Článek
Chtělo by se zarýmovat:
„Co za tím vězí? Asi hovězí.“
Ne, vážně. Ve skutečnosti to takový šprým není, když narazíte na nadřazeného člověka, co se vyvyšuje nad ostatní. Obvykle také svojí moc zneužívá k tomu, aby druhým dal patřičně najevo, kdo je tady pánem, na koho si mají dávat pozor a z koho mají mít strach.
Setkat se s takovým člověkem můžete kdekoliv. Nejčastěji to bývá v zaměstnání, ale i doma mezi partnery či rodinnými příslušníky.
Většinou, čím větší majetek či vyšší postavení, tím spíše se bude dotyčný chovat nadřazeně a mnohdy až arogantně. Že to pro druhé není nic příjemného, je více než jasné. A hlavně je to špatně. Proč a z jakého důvodu se takto dotyční jedinci chovají?
Tito lidé jsou v podstatě slabí, ale předstírají sílu. Počátek je třeba hledat v méněcennosti. Nadřazenost jde totiž ruku v ruce s malostí. Je to vlastně obranný postoj mysli, která se snaží obejít pocity malosti uložené v podvědomé mysli. Je to určitá hra na okolí, kdy je chce jejich mysl ochránit a ubezpečit, že znamenají více, aby se necítili prázdně. Nadřazenost chce pocity malosti skrýt, ale přitom brání v prožívání radosti.
Nadřazenost spolu s malostí a sebekritikou mohou mnohdy po mnoho let blokovat jejich vnitřní svět. K uvědomění si této jejich temné stránky jim brání pocit studu, hanby, méněcennost a také vztek. Kdo dává najevo nadřazenost, ukrývá před sebou samým pocity malosti a ze strachu z hanby, po odkrytí pravdy, v nadřazenosti nadále setrvává. S malostí je spojena hanba, stud, zlost i potlačený vztek a nadřazenost se pak stává pro dotyčného jakýmsi záchranným kruhem.
Začne mu namlouvat:
„Neboj, já tě zachráním, zbavím tě nepříjemných pocitů. Nemusíš pátrat po příčinách malosti, já tě pozvednu srovnáním s méně úspěšnými.“
Co jim však již neřekne je, že budou uvnitř sebe víc a víc chátrat.
V ten moment vyhledá na dotyčném jedinci věci, ve kterých vyniká a předloží mu srovnání s méně úspěšnými lidmi. Tím ho ujistí, že má na víc, ví víc, umí víc, dělá víc než lidé kolem něj. A najednou ho nadřazenost začne přetvářet na:
„Já jsem lepší, já jsem v klidu.“
Jejich zraněná část mysli se však uvnitř choulí a krčí. Třese se ze strachu z viny, hanby a nepřijetí, možná i zoufale křičí, že po celá léta pro nikoho nic neznamenala a proto tak neustále pochybovala. Cítila se být odmítaná, opuštěná, proviněná, ublížená, špatná, ukřivděná, neschopná a také ne dost dobrá. Možná, že se bojí z té své skrýše vyjít ven.
Jejich zraněné „já“ nechce, aby jejich mysl někdo odmítal nebo soudil za nepříjemné pocity.
Pocity nadřazenosti se pojí s tím, že dotyční potřebují mít věci pod kontrolou a například ostatním přikazují, co a jak dělat. A také chtějí, aby je druzí uznávali, viděli, jak jsou dobří, zkrátka jim potvrzovali jejich schopnosti. Když to druzí nedělají, tak je tam pak pocit opovržení. Jenže nikdo nemá rád, když se k němu přistupuje s opovržením.
Nakonec se dokola ocitají v pasti své mysli do té doby, než přijde další výzva, s kterou by sebrali odvahu změnit a zpracovat příčiny své bezmoci. Nejdříve si musí uvědomit, že nastal čas, aby je někdo přijal, obejmul, pohladil a osvobodil ze začarovaného kruhu. Tím, kdo však jejich mysl může pozvednout a obejmout, jsou jen oni sami. Jen oni sami se mohou osvobodit z podvědomé klece a své bezmocnosti podat pomocnou ruku.
Změna je možná teprve tehdy, kdy si daný člověk své pocity nadřazenosti uvědomuje a mrzí ho to. Prvním krokem je přiznat si, že nemohu být nejlepší ve všech oblastech. Což je pro mnohé jedním z nejtěžších. Když si však toto uvědomí a přiznají, otevřou se jim pomyslné dveře k dalšímu zlepšení sebe samého.
Pokud se jim podaří rozbít jejich honosný dům vystavěný z nadřazenosti, osvobodí se z vnitřního vězení. Cesta k osvobození se od nadřazenosti není jednoduchá a bude vyžadovat značné úsilí, s kterým jim kromě psychologa mohou pomoci i ti, které mají rádi. A to hlavně zrcadlením pocitů, které může velmi dobře fungovat.
Nikdy totiž nevidíme druhého člověka, jaký je, ale vždy na něj pohlížíme přes vlastní filtry. Třeba, když se vám někdo líbí, jak umí mluvit, tak to vlastně znamená, že čeho jste si všimli, máte v sobě. Můžete to dopilovat zrovna tak, jako ten druhý. Nebo, když na někom vidíme, že je lakomý, je to proto, že my sami s tím máme něco společného. Jinak bychom to nemohli vidět.
Tak až se zase někdy někde setkáte s arogantním a nadřazeným člověkem, který na vás vyrukuje s tím svým: "Víte, kdo já jsem!"
Můžete si sobě nebo třeba i jemu odpovědět :
„Vím. Jsi obyčejný smrtelník jako my všichni. Nic víc, nic míň. Až přijde poslední soud, tak se uvidí, jak „skvělý“ si byl.“
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/
https://marcelanemcova.cz/malost-a-nadrazenost-jsou-dve-spojene-nadoby-vytvari-dokonale-protiklady/
