Článek
Indonéský deštný prales na Halmaheře, největším ostrově v odlehlé indonéské provincii Maluku, je domovem lidí kmene Hongana Manyawa, kteří jsou považováni za strážce deštného pralesa. Jejich jméno znamená Lidé lesa. Patří k jedním z posledních kočovných lovců a sběračů v Indonésii. Z celkové populace 3500 lidí jich ještě asi 500 není ve spojení z okolním světem a jakýkoliv kontakt odmítají.
Deštný prales není pro Hongana Manyawa jen domovem, ale je také zdrojem všeho, co potřebují k přežití a prosperitě, má hluboký společenský a duchovní význam. Chovají k němu zvláštní úctu, starají se a chrání živý svět kolem sebe.
Hongana Manyawa žijí kočovným způsobem života. Usadí se v jedné části pralesa, po určité době se přesunou jinam a nechají prales regenerovat. Nikdy nekácejí stromy, ani na stavbu domů, protože věří, že stromy mají duši a city. Staví si pouze malé tábory z větví a listí.
Potřebují-li si nasbírat rostliny na výrobu jídla či léků, nejprve provádějí rituály, aby si od rostlin vyžádali svolení a z úcty nechávají obětiny. Hongana Manyawa jsou rovnostářští, bez formálního vedení. Často loví ženy i muži společně. S deštným pralesem mají bezkonkurenční zkušenosti. Loví divočáky, jeleny a další zvířata, ale nikdy ne selata nebo březí prasnice.
Hongana Manyawa žijí v absolutním souznění s deštným pralesem a považují ho za svého otce a řeku za matku. Ženy rodí děti v řece a poté projeví vděčnost pralesu tím, že zasadí strom a pod něj pohřbí pupeční šňůru právě narozeného dítěte. Strom pak roste spolu s ním. Se stromy jsou spjati i v době úmrtí. Po smrti je tělo uloženo do stromu v posvátné části pralesa vyhrazeného pro duchy.
Mezi 70. a 90. lety 20. století byl dosud nekontaktovaný národ Hongana Manyawa násilně kontaktován a vystěhován z deštného pralesa do vesnic, což mělo za následek vypuknutí nemocí, na které neměli vytvořenou imunitu. Během dvou měsíců zemřelo jen v jedné vesnici odhadem 50 až 60 lidí, téměř jeden člověk denně.
Hongana Manyawa dávají silně najevo, že nechtějí být kontaktováni a stejně jako Sentinelové v Indii brání svůj domov střelnými šípy proti každému, kdo tam násilím pronikne. Dnes však čelí Hongana Manyawa ještě mnohem větší hrozbě, která jim bere a navždy ničí jejich domov, milovaný prales.
Jejich deštný prales se rozkládá na půdě bohaté na nikl, kov stále více vyhledávaný jako přísada při výrobě baterií pro elektromobily. Indonésie je nyní největším světovým producentem niklu a odhaduje se, že Halmahera obsahuje jedny z největších nevyužitých zásob niklu na světě. Těžební společnosti těží a pustoší obrovské plochy deštného pralesa neúprosnou rychlostí, který však pro Hongana Manyawa znamená život. Bez pralesa nedokáží žít.
Jedna žena z Hongana Manyawa řekla: „Otravují nám vodu a nutí nás cítit se, jako bychom byly pomalu zabíjeny.“
„Nedávám jim souhlas s tím, aby si ho vzali… řekněte jim, že se nechceme vzdát našeho lesa,“ řekla další.
Ředitelka organizace Survival Caroline Pearce k tomu dodává:
„Je otřesné, že společnosti vyrábějící elektromobily prodávají zákazníkům slib etického spotřebování, zatímco jejich dodavatelské řetězce ničí nekontaktovaný kmen. Na pustošení deštného pralesa Hongana Manyawa není nic klimaticky příznivého a na způsobování smrti domorodých obyvatel, kteří žijí soběstačným způsobem, není nic udržitelného.“
Hongana Manyawa nyní prchají stále hlouběji do deštného pralesa, traumatizováni útoky na jejich les a způsob života. Dochází jim nejen lesy, ale i čas. Zoufale potřebují mezinárodní podporu, aby zastavili ničení své vlasti a svého domova, než bude příliš pozdě.
Hongana Manyawa potřebují být chráněni před těžbou, aby mohli nadále žít podle svého uvážení ve své vlastní zemi a mohli chránit prales, který dává život nejen jim, ale je životně důležitý i pro celý svět.
