Článek
Každý den sledujeme dění kolem sebe a máme potřebu na věci neustále reagovat. Snažíme se je hodnotit a analyzovat, aniž bychom si to mnohdy uvědomovali. Naše soudy a hodnocení bývají především negativní. Jakoby nás k tomu něco v hlavě neustále nutilo. Každou novou informaci začne náš mozek ihned posuzovat a hodnotit vzhledem k našim postojům a názorům. Máme zažitou představu, že se musíme ke všemu vyjadřovat a když na věc nemáme žádný názor, tak je to špatně.
Společnost nám předkládá, že nemít na věc vlastní názor, ať už jakýkoliv, je špatné.
Položí-li vám někdo otázku: „Co si o tom myslíš?“ tak, když odpovíme: „Nic. Nemám na to názor,“ tak jsme automaticky považováni za nevzdělance a hlupáky. - To snad ani není možné, aby si nic nemyslel? Ten člověk nemá vlastní názor! To je nemyslitelné.
Jenže opak je pravdou. Protože nemít na danou věc žádný názor, totiž znamená mít vlastní názor. Pokud takto na něco odpovíme, znamená to, že je pro nás daná záležitost nezajímavá, neatraktivní a ničím nás neobohatí. Tak proč bychom měli mít za každou cenu na ní názor?
Možná to pramení z toho, že máme obavy, že nebudeme při rozhovoru vědět co říci.
To by však znamenalo zjišťovat si aktuality ze všech témat, dokonce i z těch, které nás vůbec nezajímají. Jenže nad tím bychom strávili zbytečně mnoho času, který se dá využít mnohem prospěšněji. A to vše jen kvůli nějakému společenskému měřítku.
Při hodnocení se nezaměřujeme jen na situace, ale také na posuzování druhých - jejich vzhled, oblečení, výrazy ve tváři či chování. Všimli jste si někdy, že ve většině případů soudíme negativně? Ze stovky našich myšlenek může být i osmdesát negativních. Pokud někoho hodnotíme, tak ve skutečnosti nehodnotíme jeho, ale sebe. Naše hodnocení je pouze naše pravda, kterou ostatní s námi nemusí sdílet. Zkuste se někdy na své hodnotící myšlenky zaměřit a porovnejte, kolik jich bylo negativních a kolik pozitivních. Možná budete sami z výsledku překvapeni.
A čím je to, že máme tendenci neustále soudit druhé? A hodnotit, není myšleno jen nahlas, ale i v duchu. Tím, že sami pro sebe druhého zkritizujeme, tak pohladíme naše ego a můžeme se na chvíli cítit o něco lépe. Je to hlavně o dobrém pocitu, že jsme alespoň v něčem lepší než ti druzí. Mnohdy si to však jen namlouváme. A zbytečně tím plýtváme energii na něco, co nám není a nikdy nebude prospěšné. Jednoduchým řešením je, naučit se nechat vše plynout tak, jak to je a přestat věci hodnotit a posuzovat. Není to lehký úkol, ale pokud se nám to podaří, pocítíme ohromnou úlevu. Začneme se cítit spokojenější a svobodnější, protože nebudeme zahlceni negativními myšlenkami.
Někdy si prostě zkuste, jen tak, pozorovat dění kolem sebe. A hlavně nehodnoťte! Zkuste si představit, že nic není dobré ani špatné, ale prostě to jenom je. Negativní myšlenky samozřejmě jen tak nezmizí ze dne na den. Rozhodnete-li se však události kolem sebe přestat hodnotit a budete je jen přijímat, brzy vaše hodnotící myšlenky uberou na intenzitě. Budou kolem vás jen tak proplouvat, aniž by vás zasáhly.
Naučit se přijímat věci tak, jak plynou a nehodnotit, je klíčem ke spokojenějšímu životu. Protože jakým právem můžeme soudit druhé? Žádným. Nejsme ani soudci ani Bůh. Nemáme tudíž žádné právo hodnotit, proč se třeba dítě na ulici vzteká a matka na něj křičí, protože jí rupnou nervy. Nevíme, co dané situaci předcházelo a proč k ní došlo. Nebo, když nastoupí do autobusu na mol opilá žena. Nevíme, zda je to alkoholička nebo se jí jen událo něco zlého, co nemohla unést a začala pít. Hned někoho odsoudit, aniž bychom znali okolnosti, je hrozně jednoduché. Ale není to správné. Nikdy nevíte, kdy se do podobné prekérní situace dostanete vy a hodnocení a kritizování druhých bude to poslední, po čem budete v dané situaci toužit. To je tak, jako, když byl člověk bezdětný, tak nechápal vztekající se dítě v obchodě či na ulici a hned dotyčné odsoudil, že jsou děti nevychované, že si je rodiče neumí zpracovat a podobně. Jenže, když pak měl vlastní děti, tak pochopil.
Proto nesuďme, neznáme-li podrobnosti dané situace.Přijmeme ji tak, jak je anebo můžeme podat pomocnou ruku.
Anketa
Zdroj: Autorský text
https://psychologieprokazdeho.cz/
