Článek
A s tím je třeba dopředu počítat, aby člověk nenarazil hlavou do zdi. Tak, jako paní Marie. Když se řekne život na vesnici, většina z nás si představí klid, ticho, přírodu a čistý vzduch. Prostě romantická pohodička. No, možná tak ve filmu, ale rozhodně ne tam, kde žije Marie.
„To bude super, mít domek s dvorkem a zahradou daleko od ruchu velkoměsta,“ myslela si, když byl domek ve výstavbě.
A její hlavou projížděly představy, jak dá kočárek s miminkem na dvorek, aby mohlo spát na čerstvém vzduchu. Jak si venku děti budou pěkně a spokojeně hrát. Jak si vypije kávu pěkně venku na sluníčku. No, ta káva je asi tak to jediné, co nevzalo za své. Realita ji brzy probrala ze snu. Celkem naivního snu.
Procházky s kočárkem vzaly za své jako první. Jezdit s kočárkem po úzké klikaté silnici, kde jezdí auta, traktory a kombajny, není úplně to pravé ořechové. A jediná relativně klidná cesta je ke kravínu a zpět. Když jí pak jdete několikrát denně, tak už vám jsou protivné i ty krávy, které za nic nemohou.
„Jak se ti lidé ve městě mají, že mohou jít na procházku pokaždé jinam,“ promlouvá k miminku, které nemůže usnout.
„Búú,“ ozve se nikoliv z kočárku, ale z kravína.
Jen tiše povzdechne. Procházky tudíž brzy vzdala. Vystřídal je dvorek. Děťátko bude také na čerstvém vzduchu. Jenže tam ne a ne usnout. Po nespočetném množství koleček se zadařilo. S úlevou usedá na židli. Vychutnává si konečně klid. Oči se jí zavírají. Na vteřinu klimbne, když v tom ji vzbudí ohlušující hukot projíždějících traktorů a kombajnu. Nejen Marii to vzbudilo. Miminko pláče, musí znovu rychle do služby.
„Uf,“ oddechne si po chvíli.
Naštěstí děťátko brzy zabralo. Konečně vytoužený klid. V tom nejlepším rozjímání ji přepadne dávivý kašel, který jí vyprovokoval štiplavý dým, který odněkud přivál. Zamžourá do sluníčka a rozhlédne se po okolí. Zdroj je snadné najít. Černý kouř valící se z komínu jednoho z domů, by nepřehlédl ani slepý. A jako na potvoru vane vítr zrovna k nim.
„Jako dělají si pr…l?“ táže se sama sebe.
Na to, že tu všichni v zimě topí v kotli a zamořují okolí smradem, si už s těžkým srdcem zvykla. Ale proč topí, když je venku 30 stupňů nad nulou? A ještě tak černý dým. To jí hlava nebere. No, nejspíš asi pálí kdejaký šunt, co jim zrovna přijde pod ruku. Jinak si to vysvětlit nedovede.
„A to se smí?“ napadne jí otázka.
Ale zůstane bez odpovědi, protože musí běžet schovat dítě a rychle zavřít okna. Čas jí ukázal, že to nebyla výjimečná situace, nýbrž celkem pravidelná záležitost a to nejen u onoho souseda, ale i u jiných podobných bláznů.
Vztek už se v ní všemožně mísil. Ani nechat spát miminko na čerstvém vzduchu už nemůže. Když však vzápětí zaslechla hukot zahradní sekačky, byla nakonec ráda, že je kouř vyhnal domů, protože miminko by se jistojistě znovu vzbudilo.
„Ale vždyť je neděle. To musí sekat zrovna v neděli?“ začala Marie lamentovat.
“ Neděle je od slova nedělat a hlavně nehlučet," vysvětlovala nikomu.
Jenže to ví jen věřící a nevěřícím je to šumák. Když se zanedlouho přidala k první sekačce ještě druhá a k tomu řezání pily, jen nechápavě kroutila hlavou.
„Oni se snad předhání, kdo nadělá v neděli více hluku! Nebo možná jeden závidí druhému, že bude mít posečeno, tak musí hned taky,“ uvažovala nahlas dál Marie.
