Článek
Každý člověk si nese v sobě nějaké trápení, problémy a starosti. Pere se s nimi jak nejlépe umí. Ale někdy už prostě dojdou síly. A dotyčný se ve svých starostech a smutku plácá a neví, jak dál.
Má pocit, že mu druzí a obzvláště ti nejbližší nerozumí, že jej nedokáží pochopit a vcítit se do jeho situace. Mohou to být starosti zdravotní, vztahové, finační či jakékoliv jiné. Je spousta problémů, které nelze jen tak vyřešit. Ze dne na den nebudete zdraví, nebudete mít dostatek financí na splacení všeho, nebudete mít mávnutím proutku hodné děti či vztah plný lásky a porozumění. To nejde. To vám není nikdo schopen dát. Co však může každý dát, je milé slovo. Poděkování. Povzbuzení. Slovo útěchy. Upřímné, milé slovo v nečekanou chvíli totiž dokáže mnohdy druhému pomoci více než vyřešení problému.
Představte si, že máte třeba tíživé finanční starosti, které ničí vás i váš vztah. Máte období, kdy se vám nic nedaří. Ačkoliv máte kolem sebe ty nejbližší o kterých víte, že mají prostředky na to vám pomoci, neudělají to. Nechají vás, abyste si od svých starostí pomohli sami. Cítíte zklamání a bolest na srdci, se kterou se uzavřete do sebe.
Váš vztah plný neshod a hádek se začne hroutit. Ten druhý si vás přestane vážit, protože nedokážete obstarat dostatek financí. Jste mu na obtíž, jako velká koule u nohy. Propast mezi vámi se prohlubuje. Přijdete si zbyteční a k ničemu. Ať se snažíte sebe víc, nic se v lepší nemění. Propadáte smutku, který je vaším každodenním společníkem. Moc si přejete, aby vše bylo jinak. Aby se vám začalo dařit. Abyste to dokázali zvrátit. Ale změna, i když se o ní snažíte, nepřichází.
Ba naopak. Máte pocit, že vás to strhává níž a níž. Propadáte se hlouběji a hlouběji. Beznaděj a zoufalství už číhá za dveřmi. Máte pocit, že pro nikoho nic neznamenáte. Jen plnit své povinnosti, které od vás druzí automaticky očekávají a víc nic. Přijdete si zbyteční a osamocení i přesto, že sami nejste, že máte svojí rodinu, svůj vztah. Topíte se v tom moři smutku, kdy nevidíte na obzoru pevnou zem.
Jediné, co vás v tom moři drží nad hladinou je víra. Víra v Boha. Víra, ke které jste sice přišli teprve nedávno a jste na cestě k Bohu nováčkem, přesto vám dává naději. Je vaší útěchou a hnacím motorem. Přináší vám naději do duše i do srdce. Stejně jako nedělní mše, na kterou s nedočkavostí spěcháte, abyste alespoň na chvíli zahnaly smutek, starosti a trápení.
Zadumáni do svého nitra zběžně zdravíte procházející. Většinu z nich znáte od vidění a s některými jste někdy prohodili i pár slov, ale v podstatě jsou to cizí lidé. V tom koutkem oka zahlédnete, jak vás jeden z nich zdraví a ukazuje, že s vámi potřebuje mluvit. Zprvu se zaleknete, co po vás může chtít. Zda jste něco neprovedli nebo zda se vás nebude ptát na něco, co vám bude nepříjemné. I když vás přepadnou obavy, ze slušnosti k němu přistoupíte a netrpělivě čekáte, co se bude dít.
Dotyčný se na vás usměje a řekne:
„Chtěl jsem Vám poděkovat.“
Zůstanete na něho nevěřícně zírat, protože si marně vybavujete, že byste mu něco dali nebo mu s něčím pomohli.
„A za co?“ zeptáte se s nechápavým výrazem.
„Za minulou neděli,“ odpoví a vy už tuplem nechápete.
Co vám mysl sahá víte, že minulou neděli se nic zvláštního nedělo, nikomu jste nepomohli, nikomu nic nedali, pro nikoho nic neobvyklého neudělali. V očích vám zůstane jen jeden velký otazník.
„Jak jsem vás viděl minulou neděli čekat u zpovědnice, tak jsem si uvědomil, že bych taky měl jít. Děkuji,“ řekne dotyčný a s širokým, radostným úsměvem vás obejme.
Zůstanete paf. Těch pár vteřin vám však dá mnoho. Ve zlomku vteřiny si uvědomíte hrozně moc věcí. Najednou se vaše srdce zalije příjemným pocitem a radostí a vy vykouzlíte ten nejkrásnější úsměv. Po dlouhé době. Cítíte silný příval energie a najednou si nepřipadáte tak úplně zbyteční.
Ten hřejivý pocit z toho, že jen pouhá vaše přítomnost a vaše počínání pomohli druhému si něco důležitého uvědomit a natolik mu přinést radost, že měl potřebu vám za to poděkovat, je nepopsatelný. Vy, jakožto pár měsíců pokřtěný nováček, jste nevědomky napomohl někomu, kdo žije ve víře celý život. To je úžasný pocit, který neskutečně nabíjí.
V tu chvíli zapomenete na všechny chmury. Nečekané, upřímné, milé slovo spolu s objetím vám doslova nalije krev do žil a vy máte najednou sílu bojovat dál. To je přesně to, co vás neskutečně nabíjí a dodává energii. Celou dobu po tomto ve vztahu toužíte, ale nedostává se vám toho. Až najednou vás tím nečekaně obdaruje cizí člověk. Paradoxní, ale velmi potěšující.
Možná se vám to také někdy stalo, že jste viděli druhého dělat něco správného a uvědomili jste si, že byste měli také dělat věci lépe či jinak a napravit tak to, co už třeba dlouho odkládáte. Díky počínání druhého si najednou uvědomíte spoustu věcí. Ale většinou za své uvědomění nechodíte někomu děkovat.
Když se vám pak stane, že vám někdo z čista jasna poděkuje za to, že mu vaše počínání pomohlo k uvědomění si něčeho, nejen, že vám to udělá radost, ale naplní vás silnou energií. I když to nevyřeší vaše problémy, má milé slovo neuvěřitelně velkou moc. Obzvláště, když je nečekané.
A nejúžasnější na tom je to, že ho může darovat každý. Ať je chudý či bohatý, velký nebo malý, zdravý či nemocný, vysoce postavený či obyčejný dělník, prostě úplně každý. Nemusíte ho nikde shánět, nikde kupovat. Každý ho máte u sebe. Stačí se jen pořádně rozhlížet a rozdávat. Nejen, že z toho budete mít dobrý pocit, ale někdy můžete milým slovem pomoci mnohem více, než čímkoliv jiným. A to je k nezaplacení.
Tak jděte. Rozdávejte milá slova. Děkujte.
