Článek
Johana byla mladá, trochu nesmělá dívka, která se ráda chodila dívat na svojí sestru do tanečních. Sestřin tanečník byl nejen velký sympaťák, ale měl i své dva kamarády. A právě jedním z nich byl i Petr, který se s ní dal jednoho dne do řeči. Povídání bylo velice příjemné. Johana zjistila, nejen, že mají mnoho společného, ale také, že se jí líbí.
Byl mnohem rozumnější, než ostatní kluci v jeho věku a to ji imponovalo. Nemohla se už dočkat na další lekce, až ho znovu uvidí. Když jí později pozval na rande, byla blahem bez sebe. Její první rande v životě. Byla natěšená a zároveň nervózní. Co, když nepřijde? Co, když se ztrapní? Co, když nebude vědět, co má říkat?
Johaniny obavy však byly zcela zbytečné. Nestalo se nic z toho, čeho se obávala a probouzející se jarní příroda jen umocňovala romantickou vycházku. Johaně bylo s Petrem dobře. Rozuměli si. Dokázali si povídat o všem možném a jejich podobný náhled na svět je ještě více sblížil. Scházeli se tak často, jak jen to bylo možné. A právě Petr byl ten, s kterým zažila své poprvé. Její vztah k němu se ještě více prohloubil.
Byla zamilovaná až po uši, veškerý volný čas trávili spolu a kupodivu se nikdy nepohádali. Dokázali si vyjít vstříc a na všem se domluvit. Pro Johanu byl Petr vším. Mohla s ním mluvit jak o holčičích záležitostech, tak i třeba o klukách. Nedovedla si bez něho život představit. Milovala ho.
Čas letěl jako splašený a když oslavili třetí rok své lásky začali pomýšlet na to, že by si vybudovali své hnízdečko lásky. Johaniny rodiče jim nabídli malé podkroví ve svém domě. Johana byla nadšená a Petr kupodivu také. A tak začala Johana s pomocí rodičů své budoucí hnízdečko lásky upravovat.
Johana se nemohla dočkat až spolu budou bydlet. V hlavě už si představovala, jak to bude skvělé a třeba by mohlo přijít i miminko, kterému by se Johana nebránila. Jenže Petrovo prvotní nadšení začalo postupně tak nějak vyprchávat. Jednoho dne jí řekl:
,,Promiň mi prosím, ale já se ještě necítím na to bydlet v domě u vás."
Johanu to zaskočilo. Těšila se na společné bydlení a teď najednou nic. Všechno úsilí a úpravy podkroví byly zbytečné. Bylo jí to v tu chvíli velice líto. Petr jí vysvětlil, že to neznamená, že by tam nechtěl bydlet někdy v budoucnu, ale teď, že se na to prostě ještě necítí.
Johana byla ten typ člověka, který se vždycky snaží vcítit do pocitů druhých a porozumět jim. Zřejmě to bylo na něj moc rychlé, asi jsem na něj moc tlačila, pomyslela si a respektovala jeho rozhodnutí, byť jí píchalo u srdce.
Dále spolu trávili volný čas, jezdili na dovolenou a užívali si radostí života. Čtvrtý rok jejich vztahu se přehoupl rychlostí blesku. Johana si najednou začala všímat, že bývá Petr někdy zasmušilý. Většinou to vysvětloval tím, že je unavený z práce a tak to Johana pustila z hlavy a dál se tím nezabývala.
Jednoho dne však za ní přišel a byl nervózní a na pohled velice smutný.
„Stalo se něco?“ zeptala se Johana, když uviděla jeho zdeptaný výraz.
„No.., ne nic,“ špitl Petr a Johana vnitřně cítila, že za tím nic je něco mnohem víc.
„Vidím, že tě něco trápí. Můžu Ti nějak pomoct?“ naléhala Johana.
Petr chvíli mlčel a pak mu z utrápených očí začaly stékat slzy.
„Víš, musím Ti něco říct,“ začal tiše mluvit.
„Mám Tě hrozně moc rád, nechci o Tebe přijít a neumím si život bez Tebe představit, ale stalo se něco…“ přerušil povídání další příval slz a bylo vidět jak moc těžké to pro Petra je.
