Článek
Konečně nastal ten den, na který se paní Magda velmi těšila. Byla právě v půlce těhotenství. Neustále jí v hlavě kroužila věta:
„Právě dnes se dozvím, zda nosím ve svém bříšku holčičku nebo chlapečka.“
V čekárně u doktora byla jako na trní. Její nedočkavost stoupala při každém přejetí uktrazvukového přístroje po jejím břiše.
„Miminko je v pořádku, zdravé..,“ pronesla paní doktorka a na chvíli se odmlčela dál prohlížejíc obrazovku monitoru.
„Chcete prozradit pohlaví?“ pokračovala otázkou.
„Ano, chci,“ vyhrkla ze sebe Magda.
„Je to … holčička a tady máte fotku,“ pronesla doktorka a tiskla jí snímek z ultrazvuku.
Magdu zaplavil pocit štěstí. Ve své podstatě jí bylo jedno, zda to bude chlapeček či holčička, hlavně, že je zdravé. Ale ten pocit, že už ví, koho nosí pod srdcem, zaplnil její srdce radostí a spokojeností. A ješte k tomu dřímala v ruce fotku své malé holčičky. Z vyšetření odcházela s velkým úsměvem na rtech.
Doma měla samou radostí nutkání zavolat své mamince a hned jí tu novinu povědět.
„Ale vždyť tam jdu zítra na návštěvu,“ pomyslela si a přikázala sama sobě, že to do zítřka vydrží.
Na miminko na fotce z ultrazvuku se nemohla vynadívat a těšila se, jak druhý den představí budoucí vnučku babičce.
Večer však náhle zazvonil telefon. Volala Magdy maminka.
„Ahoj mami,“ zvedla telefon radostným hlasem.
„Ahoj Magdi, já ti volám proto, abys zítra nechodila, protože táta marodí, má horečku a hrozný kašel, tak aby ses i s miminkem nenakazila.“
„Aha,“ hlesla posmutněle Magda a nechtíc se nechat odbýt pokračovala:
„A ani na chvíli? Dneska jsem byla na tom ultrazvuku a mám krásnou fotku, chtěla jsem vám jí ukázat.“
„Raději ne, tak nám jí ukážeš až později, to nevadí,“ trvala si na svém maminka.
Magdě to bylo trochu líto, ale přeci jen nechtěla miminko ohrozit.
„No, tak dobře,“ nakonec souhlasila a dodala:
„Mami, už vím jaké je to pohlaví, chceš ho vědět?“
„Záleží na tobě jestli ho chceš prozrazovat,“ odpověděla jí maminka.
„Jo, klidně ti ho prozradím, nechci s tím dělat tajnosti. Tak si schválně tipni,“ vyzvala Magda maminku.
„Já si myslím, že je to holčička,“ tipla si maminka.
„Jo, holčička, jak si to uhodla?“ zvolala radostně Magda.
„Tak, nějak jsem si to myslela, ale hlavní je, že je zdravé,“ dodala spokojeně maminka.
„No, to jo, tak pozdravuj tátu, ať se brzy uzdraví a pak dej vědět a já přijdu,“ rozloučila se Magda s maminkou.
„Dobře, tak se opatrujte a udělala jsi mi radost. Ahoj.“ ukončila hovor maminka.
Magda měla smíšené pocity, těšila se na návštěvu k rodičům a teď tam nepůjde. Alespoň jí hřálo u srdce, že maminka ví, že čeká holčičku.
Druhý den ráno při prohlížení fotky miminka jí přepadlo nutkání jet k rodičům i přes nemoc tatínka a ukázat jim fotku vnučky.
„Mohla bych tam zajet na pět minut, jen ukázat fotku a zase jet,“ přemýšlela v hlavě a hladila si své bříško.
