Článek
Mandanové po staletí žili ve vesnicích podél toku řeky Missouri v dnešní Severní a Jižní Dakotě. Jejich charakteristické hliněné chatrče měli kulatý tvar o průměru až 12 m, ve kterých žilo několik rodin, až 40 lidí. Chatrče byly navrženy, postaveny i vlastněny ženami kmene a vlastnictví se dědilo po ženské linii. Když se mladý muž oženil, přestěhoval se do chatrče své ženy, kterou sdílela se svou matkou a sestrami. Jedna vesnice měla obvykle kolem 120 chatrčí. Ke konci 19. století začali Mandanové stavět malé sruby, obvykle se dvěma místnostmi. Dnes Mandanové žijí v moderních obydlích.
Kromě domu ženy také vlastnily a obdělávaly zahrady, kde pěstovaly několik odrůd kukuřice, fazolí a dýní. Národ Mandanů měl vždy obchodního ducha. Ve velkém obchodovali především s přebytky obilí, které vyměňovali za bizonní maso a tuk s jinými kmeny. Kromě toho obchodovali také s koňmi, zbraněmi a dalším zbožím.
Byli známí svým uměleckým nadáním a dokázali vyrobit nádherné malby na kůži a zdobené keramické výrobky. Mandanové si i nadále udržují svou jedinečnou kulturu a tradice. Jejich řemeslné dovednosti, jako je korálkování, prošívání a malování na kůži, jsou dodnes velmi ceněny. Jednou z nejvýraznějších vlastností Mandanů je jejich unikátní pohostinnost a otevřenost vůči cizincům.
Mandanové byli původně rozděleni do třinácti klanů, které se do roku 1781 snížily na sedm v důsledku epidemie neštovic. V letech 1837-1838 zemřelo na epidemii neštovic devadesát procent populace. Do roku 1950 přežily pouze čtyři klany.
Neodmyslitelnou součástí života Mandanů byl lov bizonů. Rituálním Buvolím tancem volali bizony, aby přišli do vesnice. Z bizonů využívali všechny části, žádná nepřišla na zmar. Maso bylo určeno na jídlo, z kůže se vyráběly oděvy, tašky a přístřeší. Z kostí se vyřezávaly různé předměty jako jehly, rybářské háčky či lopatky a motyky k rytí půdy.
K životu Mandanů patří i různé rituály z nichž nejznámější a zároveň nejděsivější je obřad Okipa, který byl velmi důležitou součástí jejich náboženského života. Okipa je vlastně iniciačním obřadem dospělosti chlapců, který prověřoval jejich vytrvalost, sebeobětování a odolnost.
Čtyři dny před obřadem mladí muži nejedli, nepili ani nespali. Samotný obřad byl zahájen bizonním tancem, kterým se přivolávali bizoni. Poté byli chlapci odvedeni do chatrče, kde museli sedět s úsměvem na tváři, zatímco jim byla rozříznuta kůže na hrudi, ramenou nebo zádech a za svaly byly napíchnuty na dřevěné háky s dlouhým lanem. Na lanech byli vyzdviženi za trámy ke stropu chatrče, kde celou váhu jejich těla nesla kůže a svaly s protazžnými háky. Pro zvýšení muk jim byla na nohy připevněna těžká závaží nebo bizonní lebky. Takto tam viseli, dokud neomdleli.
Po ztrátě vědomí byli chlapci staženi dolů a přihlížející muži je sledovali, dokud se neprobudili, čímž prokázali souhlas duchů. Po probuzení, ještě v agonii a transu, nabídli Velkému duchu svůj levý malíček, který jim následně maskovaný kmenový příslušník usekl sekerou. Na závěr podstoupili účastníci závod kolem vesnice zvaný „poslední závod“, dokud se jim řemínky přivázané k bizonním lebkám nevytrhaly z kůže.
Ti, kteří obřad dokončili, byli považováni za poctěné duchy a prokázali tak svou odolnost vůči bolesti a strachu, čímž byli považováni za dospělé a plnohodnotné členy kmene. Ti, kteří obřad dokončili dvakrát, získali věčnou slávu. Poslední obřad Okipa se konal v roce 1889, ale v roce 1983 byl v poněkud odlišné podobě obnoven a nelegálně se provádí dál.
Mnozí by tuto praxi mohli považovat za brutální nebo krutou, ale pro Mandany to byla cesta k poznání hranic své fyzické a duchovní odolnosti a odvahy.
Navštívit Mandany, je jako cesta do minulosti plná překvapení a úžasu. Jejich kultura, pohostinnost a duchovní spojení s přírodou nás mohou inspirovat k hlubšímu porozumění a úctě vůči těmto neuvěřitelným lidem severských plání.
Zdroje:
https://www.poznatsvet.cz/clanek/mandanove.html
https://www.stoplusjednicka.cz/skrze-bolest-bliz-k-bohu-k-cemu-slouzi-krvave-sebeposkozujici-ritualy
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Mandan
