Huli Wigmen: Příběh kmene, kde barvy a vlasy vyprávějí historii

Papua-Nová Guinea plná různých kultur je domovem i pro jeden z nejexotičtějších kmenů provincie Hela a tím je Huli Wigmen. Huliové vyznačující se jedinečnými parukami, se považují za potomky mužského předka jménem Huli, jež byl údajně prvním mužem, který zahradničil na jejich území. Dal jim bohatou úrodnou půdu, kterou dodnes obdělávají. Farmaření a zemědělství je pro ně důležité nejen pro obživu, ale i pro kulturu. Třeba prasata jsou používána jako měna, se kterou zaplatíte pohřeb i nevěstu.

Jejich tradice i každodenní život je neuvěřitelně rozmanitý. Lidé kmene Huli jsou úplně jiní než ostatní kmeny dané provincie. Je to hlavně kvůli tomu, že se nepřizpůsobili danému systému a své spory řeší i nadále postaru, tedy bojem. Pokud jim někdo ukradne prase, znásilní ženu či okupuje půdu, vznikne kmenová bitka, při které vyhrává ten silnější. Kdysi to byl souboj mačet a luků, dnes používají střelné zbraně a spor řeší jednoduše zabitím.

Zajímavostí je, že se spory otevírají i po mnoha letech klidu mezi rodinami. Například, když v kmenovém boji v roce 1960 zabili starého otce, tak jeho syn bude svému synovi, tedy vnukovi zabitého, neustále připomínat, že mu tato rodina zabila otce. Daný vnuk, jako mladý bojovník půjde po mnoha letech od smutné události, zabít členy vraždící rodiny, aby se pomstil. Tento systém se traduje odjakživa a nehodlají na něm cokoli měnit. Naštěstí se to týká jen mezi kmeny, bílý návštěvník nemusí mít obavy.

Huliové žijí v rozptýlených usedlostech, kde pracují na svých zahradách, které mají ohraničeny příkopy a bahenními stěnami až 3m vysoké. Na nich pracují hlavně ženy, které odvedou většinu práce. Muži se věnují přípravě na lov, plánování bojů a péči o svůj zevnějšek a hlavně vlasy.

Nedaleko městečka je opuštěná usedlost, kde žijí věštci tohoto kmene. Vstup dovnitř je natolik nízký, že je nutné se sehnout téměř na kolena. V malé místnosti mají posvátné kameny, kterým připisují nadpřirozenou sílu a které mají od svých prapředků. Na malé zahrádce mají věštci generační svatyni jejich předků. Pod malou stříškou je osm buněk, ze kterých vždy vykukuje jedna lebka, hlava starého otce. Pokud věštci chtějí předpovídat budoucnost či zodpovědět otázky ohledně zdraví, života a podobně, tak se prostřednictvím mrtvého předka dozví odpověď.

Při věštění vytáhnou lebku na stolek vedle svatyně a malíčky obou rukou začnou nadzvedávat dřeva, na kterých pozůstatky leží. Cosi odříkají a pokud cítí v malíčcích bolest, odpověď znamená NE a jestliže nic necítí, odpověď znamená ANO.

Život mužů a žen kmene je oddělený, každý má svůj dům. Místní totiž věří, že pokud má žena menstruaci, tak je špinavá a ženy nesmí pro muže nic vařit ani jíst spolu v místnosti. To je prostě vyloučené.

Zemře-li ženě muž nastává pro ní období ročního smutku, během kterého bude truchlit. V této době se zdržuje na určitém místě kousek od vesnice, kde nesmí vařit, uklízet ani vykonávat žádné jiné práce. Všechno jí zajistí lidé z vesnice. Až jí po roce smutek skončí, může se zařadit zpět do běžného života.

Tradiční kultura kmene Huli je velice rozvinutá a překvapivě stále dodržovaná, ať už se jedná o oblékání, zdobení nebo růst paruk u mužů. Ti nosí úchvatné, ozdobné, tkané paruky vyrobené z jejich vlastních vlasů. Proto se jim říká Wigmen - parukoví muži.

Své vlasy si pěstují pod dohledem Mistra Wigmana, který během roku a dvou měsíců dohlíží na jejich růst. Pro chlapce je to povinná záležitost a za vstup musí jejich rodiče zaplatit buď penězi nebo jedním prasetem.

Po dobu růstu vlasů žijí chlapci s muži odděleně od zbytku komunity. V této době se učí a provádí s mistry rituály, které mají zabezpečit kvalitní růst vlasů. Musí dodržovat určitou dietu, nesmí sedět pod určitými stromy a podobně. Na vše dohlíží Wigman a pokud by chlapec něco porušil nebo by se v té době podíval dívce do očí, vyhodil by ho z učení.

Vlasy jsou pravidelně stříkány rituální vodou tak dlouho, dokud nejsou dostatečně dlouhé, aby se daly tvarovat kruhovým pruhem bambusu do podoby, který vypadá jako houba. Nakonec je tento pás nahrazen podlouhlým a vytváří efekt něco jako toreadorský klobouk. Po celou tuto dobu spí chlapec na opěrce hlavy, která zabraňuje mačkání vlasů.

Po uplynutí potřebné doby, se vlasy odstřihnou těsně u pokožky hlavy a zformují tak, aby vytvořily základ proslulé slavnostní paruky Huli. Na ozdobu paruk používají peří z pestrobarevných ptáků rajka nebo z kasuárů. Na svých zahrádkách si pěstují květiny a trvalky, které přidávají jako ozdobu k peřím. Paruky jsou pro muže pýchou a během života si jich mohou vyrobit kolik chtějí, ale jen do doby, než se ožení.

Nejen paruky jsou však typické pro muže kmene Huli Wigmen. Své místo mají také rituální tance a malované masky na obličeji. Před oslavou nebo významnou ceremonií si důkladně natřou obličej červenou a žlutou barvou z okru. Doplní ho bílou jílovitou hlínou a černou barvou z černého uhlí. Z běžných Huliů se tak rázem stanou bojovníci, kteří svým vzezřením nahání strach. Malování trvá přibližně třicet minut.

Pak se oblečou do tanečního „obleku“, který se skládá z paruky, opasku z travin, který má vepředu pouzdro na penis z vysušených vlásečnic kůry stromů. Hýždě si zakrývají trsem listů a symbolizují ocas rajky. Takto odění a nalíčeni se mohou pustit do rituálního tance.

Své tance mají i ženy, které v době první menstruace tančí svým matkám a starým ženám. Je to tanec, kdy jim staré matky povolí se vdát. Bez tohoto tanečního rituálu by to nešlo. Pokud během tance přeletí pták černé nebo tmavé barvy, znamená to nešťastné manželství. Jestliže přeletí barevná rajka nebo jiný papoušek, bude mít dívka dobrého manžela a nikdy se nerozejdou.

Tradice Huli Wigmen jsou fascinující, hlavně pro jejich pestrobarevnost a jedinečné paruky mužů.



Zdroje:

https://objevim.cz/kultura/huli-wigmen-je-hrdy-kmen-z-papuy-nove-guineje-nejvetsi-cennosti-jsou-pro-ne-jejich-vlasy-ze-kterych-vyrabeji-klobouky-a-paruky/veronikaoberreiterova/

https://en.m.wikipedia.org/wiki/Huli_people

https://bubo.sk/forum/kultura-a-zivot-ludi-huli-wigmen-v-priamom-prenose