„No jo, ale i za pět minut se můžu nakazit a co kdybych tím ohrozila miminko, na které jsem tak dlouho čekala, to bych si neodpustila.“
Něco jí urputně říkalo:
„Jdi, jdi, ukaž jim fotku, nic se nestane.“
A na druhou stranu:
„Raději tam nechoď, nestojí za to riskovat, že se nakazíš, fotku jim můžeš ukázat jindy.“
Celé dopoledne zvažovala pro a proti. Nakonec i přes silné vnitřní volání, aby tam zaběhla, se rozhodla neriskovat a zůstala doma. Že ji to bude do smrti mrzet, však v té chvíli ještě netušila.
Další den začal jako každý jiný. Jelikož měla rizikové těhotenství, byla doma a měla plno času. Vyplnila si ho hledáním věcí pro miminko a do porodnice. Pak si uvařila rychlý oběd. Když měla půlku snězenou, zazvonil zvonek u dveří. Nikdo k nim moc nechodil, tak netušila, kdo by to mohl být. Šla tedy otevřít.
Za dveřmi stála maminky švagrová Petra.
„Ahoj,“ pozdravila jí Magda.
„Ahoj Magdi,“ pozdravila jí roztřeseným hlasem.
Až teď si Magda všimla, že má slzy v očích a netrpělivě čekala, co bude říkat dál.
„Stalo se něco hrozného,“ řekla a na chvíli se odmlčela. Magdě ve vteřině projely hlavou všechny možné scénáře, ale ten, který ji sdělila, jí ani ve skrytu duše nenapadl.
„Tvoje mamka zemřela.“
„Jak jako zemřela? Co se stalo?“ nechápala Magda a pořádně jí nedocházelo, co se vlastně stalo. Zůstala klidná, jakoby veškeré pocity zamrzly.
„Nevím nic bližšího, jestli chceš, můžu tě tam vzít, počkám v autě,“ dodala a odešla.
Magda se automaticky oblékla a přitom nemohla uvěřit, že by to měla být pravda. To je určitě nějaký omyl.
„Moje milovaná maminka přece nemohla jen tak umřít, vždyť jsem s ní předevčerem mluvila a nic jí nebylo,“ střídala jedna myšlenka druhou.
Ve skrytu duše doufala, že je to nějaký omyl. Když přijeli před dům rodičů, zeptala se Petra:
„Mám tam jít s tebou?“
„Jo, ne, já nevím..,“ najednou se Magdy zmocnil hrozný strach z toho, co ji za dveřmi čeká, tak řekla, ať jde raději s ní.
Srdce jí neskutečně bušilo a její břicho ztěžklo. Vešly do bytu. Magdin táta stál v ložnici a na zemi ležela maminka přikrytá dekou. Magda ustrnula a nebyla schopna žádné reakce ani slov.
„Proč jí nikdo nepomůže? Pomozte jí, zvedněte jí,“ volal Magdin vnitřní hlas.
Poklesla k bezvládnému tělu maminky a zoufale zvolala:
„Mami, zvedni se!“
Pak teprve propukla v pláč. Až teď jí teprve došlo, jak krutá věc se stala. Že v mžiku ztratila svojí nejmilejší osobu, která tu pro ni vždy byla, vyslechla každé její trápení a snažila se jí pomáhat. Že už jí nikdy neukáže fotku miminka, co nosí v bříšku.
„Kdybych bývala včera přijela, mohla maminka alespoň miminko ještě vidět a třeba jsem jí mohla nějak pomoci,“ začala si v mysli vše vyčítat.
Její břicho nepříjemně zvtrdlo a začalo bolet. Raději se zvedla a šla si sednout na gauč. Uplakaný a zdrcený otec šel s ní.
„Co se stalo?“ odvážila se po chvíli zeptat tatínka.
