Článek
Skončil další školní den a hromada dětí radostně vyběhne ze školy ven. Najít rychle mezi nimi ty své, není jen tak. Podle oblečení se nelze dost dobře řídit. Všichni totiž chtějí jít s dobou a být „in“. V armádě širokých tepláků a značkových mikin ponejvíce v černé, bílé, šedé či hnědé barvě se tak nějak ztrácejí v jedno.
Odjakživa se říkávalo, že šaty dělají člověka. Při pohledu na děti běžící ze školy to dle oblečení vypadá, jako by to byl jeden člověk. Mít to, co je právě trendy a co mají všichni je to, oč tu běží. Nikdo nechce být výjimkou. Všichni chtějí to stejné. Výhoda je, že se všechny právě populární kousky dají lehce sehnat a ne jako dříve v dobách hlubokého socialismu. Pamatujete na to?
To, co je pro dnešní děti science fiction, bylo v tehdejší době normální a uznávané. Oblečení, které jsme si museli mnohdy vzít na sebe, by si dnešní děti nevzaly ani na doma.
Největší problém tkvěl v tom, že se kloudné oblečení nedalo dobře sehnat. Když přišlo do prodejny velmi omezené množství zboží, zákonitě se nemohlo dostat na jednou tak dlouhou frontu nervózně přešlapujících lidí, většinou žen. Všechny tajně doufaly, že na ně ještě něco zbyde. Kdo neměl známou prodavačku, aby mu schovala nějakou tu podpultovku, tak buď odešel s prázdnou anebo s oblečením o číslo či dvě větší.
„Však to naše děcko do toho doroste, hlavně, že jsme něco sehnaly, když jsme tu stály dvě hodiny,“ mohli jste zaslechnout povídající si přítomné ženy.
Doba to vskutku nebyla lehká. A proto základem každé rodiny bylo, víte co? No přeci šicí stroj. Na tu dobu by se hodilo heslo: Co nekoupíme, to ušijeme! Obchodní domy s oddělením látek měly opravdové žně. A látky byly opravdu všude. I na Vánoce.
Jak „nádherné“ bylo, když jsem se jako dítě nemohla dočkat až se pustím do rozbalování vánočních dárků. Natěšena na nějakou hračku a ejhle, vykoukly na mě dva metry látky.
A moje: „Jé, to se budu mít,“ jen zakrývalo vnitřní zklamání.
Hračka by přeci jen byla lepší. Já smutná a maminka natěšená, jak mi něco skvělého spíchne.
Hned, jak měla chvilku, vytáhla přísně střežený poklad. Hromadu kouzelných časopisů Burda a začala listovat, jakýpak model by ušila. Když byla s výběrem spokojená, roztáhla obrovskou papírovou plachtu plnou čar, ve kterých by se jeden nevyznal. To byly střihy, jenž byly přílohou časopisu.
A pak už to šlo ráz naráz. Rozprostřela obkreslovací papír a jala se obkreslovat tvary podle spleti čar. A dost se s tím někdy natrápila. Hlavně, když vše pracně obkreslila a poté zjistila, že jela po špatné čáře.
Pak na scénu přišla látka a po vystřižení všech tvarů, se už do akce těšil šicí stroj. Když měla maminka budoucí obleček našpendlený, vždycky zavolala:
„Pojď mi to zkusit, ať vím jestli to bude dobré.“
Neochotně jsem se přišourala, protože jsem věděla, že na mě budou desítky špendlíků útočit. A vždycky se trefily. Pak už bylo jen slyšet vrčení šicího stroje nebo:
„Já se na to vykašlu! Vždyť je to křivý, musím to vypárat.“
A dost často také:
„Do háje, mně se to zašmodrchalo. Co s tím strojem zas je?“
Nervy tekly nejen mamince, ale i mně. Z toho, jak byla vzteklá, jak jsem to musela pořád zkoušet i se špendlíkama, co mě vždycky píchly, ale hlavně, že to budu muset nosit! Vždyť ten vzor vypadal, jak pro nějakou bábu, myslela jsem si.
