Článek
Psal se rok 1869, kdy se ve vesnici Olgossa nedaleko Dárfúru v jihozápadním Súdánu narodilo roztomilé děvčátko. Dívčin život uprostřed milované rodiny a podmanivé africké přírody nenasvědčoval tomu, co přišlo náhle a nečekaně. Její rodina pocházela z nearabské etnické skupiny Daju a její otec byl bratrem náčelníka kmene.
V osudný den, kdy sbírala tehdy šestiletá dívenka na poli zeleninu, jí zničehonic přepadli a unesli arabští obchodníci s otroky. Marně volala vystrašená dívka maminku a tatínka. Nikdo jí neslyšel.
„Jestli budeš křičet, jsi mrtvá,“ pohrozil muž ozbrojený puškou a zprudka ji postrkoval do hustého lesního porostu.
Dívenka šla celou noc. Pak byla zavřena v temné kobce. Od únosců dostala jméno Bakhita, v překladu znamenající šťastná, což bylo jistou ironií osudu vzhledem k drsným okolnostem, které prožívala.
Byla prodána na trzích s otroky a to dokonce pětkrát. Ani jeden z jejích majitelů jí nešetřili. Jednou byla dokonce zbita až do bezvědomí a ponechána ležet v kaluži krve.
Pak se dostala do služeb tureckého generála. Tam však byla na znamení otroctví vystavena bolestivé skarifikaci, kdy jí bylo břitvou způsobeno více než sto řezných ran v oblasti hrudi, břicha a ramen. Do čerstvých ran jí byla sypána sůl, což mělo zaručit nejen trvalé zjizvení, ale také zvýšit bolestivé utrpení. V tu chvíli bylo jediným přáním Bakhity zemřít. O svůj holý život bojovala několik dní.
V důsledku prožitého traumatu zapomněla Bakhita své původní jméno, jména příbuzných i název rodné vesnice. Při zpětných vzpomínkách na tuto dobu pronesla:
„Během všech let, co jsem v tom domě bydlela, si nepamatuji den, který by se obešel bez rány. Když se rána od biče začala hojit, snášely se na mě další,“
Kruté týrání a nekonečné utrpení mladé dívenky Bakhity nemělo konce. Život otrokyně byl nesmírně těžký a prožitou bolest na těle i na duši si nelze ani představit. Na Bakhitu se však v roce 1882 usmálo štěstí. Byla prodána italskému konzulovi v Súdánu. Jeho žena byla pravým opakem trýznitelů a Bakhita po letech týrání a ponižování poznala, co znamená vlídné zacházení.
Poprvé v životě dostala oblečení, ve kterém si konečně připadala jako člověk. Italský konzul dokonce chtěl Bakhitu odvézt zpět do své rodné vesnice, jenže nevěděl, která to je a Bakhita si též nemohla vzpomenout.
V roce 1885 nastaly v zemi politické změny a italský konzul byl nucen se vrátit zpět do Itálie. Do italského Janova odcestoval nejen se svojí rodinou, ale také s Bakhitou. Tam se dostala do rodiny konzulova přítele Augusta Michieliho, který sháněl služebnou a chůvu pro svojí malou dceru.
Rodina žila ve vile blízko Benátek a pro Bakhitu znamenala tato událost velký zlom v jejím dosavadním trpkém životě. A to hlavně díky správci, který o Bakhitu pečoval s otcovskou láskou a seznámil ji s křesťanstvím a s učením Ježíše Krista. Daroval jí stříbrný křížek, který pro Bakhitu znamenal mnoho. Při pohledu na něj prožívala vnitřní osvobození, protože se cítila pochopena a milována a proto byla schopna chápat a milovat druhé. To byl začátek.
Manželé Michieliovi museli jednoho dne z pracovních důvodů odcestovat do Severní Afriky a jejich dcera spolu s Bakhitou se dostali do péče řeholních sester Kongregace Dcer Božské Lásky, zvaných kanosiánky, v Benátkách. Náplní této kongregace byla péče o dívky, opuštěné děti a sirotky. Bakhita ve svých vzpomínkových textech říká:
„Tyto svaté matky mě s hrdinskou trpělivostí vychovávaly a představovaly mi Boha, kterého jsem od dětství cítila ve svém srdci, aniž bych věděla, kdo je.“
Když si následně přijeli manželé Michieliovi pro svou dceru a Bakhitu, odmítla se Bakhita vrátit s nimi. Rozhodla se sloužit novému pánu, nebeskému otci. Manželé se jí marně pokoušeli přimět vrátit. Na její straně byl nejen věk, kdy už jí bylo dvacet let a mohla se svobodně rozhodnout, ale také rozhodnutí italského soudu, že otroctví zrušili Britové v Súdánu ještě před jejím narozením. Z toho vyplývalo, že nikdy nebyla legální otrokyní.
V roce 1890 přijala od arcibiskupa Giuseppa Sarta svátost křtu, eucharistie i biřmování. Při této příležitosti si zvolila jméno Josefína. Pro africkou dívku, která byla doposud krutě zkoušena osudem, to bylo jako znovuzrození.
V roce 1893 vstoupila Josefína Bakhita do noviciátu. Její prvotní obavy kvůli své barvě pleti byly zbytečné. Barva pleti nebyla pro ostatní překážkou a tak mohla ve Veroně v roce 1896 složit první řeholní sliby v Kongregaci Dcer Božské Lásky. Tam strávila šest let.
Poté byla přeložena do kláštera ve Schiu (Benátsko), kde zůstala až do konce života. Svou laskavostí a úsměvem si dokázala získat přízeň každého s kým se setkala. Vysloužila si přezdívku Černá matka.
Za dob druhé světové války nebylo ušetřeno bombardování ani Schio. Jako zázrakem však po dobu celé války nikdo z tohoto města nezemřel. Lidé toto připisovali právě Josefíně, pod jejíž ochranou se cítili být.
Josefína Bakhita neztrácela svůj úsměv ani, když byla v pokročilém věku kvůli nemoci upoutána na invalidní vozík. Často se jí začaly vracet hrůzy prožité v dětství a v agonii nejednou zdravotní sestry, které o ní pečovali, prosila:
„Povolte mi, prosím, trochu ty řetězy… tolik mě bolí!“
Na smrtelné posteli však dosáhla blaha nejvyššího a to, když se jí zjevila sama Panna Marie. Josefína Bakhita zemřela 8. února 1947 a tři dny se přicházelo poklonit k jejímu lůžku tisíce lidí.
V roce 1992 ji papež Jan Pavel II. blahořečil a o osm let později i svatořečil. Od té doby je považována za patronku katolické církve v Súdánu a stala se příkladem křesťanské naděje, vytrvalosti, odhodlání a odpuštění. Na její památku byl 8. únor vyhlášen Světovým dnem modliteb za oběti obchodu s lidmi. Obchodování s lidmi bohužel nevymizelo ani dnes.
Odkaz Josefíny Bakhity říká, že i prostřednictvím utrpení lze dosáhnout vysvobození. Ona sama své vysvobození z krutého života komentovala překvapivými slovy:
"Kdybych potkala obchodníky s otroky, kteří mě unesli, kteří mě mučili, padla bych na kolena a políbila jim ruce. Protože všechno, co se mi přihodilo, by se mi bez nich nestalo. Jak bych se stala křesťankou a řádovou sestrou?“
Právem se stala první světicí Afriky a její pravdivá slova si lze vzít než k srdci:
„Buďme věrní Bohu, protože On nám nikdy nevypoví věrnost.“
Zdroje:
Wikipedia.org
Novinky.cz
Pastorace.cz
Cirkev.cz
