Článek
Výzkumy ukazují, že v řadě domorodých komunit se děti učí především pozorováním, zapojením do činností dospělých a postupným přebíráním odpovědnosti. Nejde tedy jen o exotickou zajímavost, ale o odlišný způsob, jak společnost chápe dětství a učení.
Učení bez klasické výuky probíhá u mnohých domorodých komunit v Mexiku či Peru. Například děti Mayů nebo Kečuů mají svůj specifický způsob učení pozorováním. U nich dítě nemusí čekat, až mu někdo řekne:
„Teď se budeš učit.“
Učí se přirozeně porád. Pozorně sledují, co dělají dospělí a postupně se, úměrně věku, samy do činnosti zapojují a tím si osvojují své znalosti.
Jako třeba malá pětiletá dívka z kmene Mazahua ve Středním Mexiku. Učí se tím, že tráví hodiny, dny a týdny sezením vedle své matky nebo jiných žen, napodobováním a pomáháním u stánku s cibulí na tržišti v Mexiku. Neúnavně procvičuje její vázání do svazků, ať už úspěšně nebo neúspěšně. Pečlivě ji uspořádá na kus plastu rozložený na zemi a trpělivě odhání hmyz během dlouhého sezení na zemi vedle cibule. Nad ně přivazuje další kusy plastu, aby je chránily před přímým slunečním zářením.
Když se jí naskytne příležitost v podobě nalezného kusu kartonu, její nadšení je nenahraditelné. Sama od sebe se rychle chopí iniciativy, najde vhodné místo a postaví si z něj vlastní malý stánek.
Také u Kečuánských dětí je kladen důraz na samostatnost, respekt a schopnost pozorovat, nikoli na neustálé přímé instrukce.
A v tom je největší rozdíl mezi učením dětí v civilizovaném světě a dětí domorodých kultur.
U nás většinou řekneme: „Poslouchej, já ti řeknu či ukáži, jak se to dělá.“
U domorodých kultur dítě žádné instrukce nedostane. Často nejprve dlouho sleduje a potom se samo pokusí zapojit.
Z toho vyplývá zajímavá otázka:
Co když se dítě může naučit mnohem víc tím, že se dívá, než když mu něco vysvětlujeme?
Podobně jsou na tom také děti pastevecké komunity Turkana v Keni, které se učí prostřednictvím běžného života rodiny.
Děti se učí tím, že pozorují dospělé nejen při pastevectví, ale i v domácnosti a při běžných činnostech a aktivně se jich účastní. Tím ve velmi raném věku umí mnoho činností dospělých.
V kolika letech by asi české dítě zvládlo něco, co je pro dítě Turkana běžnou součástí života?
Zajímavé je také učení dětí Amazonských kmenů Kayapó nebo Araweté, které je plné her a práce související s obživou. V těchto kulturách není práce a hra tak ostře oddělená jako u nás.
Domorodí lidé Kayapó žijí velmi skromně a přesto patří k jedním z nejúsměvavějším národům. Mají velmi málo materiálních věcí a peníze nepoužívají každý den. U Kayapó neexistuje žádný čas na večeři, žádný konkrétní kalendář, žádný čas na nic. Žijí život tak, jak ho cítí. Pokud mají chuť plavat, jdou. Pokud mají hlad, loví.
Děti jsou zcela svobodné. Nikdo je neustále nehlídá a ani nehlídá každý jejich pohyb, jako je tomu u nás. Svobodnými, nebojácnými a soběstačnými se stávají již ve velmi mladém věku.
Děti Kayapó jsou ohromující. Plavou samy ve dvou letech či lezou po šíleně vysokých stromech a užívají si to nejlepší ze svého života. Nebojí se vody ani lesa, protože je to nikdo neučil se bát, tak jako je tomu mnohdy u našich dětí.
„Pozor na vodu, ať se nenapiješ nebo ať tě nestrhne proud. Pozor v lese na zvířata, na klíšťata. Nelez na strom, zlomí se větev a spadneš,“ říkáme mnohdy svým dětem v dobrém úmyslu aniž bychom si však uvědomili, že na ně vlastně přenášíme strach, který máme v sobě.
Ani dospělí Kayapó se nebojí selhání, protože jejich komunita v nich žádné takové pocity nevyvolává, jako je tomu v moderní civilizaci.
Neustále na nás z různých komunikačních kanálů útočí, co a jak je ve výchově správné, co bychom měli dělat či nedělat a když toho nejsme schopny dosáhnout, máme pocit selhání, ve kterém nás druzí ještě mnohdy mylně utvrzují.
Kayapó žijí tak, jak to cítí a ne tak, jak jim někdo určí. Jsou klidní, mají dobrou náladu a usmívají se na sebe. A z toho bychom si měli vzít ponaučení.
Hra je způsobem učení také u Masajských dětí, kdy je zároveň přípravou na dospělost.
Třeba Masajské dívky v Tanzanii si hrají na domácnost nebo péči o dítě, což slouží jako neformální způsob učení a nácvik budoucích rolí. Formou hry napodobují dospělé a tím se učí.
U kmene Nahua se děti učí odpovědnosti prostřednictvím každodenních činností, například při pěstování kukuřice, péči o domácí zvířata, zdravotních praktikách nebo účasti na rodinném obřadním životě. Z toho vyvstává otázka: Kdy se vlastně z dítěte stává člověk, na kterého se ostatní mohou spolehnout? Jak jsou na tom naše děti oproti domorodým Nahuům?
Zajímavý je také přístup Yucateckých Mayů. Pro ně nejsou domácí práce a hra dvě různé věci. Výzkum publikovaný v roce 2026 zabývající se dětmi Yucateckých Mayů ukazuje, že děti mohou samostatně kombinovat domácí povinnosti a volnou hru. Hra a povinnosti zde nejsou vnímány jako dva zcela oddělené světy, jako je tomu u nás.
Nemáme my dospělí někdy až příliš pevně rozděleno, kdy se dítě „učí“, kdy si „hraje“ a kdy „pomáhá“?
Naše představa dětství je zcela odlišná od domorodých kultur. Je to kontrast dvou světů. V našem světě je dětství spojeno se školou, kroužky, domácími úkoly, volným časem a hrou. Rodič dítěti vysvětluje a dává instrukce.
Domorodým dětem ne. Ty na základě svého pozorování dospělé napodobují a postupně se formou hry zapojují do pomoci rodině a postupně se učí odpovědnosti.
Odborně se tento způsob učení označuje jako Learning by Observing and Pitching In, tedy „učení pozorováním a zapojením se“. A možná právě tento způsob činí jejich děti samostatné a odpovědné již od útlého věku.
Možná by i našim dětem více prospělo, kdyby méně koukaly do mobilů, ale více pozorovali dospělé a zapojovali se formou hry do každodenních činností.
Zdroje:
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