Vše však jednoho dne skončilo radostným zvoláním:
„Hotovo!“
Maminka přispěchala s hotovými šaty a vítězně mi s nimi mávala před obličejem.
„Zkusíš si je?“ vyzvala mě plna očekávání, že budu mít radost.
„Hm,“ zamumlala jsem a jelikož jsem jí nechtěla její radost kazit, tak jsem se do nich nasoukala.
Zestárla jsem o pár let díky vzoru a moc dobře mi také neseděly, cítila jsem se v nich tak nějak nejistě. Maminka však byla nadšená.
„Ty jsou parádní, viď?“ radovala se.
Jen jsem pokývala hlavou. Maminka si své dílo dál komentovala :
„Tady to trochu táhne, ale to bude dobré. Tady je to trochu křivé, ale to nebude vidět, když si na to vezmeš svetřík. Třeba ten, co ti pletla babička.“
„Né, ten né, ten kouše,“ zaječela jsem.
„Ale, prosím Tě, to se Ti jen zdá, nesmíš být tak cimprlich,“ vedla si svou maminka.
Ale já věděla, že si ten svetr už nikdy nevezmu na sebe, protože štípe jak tisíc komárů. Co to bylo za podivnou vlnu, nevím, asi ve slevě. Šaty jsem nakonec nosit musela. Co mi taky zbývalo, když jiné nebyly k mání a nahý nikdo chodit nechtěl. Alespoň dříve ne. Dneska už se to však v některých vyšších kruzích stává módou. Nepochopitelně. Ale zpět do minulosti.
Takovýchto podomácku spíchnutých oblečků bylo mnohdy víc než koupených. Občas si sice člověk připadal jako strašák do zelí, ale chodili tak všichni, tak se nad tím nikdo nepozastavoval.
Jednu výhodu to však mělo. Nikdo neměl stejné oblečení jako vy. Různorodost byla vskutku pestrá. Dnes, když jsou trendy široké černé tepláky, tak je má půlka dětí. Kdybyste svým dětem v dnešní době řekli, že jim na sebe něco ušijete, tak by si mysleli, že jste se pomátli. Což naštěstí již nemusíte, protože se dá oblečení bez problémů koupit. Což je zase velká výhoda dnešní doby.
Dříve ale lidem nic jiného nezbývalo. Mít doma šikovnou švadlenu byla velká výhoda. Mohli jste se alespoň pochlubit originálním kouskem. No, občas se člověk pochlubil také i něčím jiným. A to v případě, že šicí stroj byl poněkud unavený a jeho steh nebyl tak kvalitní a pevný, jak by měl.
To jsem se také jednou pěkně natřásala v novém modelu, když v tom mi něco upadlo na zem. Sehnula jsem se pro to a ups, šev v nových kalhotách se rozhodl ukázat světu mé pozadí. A mohl za to ten zpropadený stoletý šicí stroj, který se rozhodl mstít.
Ta ostuda. Rudá a ubrečená jsem doběhla domů. A slovo stroj a šití už jsem nikdy nechtěla slyšet.
Maminka mi hned nabídla pomoc:
„Ukaž, hned to spravím a přejedu to raději víckrát, aby to drželo.“
Já už ty kalhoty nechci nikdy vidět, křičel mi hlas v mém nitru.
Maminka mě v dobrém úmyslu chtěla potěšit, tak povídá:
„Koukej, jakou se mi podařilo sehnat krásnou látku ve výprodeji!“
To už mé nitro volalo:
„Né, látku né.“
No a jak to dopadlo? Kalhoty jsem nosila ještě dlouhou dobu a další modely, co přibyly, také. Z tohoto období mě vysvobodila až porevoluční doba. Za což jsem ráda.
A co vy? Také jste museli nosit doma ušité oblečení? Zda byla lepší doba různorodých strašáku do zelí nebo jednolitého trendy teplákového člověka, je na posouzení každého. Jedno je však více než jisté, že šaty dělají člověka a platí to v kterékoliv době.