,,…já jsem Ti byl nevěrný,“ tiše polkl a pak dodal:
„Ale ne s holkou, ale s klukem.“
Johana nebyla schopna slova. To, co jí sdělil, jí šokovalo. Její hlavu zaplavila hromada myšlenek, přes které jen ztěží vnímala Petrovo vyprávění o tom, jak na osudném večírku potkal mladíka, se kterým se dal do řeči, povídali si, trochu popili a pak spolu odešli kamsi, kde došlo k intimnímu sblížení a Petrovi se tím potvrdilo to, co si dávno o sobě myslel a dlouho se tím vnitřně trápil. Občasně se scházeli asi půl roku.
Na Petrovi bylo vidět, jak mu po přiznání spadl kámen ze srdce, ale zároveň jak se zjištěním, že ho přitahují kluci trápí, neví si rady a sám v sobě se nevyzná. Ale to břímě, které v sobě nesl už bylo natolik těžké, že ho nemohl sám unést a tak šel s pravdou ven.
Johaně začaly stékat slzy po tváři. Nebyla schopna říci ani slovo. Nevěděla, co říci. Vlastně jí to ani pořádně nedocházelo. Byla přehlcená směsicí pocitů, s kterými bojovala a nevěděla si s nimi rady.
Bolest, smutek a rozčarování se mísily s pocity, že mu musí pomoci s jeho trápením, musí mu být oporou, když to nejvíce potřebuje.
Vždyť za to, jaký se narodil, přeci nemůže. Muselo to pro něho být neskutečně těžké. Ale co naše čtyři roky? Byly úplně zbytečné? Přitahovala jsem ho vůbec nebo to jen hrál? Co jsem pro něho vlastně byla? Není to jen nějaká mladická nerozvážnost? Johana měla hlavu přeplněnou nekonečnými otázkami.
Když jí hlavou projela myšlenka, že o Petra nechce přijít, pevně ho objala s kutalejícími se slzami. Plakali v objetí dlouhé minuty. Nešlo jen tak zahodit vztah, který si k sobě do té doby vytvořili. Johaně bylo nesmírně těžko. Byla absolutně bezradná. Kdyby jí podvedl s holkou, tak by to bylo jiné, možná horší, možná jednodušší, ale s klukem? Nevěděla jestli má být naštvaná nebo chápavá a k tomu ta šílená bolest v srdci, která v něm zanechala šrám navždy.
Se svými pocity bojovala hodně dlouho. Později se jí Petr svěřil, že by chtěl odejít do většího města a že by byl rád, kdyby šla s ním, že o ní nechce přijít a jednou by chtěl mít i děti. Johana měla v sobě totální zmatek a dlouhou dobu se nedokázala na nic soustředit. Chodila jako tělo bez duše. Nechtěla přijít o člověka, kterého tolik milovala. Nedokázala se ho jen tak ze dne na den vzdát. A pak učinila osudné rozhodnutí.
Rozhodla se dát jejich vztahu ještě šanci a odešla s Petrem do jiného města, kde si oba našli novou práci a konečně bydleli spolu, jak si Johana dlouho přála. Nabyla dojmu, že vše může být jako dřív. Z velkého omylu ji však vyvedl telefonát, který jednou nečekaně zaslechla z vedlejší místnosti.
Petr usedavě plakal a někomu do telefonu říkal:
,,To nemůžeš udělat. Já Tě miluji, nedokáži bez Tebe žít. Život bez Tebe nemá žádnou cenu…"
Johana zůstala jako opařená. Petrovi volal jeho kamarád, kterého Johana znala. V tu chvíli jí všechno došlo. Jejich vztah už nikdy nebude jako dřív. Petr je jiný a napořád bude. Johana pro něj vždycky bude jen na druhé koleji. V ten moment prozřela a věděla, že je to definitivní konec jejich vztahu, konec první lásky. Bolest v jejím srdci byla nesnesitelná.
Když Petr dotelefonoval a přišel k ní, dělala, jako že nic neslyšela. Uvnitř však cítila, že už nemůže dál a chce se vrátit domů. Následující dny si začala v práci vyřizovat vše potřebné k odchodu. Když pak opouštěla plačícího Petra, který byl jejím odchodem zdrcen, bylo jí nesmírně těžce. Ale musela. Musela to udělat i přes tu nepřekonatelnou bolest.
Po návratu domů jí trvalo dlouhé měsíce, než dokázala zase normálně žít. Její rána v srdci však zůstala navždy a vzpomínka na první lásku se zaryla hluboko do paměti. A přísloví, že na první lásku se nezapomíná, se pro ní stala až příliš pravdivou a velmi bolestnou.
