Článek
Ačkoliv se zdá, že je sluníčko přívětivé, umí pěkně potrápit. Každá hospodyňka o tom ví své. Já samozřejmě také. A někdy s tím opravdu bojuji. Zatím jsem nevyhrála.
Venku je pošmourno. Chodím si tak po bytě a říkám si, jak mám doma pěkně uklizeno, nikde žádný prach, podlaha čistá a okno ještě také v pohodě. Spokojeně se usadím na gauč s šálkem kávy. Zavřu oči a užívám si chvíli klidu a odpočinku. Zasním se a možná i chvíli dřímnu. V tom mě vyruší náhlé světlo, které mi osvítí obličej. Otevřu oči a vidím, jak si mezi mraky udělalo cestičku jarní slunce, které ve svém nízkém úhlu svitu svítí ostře do pokoje.
Jakoby mě vyzývalo:
„Vstávej holka, vstávej, žádné lenošení!“
Užívám si jeho teplé náruče, když mi zrak spočine na okně, kterým na mě svítí. Ustrnu. A zhrozím se. To okno je totálně špinavé! A slunce na něj začne zářit ještě víc, jakoby říkalo:
„Koukni se, jak je to okno špinavé. Měla bys ho umýt.“
„No, měla bych ho umýt,“ mrmlám si pro sebe, „ale když mě se do toho tak nechce,“ povzdechnu si.
Pak se zvednu odnést umýt hrnek a zhrozím se podruhé. Slunce se na mě vesele směje a jeho paprsky jako by mluvily:
„Podívej se sem. Prach. A taky sem. Prach.“
A opravdu. Všude kam se podívám, prach. Na nábytku, na stolku i na tmavé podlaze. Tam je obzvlášť vidět.
„Ale jak to? Vždyť tu před chvílí žádný nebyl!“ divím se a jsem najednou na slunce pěkně naštvaná.
Ta podlaha vypadá jako by jí dlouho nikdo nevytíral, a přitom jí vytírám každý den! Vztekle dojdu k oknu a zatáhnu žaluzie, aby se mi slunce už nemohlo posmívat. Po místnosti se rozhostí stín. A světe div se, jako mávnutím kouzelného proutku, prach zmizel. A vše zase vypadá jako uklizené. Skvělý fígl, pomyslím si.
V duchu mě však slunce pěkně štve, protože to pak vypadá, jako bych tu vůbec neuklízela. Sice hezky hřeje, ale upozorňovat na prach by nemuselo. Úklid mě totiž odjakživa nebaví. Otravuje mě a vysává mi energii. Uklízím jenom proto, že musím. Přijde mi to jako nerovný a nespravedlivý souboj. Uklidím a za chvíli je zase nepořádek. Zase uklidím a zase nepořádek. A pořád dokola. A tu zbytečnou snahu stejně nikdo nevidí a nikdy nikdo neocení. A pak si přijde to drzé slunce a začne mě znovu upozorňovat. Mé naštvané myšlenky přeruší příchod partnera.
„Proč je tu taková tma?“ táže se.
„Mm, svítilo mi slunce do očí, tak jsem to zatáhla,“ odpovím a trnu hrůzou, aby nešel a žaluzie neroztáhl.
Je to totiž puntičkář a řeší každý drobek. Nemám náladu se ještě dohadovat s ním. Stačí, že už jí mám zkaženou od sluníčka. Kdyby roztáhl žaluzie, mohlo by ho klepnout. A ze mě by byla neschopná hospodyně, která ani neumí uklidit.
„Uf,“ můžu si oddechnout.
Naštěstí žaluzie neroztáhl, jen si něco vzal a šel pracovat ven. Ač velmi nerada, nakonec se přinutím utřít prach, vysát i vytřít. A ještě i umýt okno. Pak udělám zkušební test. Zkusím roztáhnout žaluzie. Jo, dobrý. Vypadá to dobře. Pak se k mé radosti nebe zatáhlo a měla jsem od slunečního zrádce pokoj. Večer jsem usínala se spokojeným pocitem, jak pěkně jsem uklidila. A že nejsem úplně tak špatná hospodyňka nebo spíše uklízečka.
Další den si slunce drze svítilo už od rána. Nechala jsem preventivně žaluzie zatažené. Nemám náladu na to, aby mě zase sluneční paprsky sebraly radost z dokonalého úklidu. Už takhle mě to značně psychicky stresuje.
Den byl poklidný jen do té chvíle, než přišel partner s novinami v ruce, že si bude chvíli číst. Automaticky šel k oknu roztáhnout žaluzie, aby na to lépe viděl. Vnitřně jsem byla v klidu, protože jsem věděla, že jsem si s tím úklidem včera dala dost záležet. Muž projde kolem nábytku a než se stihne usadit na pohovku prohlásí:
„Ty jo, tady je prachu. Taky bys to mohla někdy setřít!“
Ve mě to vzteky začne vřít při vzpomínce na to, jak jsem se s tím úklidem před pár hodinami nadřela. Cítím vztek, smutek a beznaděj. Proč mi to to slunce dělá a neustále mi hází klacky pod nohy.
Mlčky se seberu a odejdu. Nemám sil se ani obhajovat ani nic vysvětlovat. Stejně by to nemělo cenu. Pocit mé neschopnosti se ještě umocnil. Přemítám, jestli to mám tak jenom já nebo s tím bojují i jiné hospodyňky. A zda se s tím stresují nebo to umí hodit za hlavu.
Ačkoliv se jindy ráda vyhřívám na sluníčku, tentokrát jsem na něj natolik naštvaná, že ho nechci ani vidět. Tento nerovný souboj prostě nejde vyhrát. A jak to máte vy?
