky z řeky do sešitu. Jako takový sen, který měli před očima.

Tato totalita skončila pořádně až revolucí, kde v únoru 1991 dav strhl sochu totalitního vládce v Tiraně a začala tím nová éra. Nedá se říci, že proběhla hladce. S problémy a korupcí se potýkají dodnes. Jedno je ale jisté: Albánci jsou na tom v současnosti mnohem lépe a žijí v demokratickém systému.

zdroje:

https://www.denik.cz/historie/albanie-albanska-lidova-republika-enver-hodza-1946-nastup-komunismu.html

https://www.bbc.com/news/world-europe-17681099

https://www.theguardian.com/world/albania

https://www.britannica.com/place/Albania