Článek
Trapas je moment, o který nikdo nestojí. Když už se však stane, tak každý zatouží zahrabat se pod zem, propadnout se do kanálu, stát se neviditelným nebo utéct rychlostí blesku. Většina se jim ráda zasměje, ale jen v případě, že se netýká přímo jich.
Trapas se během života nevyhne snad nikomu. A vždycky přijde v tu nejnevhodnější dobu.
Z množství trapasů známých i cizích lidí by se daly sestavovat celé příběhy. Pak by mohl vypadat den, který by jen tak někdo nechtěl zažít, třeba takto:
Je ráno. Paní Aleně nezazvonil budík. S hrůzou se vzbudí na poslední chvíli a v rychlosti na sebe nahází oblečení, učeše se, popadne kabelku a letí ven ke svému autu. Tam se však zarazí. Její auto tam nestojí! Vyplašeně se rozhlíží po okolí. Co jí zrak dohlédne, však její auto nevidí.
„To je pech. Někdo mi ho ukrad!“ zamumlá si vztekle pro sebe a vytáčí číslo na policii.
Po příjezdu policie s nimi sepíše protokol o krádeži vozidla a vydá se na autobusovou zastávku. Do práce již stejně nedorazí včas. Bude tam muset tvrdnout o to déle.
Celý den byl pro paní Alenu velmi náročný. Ať již z hlediska množství klientů, které musela odbavit, tak i z důvodu značně přetopené místnosti. Oba tyto faktory se výrazně podílely na Alenině únavě, která byla na sklonku pracovního dne značná. Soustředěnost se pomalu a jistě vytrácela a paní Alena stočila své myšlenky ke svému ukradenému autu.
V tom se k ní přitočil klient a v polohlasu, tak, aby to nikdo neslyšel, vyslovil svou otázku. Paní Alena se vytrhla ze svého zamyšlení, avšak vyslovenou otázku zaslechla jakoby z dálky mnoha kilometrů. Z tónu hlasu a tázavého pohledu klienta však rychle pochopila, že naléhavě čeká na odpověď.
V hlavě jí běželo:
„Vzpamatuj se, něco chce vědět, soustřeď se…co to říkal? Vzpomeň si!“ burcovala svůj mozek.
Vteřiny utíkaly a tázavý pohled klienta se jí vryl do paměti. Ani ve snu její zamrzlý mozek nenapadlo, aby požádala klienta o zopakování otázky. Tváře jí zrudly. Pot se z ní řinul. Vší silou se snažila mozek přimět, aby si vzpomněl. A povedlo se!
Z podvědomí vydolovala, že otázka začínala slovy:
"Promiňte, prosím…"
„Už vím! Je to jasné,“ zajásala v duchu Alena a zbytek otázky konečně domyslela.
„Chce si odněkud zavolat!“ ulevilo se jí a vykouzlila ten nejmilejší úsměv.
A povídá: „Samozřejmě. Ale je to možné, bohužel, pouze tady.“
A ukázala na svůj stůl majíc přitom na mysli, že ostatní kanceláře jsou obsazené.
Klient však stále nervózně vyčkával…
Pak to paní Aleně sepnulo a ona pochopila, že její stůl je příliš velký, tudíž klient na telefon nedosáhne.
Proto ho tedy pobídla větou:
„Klidně ten stůl obejděte a posaďte se k tomu.“
A opět přidala svůj milý úsměv.
Dotyčný však rezignovaně prohlásil:
„Ale já bych raději na ten záchod!“
O, ou. V tu chvíli to Aleně všechno doklaplo a v hlavě jí konečně naskočila ona otázka, která zněla:
„Promiňte, prosím, ale dalo by se tu někde odskočit na toaletu?“
V ten moment by se paní Alena nejraději propadla do země. Horko, únava a stres z rána však udělaly své.
Když konečně odcházela z práce, s úlevou si oddechla. Po cestě domů si chtěla ještě zaběhnout nakoupit do supermarketu, kde pracuje její kamarádka, se kterou vždycky prohodí pár vět. Když Alena procházela mezi regály, najednou zahlédla svojí kamarádku, jak se sklání u jednoho z regálů a něco v něm rovná.
S velkou radostí jí rozverně plácla po zadnici a vykřikla:
„Jak se máš, ty bréco stará?“
Kamarádka se narovnala a otočila na Alenu. Ta, ale s hrůzou zjistila, že to není její kamarádka, ale úplně cizí paní! Alenino přání, aby se ihned stala neviditelnou, se však nesplnilo. Proto rychle zamumlala omluvu a vytratila se jako pára nad hrncem.
Když procházela kolem obchodu s oblečením, zaujaly jí nové bundy. Nutně již potřebovala novou a tak se jala zkoušení jedné po druhé. Jenže žádná jí neseděla tak, jak by si představovala. Všechny byly velké. Na stojanu již zbývala jediná poslední.
K jejímu velkému úžasu jí padla jako ulitá. Alena se v duchu zaradovala. Svlékla bundu a hledala cenovku, aby zjistila, kolik stojí. Koutkem oka si všimla, že jí udiveně sleduje vedle stojící paní. Nenechala se rozhodit a hledala dál. Cedulku však nemohla najít.
V tom slyší za zády ženský hlas:
„Žádná cedulka tam není. Ta bunda je moje. Jen jsem si jí odložila na stojan, když jsem si zkoušela jinou.“
Větu pronesla ona udiveně koukající paní, která celou dobu Alenu sledovala, jak si zkouší její bundu. A co Alena? Nejraději by šla domů kanály, aby měla jistotu, že už se jí po cestě domů nemůže nic stát.
Bála se zbytečně. Cestu domů zvládla bez dalších trapných momentů. Doma se konečně svalila na gauč a byla ráda, že je po tak peprném dni konečně doma.
„Tady už mi nic nehrozí,“ pomyslela si s bezpečnou jistotou a zavřela oči.
V tu chvíli zadrnčel telefon. Váhavě hleděla na neznámé číslo. Nakonec se rozhodla jej zvednout a z druhého konce drátu uslyšela:
„Dobrý večer, tady policie, našli jsme vaše auto.“
„Opravdu? Kde?“ vyhrkla Alena a v hlavě jí začaly projíždět ty nejhorší scénáře.
„Stojí bez známek poškození ve vedlejší ulici, kousek od vašeho domu,“ sdělil jí policista do telefonu.
V Aleně by se v té chvíli krve nedořezal. Totálně ztuhla uvědomujíc si, že den předtím nebylo kde zaparkovat, tak dala auto do vedlejší ulice. Jenže při ranním spěchu na to úplně zapomněla! Když vše vysvětlovala policistovi, jeho slova o tom, že není první ani poslední, komu se to stalo, ji příliš neuklidnily.
Pomohl jí až spánek, který jí vysvobodil z toho šíleného dne.
Takovýto den by jistě nikdo prožít nechtěl. Ještě, že je příběh smýšlený i když složený z trapných chvilek, které se opravdu udály.
A co vy? Máte také nějaký trapas v rukávu?
Zdroje:
https://www.asenior.cz/nejvetsi-trapasy-ze-supermarketu-co-se-nam-a-znamym-v-obchodech-opravdu-stalo/
http://www.vasedeti.cz/vase-pribehy/jen-tak/o-trapasech/
