Článek
Shuarové nebo také Chívarové obývají podhůří ekvádorských a peruánských And, především horské pralesy a savany. Tradičním způsobem obživy je zemědělství a lov drobné zvěře. Na svých políčkách pěstují hlavně maniok, kukuřici, tabák, papriky a jinou zeleninu. Od Kečuů místy převzali i pěstování brambor nebo chov lam a morčat.
Významnou součástí jejich obživy je také lov drobných zvířat, jako jsou opice nebo ptáci, který je prováděn foukačkami a otrávenými šípy. Zajímavostí je, že Shuarové jako jedni z mála indiánských kmenů neznají klasický luk a šíp.
Jako většina amazonských indiánských kmenů, tak i Shuarové žijí ve velkých společných domech, které mají stěny z rohoží a valbovou střechu zhotovenou z palmového listí. Domy jsou chráněny vysokým plotem nebo palisádou. Dům je uvnitř rozdělen na mužskou a ženskou polovinu. Muži a ženy spí odděleně v zavěšených hamakách.
Běžnou formou manželství byla polygamie a to hlavně z důvodu, že mnoho mužů umíralo v mezikmenových válkách. V minulosti bývali Shuarové velmi bojovní a podnikali mnoho válečných výprav. Bylo běžné, že po smrti manžela se vdova stávala ženou jeho bratra. Děti oslovují všechny matčiny sestry „matko“ a mají k nim stejný poměr jako k vlastní matce.
Mladí chlapci ve věku kolem osmi let podstupovali zvláštní rituál dospělosti, kdy byli svými otci či strýci bráni na tří až pětidenní cestu k nedalekým vodopádům. Během této cesty pil chlapec pouze tabákovou vodu. V určitém okamžiku podali chlapci maikuu (rostliny Datura arborea , Solanaceae ) v naději, že poté uvidí chvilkové vize zvané arútam. Věřili, že tyto vize vyvolává duch předků wakaní.
Pokud byl chlapec velmi odvážný mohl získat arútam wakaní, což by chlapce velmi posílilo a po několikátém opakování by ho arútam wakaní učinilo neporazitelným. Pro muže bylo též charakteristické, že si pilovali přední zuby do špičky.
Co však neodmyslitelně patří k tradici Shuarů, je tsantsa, což je propracovaný proces zmenšování hlav zabitých protivníků. Ačkoliv jsou tyto scvrklé hlavy charakterizovány jako válečné trofeje, Shuarové tvrdí, že důvodem bylo nalezení a získání duše oběti muisak, která byla obsažena ve scvrklé hlavě.
Scvrklá hlava je vlastně useknutá a speciálně upravená lidská hlava s odstraněnou lebkou. Je mnohonásobně menší než její původní velikost. Proces samotného vytváření scvrklé hlavy začíná odstraněním lebky z useknuté hlavy. Na zadní straně ucha se provede řez a z lebky se stáhne veškerá kůže z hlavy včetně obličeje. Rty a oči se sešijí rostlinným vláknem, aby nemohla uniknout duše oběti.
Poté se do vypreparované kůže vloží dřevěná koule pro zachování tvaru a hlava se vaří ve vodě nasycené řadou bylin obsahujících třísloviny. Dále se pak pomalým vysoušením horkými kameny a pískem smršťuje a potupně tvaruje tak, aby si zachovala lidské rysy. Tento proces trvá asi šest dní. Kůže se následně potře popelem z dřevěného uhlí. Správně vyrobená tsantsa má zhruba velikost pěsti, přičemž si zachovává všechny rysy obličeje.
Muž, který zabil nepřítele, měl právo nosit z něj vyrobenou tsantsu jako amulet na hrudi. Po rituálu zmenšování hlav následovala u Shuarů série svátků při kterém tančili tanec tsantsy, podobný skalpovému tanci severoamerických indiánů.
Na konci 19. století obnovili katoličtí jezuité misie mezi Shuary. Vlivem jejich působení se Shuarové začali učit Španělsky, konvertovali ke křesťanství a postupně začali upouštět nejen od válek, ale i od rituálu dospělosti a také od výroby scvrklých hlav.
Na konci 19. a začátku 20. století začali Evropané a Euroameričané obchodovat s průmyslovým zbožím, včetně brokovnic a výměnou za to požadovali právě scvrklé hlavy. Výsledkem toho byl však nárůst místních válek, včetně lovu hlav, což přispělo ke vnímání Shuarů jako násilných.
Některé zmenšené hlavy jsou k vidění i v některých muzeích, jako třeba hlava z úvodní fotografie, která se nachází v Muzeu Ameriky v Madridu.
Zdroje:
