Článek
Jo, kostičky, to je věda, které se jen tak zbavit nedá. Jakmile vás pohltí, tak už se chuti na ně jen tak nezbavíte. Možná, jen stále se opakující neúspěch a vzrůstající vztek by vás od nich mohli oprostit. Ale nejspíš jen na chvíli. Zvědavost, touha a pokušení vám opět pomohou k nim najít cestu zpět. A zase si dáte kostičku ke kostičce a nemůžete přestat.
A co, že to je za tak skvělé a chutné kostičky, které vás vždycky dostanou? Víte? Popravdě, moc byste si na nich nepochutnali. Spíše vylámali zuby. Jde totiž, jak už možná správně tušíte, o hru! Samozřejmě počítačovou hru. Odstřelování kostek různých tvarů, anglicky block blast. Znáte?
Jde o seskupení různých tvarů barevných kostek, kterými vyplňujete herní pole do prázdných míst tak, abyste vyplnili celou řadu či sloupec a poté daná řada či sloupec zmizí a uvolní se místo pro nové kostky. Za každé „odstřelené“ kostky získáváte body. A jako na potvoru, když máte málo místa, přijdou kostky, které se tam vůbec nehodí a vy musíte vymýšlet jak je tam poskládat, abyste si udělali místo. Jinak se objeví nápis: Game over.
Abyste získali co nejvíce bodů, musíte mnohdy hodně přemýšlet. Logika a představivost jedou na plné obrátky. Z přemýšlení se někdy až zapotíte. Je to adrenalin spojený se vzteklými výrazy, když hru pokazíte. A chcete to zkusit ještě jednou a lépe. A znova. A ještě naposledy. Kdo nevyzkoušel, nepochopí.
Ani já to nechápala. Až do té doby, co moje zvědavost přetekla přes okraj. To, když jsem každou chvíli zaslechla z dětského pokoje vzteklé výkřiky:
„Ty jo, zase se to pokazilo.“
„Do…“
„Já se na to vykašlu, jen pět tisíc.“
„Já jsem…“
Začala jsem se zajímat, co je příčinou. Zjistila jsem, že kostičky, které nelze snadno přelstít. A každý neúspěch vyvolával vztek. V duchu jsem si říkala, proč se nad tím tak rozčilují, vždyť je to jen hra. A stále dokola tam skládat kostky musí být otrava a nuda, myslela jsem si. Chvilku to možná bavit může, ale dlouhodobě, to určitě ne. Z mého hloubání mě přerušil radostný jásot:
„Ty jo, já mám nový rekord! Osmdesát tisíc!“
Byla to tak ohromná radost, jakoby člověk vyhrál v loterii.
„To je to tak skvělé, že z toho máš takovou radost?“ nedalo mi se nezeptat.
„Jo! Ani ve třídě nikdo tolik bodů nemá!“
„A u vás ve třídě to někdo hraje?“ otázala jsem se užasle.
„Jo! Skoro všichni!“
Udiveně jsem pozvedla obočí. To je to tak zajímavé a oblíbené, že to hrají všichni? Tázala jsem se sama sebe v duchu. A moje zvědavost byla nahlodána. Jak moc je to oblíbená hra, jsem zjistila záhy.
Musela jsem jet po dlouhé době linkovým autobusem. Měla jsem chvíli čas, tak jsem tak bloumala po nádraží. Samozřejmě tam bylo nejvíce mladých lidí. Jednotlivců i skupinek. Kolem jedné takové skupinky jsem zrovna procházela. Všichni hlavy skloněné nad mobily. A co myslíte, že čtvrtka z nich dělala? Hrála kostičky!
Pomalu si to šinu dál. V tom mě předchází mladá dívka s telefonem v ruce. A ano správně, hrála kostičky. Jdu ke svému nástupišti, kde už stála řada lidí a někteří seděli na lavičce. Ve frontě hrál kostičky jeden a na lavičce dva. To už jsem si začala připadat jako v Jiříkově vidění. Pak přijel autobus. Musela jsem projít až dozadu autobusu, kde bylo pár posledních volných míst. Po cestě jsem zahlédla další dva kostičkáře. A jako poslední se za jízdy pustil do kostiček můj spolusedící.
Připadala jsem si jako na houbách. Najdete jednoho hříbka a když se k němu skloníte, tak najednou vidíte dalšího. A opodál další. A další. Jako s těmi kostičkáři, jak jsem si pojmenovala ty, co hrají tuto hru. To je snad fenomén, když to hraje tolik lidí. Přemýšlela jsem. Že by to bylo natolik zábavné, když je hraje kdekdo? Dumala jsem nad tím celou cestu v autobuse. A moje zvědavost byla ještě více nahlodána.
Při první volné chvilce u poledního kafíčka mi to nedalo. Rozhodla jsem se, že si je zkusím zahrát. Přeci jen už jsem si hodně dlouhou dobu nic nezahrála a logické hry mě kdysi bavily nejvíce. Tak jsem se i já pustila do odbourávání kostek.
Jenže první „Game over“ mi naskočil, když jsem měla asi osm set bodů.
„Zkusím ještě jednu hru,“ řekla jsem si.
Jenže přes tisíc bodů jsem se ne a ne dostat. V tu chvíli jsem pochopila tu přílišnou radost nad osmdesáti tisíci body. A spíš jsem nechápala, jak to někdo může udělat. Vždyť to je nemožné!
Samozřejmě mi to nedalo a při nějaké té volné chvilce, jsem kostičky pokoušela. Když jsem se dostala přes tři tisíce bodů, měla jsem ohromnou radost a myslela si, jak už jsem dobrá.
Jenže brzy mě zchladil další radostný výkřik z dětského pokoje:
„Ty jo, mám nový rekord! Stoosmdesáttisíc!“
„Cože?“ zůstala jsem jako u vytržení a nechápala, jak je to možné.
Vždyť já se tolik nadřu, než udělám tři tisíce. Nad každou kostkou přemýšlím. Když jsem poté viděla, jak mladí tam rychle lupou jednu kostku za druhou a snad nad tím ani nepřemýšlí a mají přitom výborné skóre. Pochopila jsem, že něco dělám špatně. Došla jsem si k mladým pro radu. A ejhle! Brzy jsem měla najednou dvacet tisíc. Radost veliká.
Jenže právě v tom se začala projevovat záludnost celé hry. Člověk se totiž jen tak nedokáže spokojit s tím co má a čeho už dosáhl. Řekne si, když už jsem dokázal udělat tolik, tak třeba příště se mi podaří víc. A už je tam. Je to jako brambůrky. Řeknete si, že jeden ochutnáte. Pak si vezme ještě jeden. A další. A pořád vás to láká až je sáček prázdný. I já si to řekla. A také mě to lapilo. A nechce pustit.
Tak jsem se i já zařadila mezi kostičkáře. Když nastane chvíle oddechu, tak si k té kávičce dám i kostičky a hřeje mě nejen horký mok, ale také dobrý pocit, že už mám šedesát tisíc bodů. I když v podstatě je to člověku úplně k ničemu. Je to jen chvilková radost a příjemný pocit. Takový druh relaxace a momentální útěk od starostí, který někdy opravdu pomáhá. Ale nesmí se to samozřejmě přehánět a sedět u toho od rána do večera. K závislosti je pak opravdu jen malý krůček.
Jako forma zábavy a odpočinku jsou však kostičky skvělé. Hodně se při ní procvičí logické myšlení a představivost. A to jim přidává plusové body. A možná proto, jsou tak oblíbené. A také nakažlivé. Tak pozor, ať se nenakazíte! Nebo už nakaženi jste?
Anketa