Nic, hlavně klid. Rozhodla se udělat palačinky. Marně však hledá v lednici mléko. Někdo ho vypil a jiné nemá. Zkroušeně usedne na židli a mumlá si pro sebe:
„Zlatí lidi ve městě, když jim něco dojde, doběhnou pěšky do nejbližší prodejny. I v neděli.“
Tady se musí jet několik kilometrů do obchodu a v neděli by to bylo stejně houby platné. Je zavřeno. Palačinky nebudou. Zdrceně klesá na gauč a tvrdě pociťuje realitu venkovského života. Zamáčkne slzu deroucí se z oka ven a snaží se věřit tomu, že vše bude lepší až děti povyrostou.
Nestalo se tak. Bohužel. Vše zůstalo při starém a stalo se pravidelnou záležitostí. Od hlučných závodících traktorů počínaje, až po pálení čehokoliv a kdykoliv, konče. A k tomu se nabalily další problémy.
A to ihned po skončení rodičovské dovolené. Práce. Najít si práci a skloubit ji časově s vožením dětí do školy, školky a zpět, byl nadlidský úkol. Nejenže je poblíž pracovních příležitostí jako šafránu, ale vstřícnost zaměstnavatelů přizpůsobit pracovní dobu ženám se školkovými dětmi je téměř nulová. A časově velmi náročné.
Neustále jezdit desítky kilometrů do práce, z práce, do školy, školky a domů a vše stihnout do půl 4, protože déle školka není, je jako závod se zuřivým psem, který vás chce doběhnout. Běžíte, utíkáte, co vám síly stačí, a když se zdá, že jste mu unikli, dojdou vám síly. Doběhne vás a semele. A hlavně vás dostane do kolen zjištění, že vám po výplatě minimální mzdy padla téměř půlka na pohonné hmoty.
Jen jezdíte sem a tam, časově nestíháte a na jídlo a ostatní věci vám mnoho nezbývá. Jediný, kdo se pořádně nají, je vaše auto. A když se vám porouchá, pak zoufalost stíhá beznaděj. Spolehnout se na autobus nelze. Ráno jede do města a zpět až odpoledne. Takže obyčejným malým nákupem strávíte celý den. Pro městské lidi těžko uvěřitelná věc. A čím je člověk starší, tím je to těžší.
Alespoň, že si mohou děti hrát na zahradě. Jak si myslela kdysi paní Marie. Ani to však nemělo dlouhého trvání. Brzy se začaly děti venku nudit a raději sáhly po mobilu či tabletu. A nějaká zahrada je pro ně vzduchoprázdno. Tak na co je vlastně život na vesnici, když nemáte žádná zvířata ani hospodářství?
Vzduch je zamořený kouřem v zimě i v létě. Hluk ze zemědělských strojů je větší než ve městě. Sekačky a pily jedou na plné obrátky hlavně v neděli. Dostupnost všeho je absolutně nulová. Pro každou drobnost musíte jet několik kilometrů. I na to kafe do cukrárny. Anebo být doma zalezlí jako bubáci. Auto je v neustálém zápřahu a vysává nejen vaši energii, ale hlavně peněženku. Bez vysokého platu se neobejdete. A ten ve venkovských končinách nenajdete. Takže tak trochu začarovaný kruh.
A přidaná hodnota života na vesnici je, že si každý jede podle svých vlastních pravidel bez ohledu na druhé. A k tomu jste neustále pod drobnohledem. Hned každý ví, co děláte, jak děláte, že jste odjeli nebo přijeli. A pro pomluvy je tam živná půda. Kdo nemá pevné nervy a neobrní se dostatečně trpělivostí, může ho venkovský život lehce převálcovat.
A to vše si uvědomuje i Marie, kterou to již semlelo. Psychicky zlomená uléhá do postele. Jenže přes dusný vzduch, který se nahromadil z důvodu nemožnosti vyvětrat přes den, nemůže usnout.
„Musím vyvětrat,“ pomyslí si a jde otevřít okno.
Nasaje čerstvý vzduch a rozkašle se. Venku to smrdí, jako když se pálí bramborové natě s gumou dohromady. Uprostřed léta.
„Už zase!“ zaúpí zoufale a okno zavře.
A ví, že takto to bude ještě mnohokrát. V duchu si přeje déšť, který by to vše splavil. Ale ten vlastně také není dobrý. To je pak jejich dvůr jako rybník, protože soused nemá na své třicetimetrové střeše okapy a všechna voda z ní leje k nim na dvůr. Psychická odolnost je tvrdě zkoušena.
„Buď se musím zbláznit nebo odstěhovat,“ pomyslí si Marie.
Usíná s otázku v mysli: Jaká pozitiva vlastně život na vsi přináší?
