Článek
Panará jsou domorodí obyvatelé Mato Grosso v brazilské Amazonii, kterým se také říká „Obří indiáni“. O jejich výšce existuje mnoho mýtů, ale ve skutečnosti měří obvykle kolem 165 cm i když údajně pár jedinců bylo nalezeno s vyšší výškou.
Panará jsou především farmáři, lovci a rybáři. Pěstují kukuřici, brambory, banány, maniok, dýně a arašídy. Sbírají med, ovoce a plody, které jim prales poskytuje. Loví hlavně tapíry, opice, paky, jacu nebo mutumy. K lovu používají luky a šípy nebo obušek.
Muži se starají o lov a rybolov, zatímco ženy sklízejí úrodu a připravují pokrmy. Každý den jí společně připravované jídlo zvané paparuto, což jsou kukuřičné těstoviny plněné masem, zabalené v banánových listech a pečené v peci na zemi.
Sklizeň kukuřice a arašídů představuje období pro různé rituály jako propichování uší a spodních rtů u mužů a malování na tělo. Mezi další běžné doplňky patří peří, z kterého mají vyrobeno kolem 200 druhů ozdob.
Nejdůležitější ceremoniální aktivitou kmene Panará jsou závody klád, které demonstrují mužskou sílu a energii. Muži závodí s velkou a těžkou dřevěnou kládou na rameni. Závody se konají několikrát do roka při různých rituálech, válečných expedicích, ale i samostatně.
Panará žijí ve vesnicích, jejichž domy jsou uspořádány do kruhu. Uprostřed se nachází „mužská lóže“, což je dům pro dospívající chlapce, kteří zde žijí přibližně od třinácti let věku, kdy odejdou z matčina lóže, kde žili doposud. Po příchodu do mužského domu je jejich kontakt s první rodinou přerušen.
Po několika letech života v mužské lóži začnou navazovat vztahy s dívkami a po svatbě se stěhují do lóže své manželky. Manželství je uznáno narozením dítěte. U Panará není manželství posvátné jako v jiných kulturách a tak rozvod není nic neobvyklého a je celkem běžný. Pokud se manželství rozpadne, je to muž, kdo opouští lóže. Lidé Panará se běžně žení čtyřikrát či pětkrát.
Svůj harmonický život bez kontaktu s civilizací si dokázali udržet po staletí. Až v roce 1961 došlo k prvnímu kontaktu, kdy se s nimi setkal britský badatel Richard Mason, který prozkoumával oblasti, o kterých si myslel, že jsou neobydlené. Při styku s lidmi Panará však přišel o život. Ti tvrdí, že jim Mason vyhrožoval a jelikož se báli o své životy, tak ho zabili.
K dalšímu kontaktu došlo v roce 1967, kdy se skupina žen a dětí ze zvědavosti přiblížila k brazilské letecké základně v pohoří Cachimbo. Mysleli si totiž, že letadla jsou živá zvířata. Vojáci začali nad jejich hlavami střílet, aby je vyplašili. Kmen Panará se ještě více izoloval, aby ochránil svůj lid.
Konec poklidného a nerušeného života znamenal rok 1973, kdy vláda začala stavět dálnici, která protínala území Paraná. Setkání se stavebníky mělo pro kmen Paraná hrozivé následky, kvůli nově zavlečeným nemocem, na které neměli imunitu. Jejich kmen byl v důsledku nemocí téměř zdecimován.
Jejich populace se začala rapidně snižovat. Z počtu 350 příslušníků jich bylo během necelého roku jen 250. Nakonec zbylo pouhých 79 členů kmene Panará, kteří byli vládou nedobrovolně převezeni do domorodé rezervace Národního parku Xingu, kde byli nuceni žít v těsné blízkosti soupeřících kmenů. Život v rezervaci jim byl záměrně ztěžován, protože cílem bylo vyhladit celý kmen.
Život v rezervaci byl pro lidi Panará velmi těžký. Půda byla málo úrodná a rostliny v ní špatně rostly. Těžko se dalo něco vypěstovat. Podobně to bylo i s lovem zvířat. Potrava byla jiná než na kterou byli zvyklí a bylo jí málo. V důsledku toho byli lidé Panará podvyživení a děti se nedožívaly dospělosti.
„Začali jsme v Xingu hospodařit, ale ani půda, ani les nebyly dobré. Nic nerostlo. Kukuřice, maniok, banány, nic z toho nerostlo. Les byl také chudý na lov a oblast neměla ovoce, na které jsme byli zvyklí,“ vzpomíná Akã, muž kmene Panará.
Celkem sedmkrát se přesunuli se svojí vesnicí po parku Xingu, aby nalezli příhodnější podmínky pro žití a které by byly podobné těm, které měli na svém původním území. Ale žádné z těchto míst nenabízelo takovou hojnost.
Jednoho dne se Akã zeptal svého bratrance:
„Myslíš, že z naší tradiční půdy něco zbylo? Protože toto místo nefunguje.“
A tak začal boj „Obřích indiánů“ o své území. Po dvaceti letech živoření v rezervaci začali Paraná vyjednávat o návratu na své původní území. V roce 1991 provedli přelet nad územím svých předků. Když však zahlédli území svého domova, byli zděšeni a šokováni, co lidé dokázali s jejich domovem udělat. Oblast, kde dříve rostly stromy a bylo v ní mnoho potraviny, byla zpustošena a zdevastována odlesňováním, horníky, zlatokopy, dřevorubci i farmáři.
Z letadla však zahlédli, že kus lesa stále stojí.
„Zůstaneme, ještě tu zbylo něco země, bílý muž všechno nezničil!“ rozhodl Akã při pohledu na zbytek pralesa.
Zahájili jednání s Funai a po dlouhém soudním sporu bylo kmeni Panará vymezeno a dáno do jejich vlastnictví přibližně 495 000 hektarů půdy. A nejen to. Dostali také kompenzaci ve výši 1,2 milionu realů (přibližně 350 000 USD) a stali se tak prvním domorodým kmenem v Brazílii, který od vlády obdržel kompenzaci za morální a materiální škody způsobené výstavbou dálnice BR-163.
Radost a úspěch to byl obrovský. Založili vesnici s názvem Nãsepotiti a postupně jich přibylo dalších pět. Lidé Panará měli opět přístup k hojnému množství potravy, na kterou byli zvyklí. Děti byly zdravé a začaly se opět dožívat dospělosti. Kmen byl schopen znovu vybudovat zdravou komunitu, což se projevilo na jejich populaci, která se v roce 2018 odhadovala na 600 členů kmene Paraná.
„Vrátil jsem se velmi rád, protože tohle je naše místo, tady leží naše tradice a zde nacházíme naše původní jídlo. Proto jsme vyrostli. Narodilo se tu spousta dětí,“ vysvětluje Akã.
Sinku Panará je náčelníkem vesnice Nãsepotiti a prvním dítětem narozeným v parku Xingu. Vzpomíná na Akãovy cesty a schůzky, které se konaly, aby se projednal jejich návrat do země jejich předků.
„Chodil jsem s otcem na lov a on vždycky říkal, že Xingu není dobrý, nemá jedlé plody a že se musíme vrátit do lesa, protože tam je dobré jídlo,“ vzpomíná Sinku.
„Proto jsem rád, když vidím, kolik dětí je ve vesnici. A chci, aby nás bylo ještě víc, aby bílí muži viděli, že jsme se vrátili a uspěli.“
Zdroje:
En.wikioedia.org
Pib.socioambiental.org
Believe.earth
Splashtravels.com
