Článek
Drsný život horského kmene Ik má neblahý vliv na životy nejen dospělých, ale i dětí. Ikové žijí v horách severovýchodní Ugandy na vrcholu srázu Rift Valley poblíž hranic s Keňou a Jižním Súdánem. Drsné kopce pokryté keři s přilehlými suchými pláněmi a údolími jsou domovem nejen pro Iky, ale také pro 200 druhů papoušků.
Původní Ikové přišli do Ugandy z Etiopie někteří i z Egypta. Postupně však byly vyhnáni výše do hor okolními pasteveckými kmeny Dodoth a Turkana. V 60. letech 20. století však byla oblast obývaná Iky vyhlášena za ugandský národní park, což znamenalo vyhnání Iků a zastavení jejich způsobu života lovců a sběračů z důvodu nedostaku zvěře a přílišného sucha v oblasti, do které byli vyhnáni.
Srdcem jejich přežití se stalo zemědělství a včelařství. Všichni se podílejí na sázení, pletí i sklizni. Zatímco ženy často obhospodařují pole a skladují potraviny, muži se starají o úly roztroušené po svazích. Med se často používá při obchodování, obřadech a dokonce i jako cena za nevěstu, což z něj činí nedílnou součást společenského života.
Velkým problémem Iků je také doprava. Strmý a skalnatý terén extrémně komplikuje výstavbu silnic, což způsobuje problémy s dodávkami potravinové pomoci a také s přístupem ke zdravotnickým zařízením, který je značně omezený zejména pro těhotné ženy a malé děti.
Už tak těžký život jim ještě ztěžují okolní kmeny Dodoth a Turkana, kteří podnikají na Iky nájezdy. Drancují a vypalují vesnice, když kolem prochází se svými stády. Nájezdy, znásilňování a zabíjení Iků je téměř na denním pořádku. Z tohoto důvodu Ikové ani nechovají žádná zvířata, protože mají strach, že jim budou násilně odebrána, což vede ještě k většímu hladomoru.
Iky sužuje neustálý strach ze zabití při cestě pro jídlo nebo vodu. Ženy kmene Ik urazí z hor dlouhé vzdálenosti, aby se dostaly k vrtu, kde jsou však ozbrojenými skupinami Dodoth nuceny čekat ve frontě, dokud všichni ostatní neodejdou.
Tento krutý život utlačovaného národa Ik se podepisuje i na životě tamních dětí, kteří jsou od věku tří až čtyř let vyloučeny z domácností a musí se o sebe postarat samy. Žijí v dětských skupinách, které se skládají z dětí ve stejné věkové skupině. „Juniorská skupina“ se skládá z dětí ve věku od tří do osmi let a „Seniorská skupina“ se skládá z dětí mezi osmi a třinácti lety.
O děti se nestarají žádní dospělí a děti se navzájem učí základům přežití. Není však příliš jasné, zda je tato praxe typickou tradicí kmene Ik nebo zda je pouze vyvolána neobvyklými podmínkami hladomoru. Joseph Tainter se domnívá, že je to důsledkem zoufalých okolností, kdy se každý člověk musí spoléhat pouze na své vlastní zdroje, aby si našel jídlo a vrstevníci se sdružují především proto, aby se chránili před staršími a silnějšími dětmi, které by jim jídlo vzaly.
Horští lidé Ik jsou národ, který je nucený k extrémně individualistickým praktikám, aby přežil. Ikové ztělesňují populaci, na kterou jejich vlastní vláda zapomněla. Jejich izolovaná existence znamená, že mají pouze dvě základní školy a teprve nedávno postavili lékařskou kliniku, která je zbavuje třiceti kilometrové cesty do nemocnice.
Sociální pracovník popisuje kmen Ik jako skutečný případ strádání a sociální nespravedlnosti. Pouze 4 lidé z kmene Ik absolvovali střední školu a ani to jim nezajistilo práci. Ikové patří mezi nejchudší lidi na Zemi. Život v těžkých horských podmínkách je nepředstavitelný.
Ačkoli je však situace kmene Ik zoufalá, v žádném případě není ztraceným případem. Dokáží-li si získat tolik potřebné porozumění vnějšího světa, mohou Ikové přežít.
Zamyšlení nad tím, jak dnešní děti žijící v moderním světě mají všeho až příliš a ještě si toho neváží, působí bolest u srdce, když na druhém konci té samé planety jsou děti, které jsou rády, že vůbec přežijí při získávání kousíčku jídla.
Zdroje:
101lasttribes.com
En.wikipedia.org
Aeon.co
Kideponationalpark.com
Experiyatourcompany.com
