Článek
Ještě než stihnu dojíst oběd, tak už přemýšlím, co budu vařit následující den. Nejen z důvodu, abych si ujasnila suroviny, které budu muset dokoupit, ale hlavně musím vymyslet jídlo, které budou jíst všichni. A v tom je ten největší háček.
To, že už mi zcela došly nápady, je dlouhodobý normál. Určitě si teď řeknete: „Tak koukni na internet, tam je plno receptů a nápadů.“ No jasně, že to vím! Jsem tam pečená, vařená.
A hledám. A hledám. Jenže po pár zkušenostech s jídelními novinkami už jsem trochu skeptická. Ne, že by ty recepty byly špatné. Ty jsou výborné. Já byla nadšená, jak jsem si pochutnala na něčem novém. Ale to bylo tak vše. Mí strávníci, hlavně tedy děti, mé nadšení nesdíleli. A ne jednou. A když už to také někomu chutnalo, tak zbytek ohrnoval nos. A v tom tkví onen záludný problém.
Existuje jen pár jídel, která mají rádi všichni. Nebo je alespoň snědí. Co nemá rádo jedno dítě, tak to druhé to miluje. A obráceně. Kromě mě, nejí nikdo maso vepřové ani hovězí. Pouze občas krůtí nebo kuřecí a to většinou jen řízky. Jedno z dětí nejí maso vůbec žádné. A ani žádné náhražky v podobě soji, tofu a dalších. Takže tím se výběr značně zúžil. A jak k tomu já, jakožto kuchařka přijdu, že musím neustále vymýšlet, jak to udělat, aby dané jídlo jedli všichni? Alespoň trochu?
A hlavně už mě nebaví (a nikoho z rodiny) točit pár jídel pořád dokola. To je pořád rajská, řízek, smažák, prsty, filé, špagety, pizza, bramborák, lívance, palačinky, omáčka na paprice, bramborový knedlík, zelí, maso, ovocné knedlíky, uho a podobně. Jenže já už jsem fakt někdy opravdu zoufalá. No někdy, spíš pořád.
Anketa
Bylo i období, kdy jsem vařila k obědu dva druhy jídel, aby se najedly obě děti. Ale brzy jsem od toho upustila, protože to bylo náročné časově, finančně i fyzicky. Tak jsem si to zjednodušila a zavedla dva způsoby. Vaření s variantami. Anebo střídavý systém. A co to znamená? Vaření s variantami je trošku náročnější než střídavý systém. Spočívá v tom, že vařím jedno jídlo ve variantách uzpůsobených pro všechny.
Třeba se rozhodnu dělat rýži na způsob rizota. A jelikož jedno dítě nejí maso a druhé zase zeleninu, udělám to následovně. Podusím okořeněnou zeleninu zvlášť. A ochucené maso orestuji a podusím také zvlášť. Když uvařím rýži, tak si dám část stranou. Do té vmíchám jen šťávu z masa a zeleniny. Do zbytku rýže vmíchám všechnu zeleninu i se šťávou z masa. Maso nechám zvlášť, ať si ho vezme jen, kdo chce. Takže jedno dítě má ochucenou rýži s masem a druhé dítě a manžel mají zeleninové rizoto. A já si dám vše.
Trošku komplikovanější, ale vím, že to sní a nebudou se v tom rýpat. A takhle to aplikuji i u jiných jídel. Když dělám třeba uho s rýží, tak tam přidávám kousky mrkve. Aby ten, kdo nejí maso, neměl jen samotnou rýži s omáčkou, ale místo masa alespoň mrkev. A tomu, co nejí zeleninu, dám rýží a omáčku s masem bez mrkve.
A co znamená střídavý systém? To je úplně jednoduché. Z jídel, která vařím, má každé z dětí nějaké víc oblíbené. Samozřejmě každé má oblíbenější jiné jídlo než to druhé dítko. Tak jeden den vařím jídlo, které má raději první dítě a druhé se tudíž moc nenají. A druhý den to otočím a uvařím jídlo, které má raději druhé dítě a to první se moc nenají. Sice vždycky jedno hudruje, ale co se dá dělat. Pokud to jde, snažím se raději vařit s variantami. To alespoň nikdo neříká: „Fuj, já to jíst nebudu.“
Mnoho lidí si jistě řekne: „To bych teda nedělala. Ať jí, co je, nebo ať jsou hlady.“ Jakožto dítě, které muselo také jíst co bylo, jsem si toto kdysi také říkala. Ale s příchodem dětí pak byla realita úplně jiná. A když byly věčně vzteklé, že jsou hladové, a místo toho to doháněly pochutinami a sladkostmi, došla jsem k závěru, že bude lepší, když jim raději vyjdu vstříc.
Systém vaření je skvělá věc, ale stále to neřeší problém, co pořád vymýšlet. Když se mých strávníků zeptám, co mám uvařit. Vždy řeknou: „Já nevím.“ To je opravdu rada nad zlato. A když pak člověk něco vymyslí, tak se jim to nepozdává.
Dnes v obchodě za mnou ve frontě u pultu povídá jeden pán druhému: „Co já si vezmu? Já už nevím, co mám pořád k těm svačinám vymýšlet.“ Musela jsem se pousmát a v duchu jsem si hned řekla: „To já také ne. A to nejen k svačinám, ale i k obědům a k večeřím a to nejen pro sebe, ale i pro celou rodinu.“ Na druhou stranu mě trochu potěšilo zjištění, že nejsem sama, kdo neví, co pořád vymýšlet.
Zlatě za dob našich chudých babiček. Ty jedly jen brambory a chleba. Pily mléko a byly zdrávy. Dneska je všeho hojně a přesto člověk neví, co vymyslet. Už je všeho, takříkajíc, přejedený. A pak, jak se říká, rozývený.
Takže jdu vymýšlet, co budu zítra vařit, protože to ještě samozřejmě nevím.
A jak to máte vy? Také s tím tak bojujete?