„Večer se maminka normálně koukala na televizi a vůbec nic jí nebylo. Ráno jsem vstal a šel se nasnídat. V dobu, kdy obvykle maminka vstávala, však nevstala. Myslel jsem, že si potřebuje přispat, tak jsem jí nebudil. Když však ani poté dlouho nevstávala, bylo mi to divné a šel jsem tam. Našel jsem jí, jak leží polospadlá z postele. Snažil jsem se jí vzbudit a zvednout, ale vůbec nereagovala. Zavolal jsem sanitku. Snažili se jí oživit, ale marně,“ hlas se mu zlomil a dál již nemohl mluvit.
Magda byla zdrcená. Cítila, jak se jí motá hlava a nebyla daleko od totálního kolapsu. V tom jí opět ztvrdlo a rozbolelo břicho.
„Musím být silná, musím se snažit uklidnit. Kvůli miminku. Nesmím přijít o mojí holčičku. Musím to zvládnout,“ problesklo jí hlavou a snažila se, v rámci možností, uklidnit.
Když přijel koroner a ohledal tělo, konstatoval na základě svých poznatků, že příčinou úmrtí byl nejspíš silný epileptický záchvat. Byl prý natolik silný, že i kdyby tam byl někdo hned u ní, nemohl by jí zachránit. Magdě se sevřelo srdce bolestí ještě více. Cítila, že už jí dochází síly.
Přijel pohřebák, naložil maminku do rakve a Magdu čekalo těžké poslední rozloučení. Poslední pohled. Pak už maminku nikdy neuvidí. Zaklaply se dveře od auta, které následně maminku navždy odvezlo pryč.
Magda měla břicho tak tvrdé, že se začala obávat nejhoršího. V tom jí začal vnitřní hlas nabádat, že musí být silná a vzchopit se, kvůli miminku. Bylo to velmi těžké, ale v rámci možností, se o to pokusila. Vždy, když na ní přišel splín a smutek, objevil se tlak v břiše a tvrdnutí. Ona věděla, že se musí sebrat a zklidnit a nějaká neznámá síla jí to pomáhala uskutečnit.
Když bylo asi měsíc po pohřbu, zdál se jí v noci velmi živý sen. Šla k rodičům a před jejich domem byla pošťačka, které měla něco zaplatit. Chybělo jí však 10 korun, tak řekla, že pro ně doběhne. Vešla do bytu rodičů a tam proti ní stála v kuchyni její maminka. Mladá, zdravá, krásná a mile se usmívala. Magda užasla.
„Mami, ty jsi tady?“ odvážila se zeptat a radostně jí objala.
Zaplavil jí nebývalý pocit klidu, spokojenosti a radosti. V tom si vzpomněla, že musí donést pošťačce peníze.
„Musím donést pošťačce peníze, budeš tu až se vrátím?“ zeptala se Magda maminky.
Slyšela, jak jí odpovídá, že ne a přitom vůbec nepohnula ústy a stále se usmívala. Magda věděla, že musí jít vrátit peníze, ale zároveň se jí nechtělo od maminky odejít. Chtěla být s ní co nejdéle. Naposledy se na ni podívala a maminka jí pokynula, aby už šla. Magda tedy rychle letěla vrátit peníze a když se vrátila, maminka už tam opravdu nebyla.
Ráno, když se vzbudila, pamatovala si vše do detailů včetně pocitů, které ve snu cítila. Začala věřit tomu, že se s ní maminka přišla rozloučit. A víra v to, že ji snad maminka sleduje z nebe, jí pomáhala překonat těžkosti.
Když o pár měsíců déle držela v ruce svojí holčičku s roztomilým úsměvem, který se pro ní stal typickým, zaplavil jí pocit velké radosti. Ale zároveň i neskutečné bolesti v srdci z toho, že její holčička nikdy nepozná svojí babičku. A babička že nemohla poznat svojí vnučku. Vnitřně však cítila, že kdyby v době úmrtí maminky nebyla těhotná, neměla by v sobě tolik síly, vše zvládnout a překonat. Dodnes nechápe, kde se v ní ta síla vzala.
