Záchrana na poslední chvíli

Když se narodíme, získáme dar. Dar života. Získaný život můžeme přirovnat k tekoucí řece. Jako proud řeky teče, tak i náš život ubíhá.

Jako kdyby nás na začátku života někdo položil do loďky a poslal po proudu řeky. Která je klidná a loďka pevná. Jen se příjemně pohupuje a odnáší nás dál a dál. Její stabilita a pevnost nás chrání před okolními nepříznivými vlivy. Jako rodiče se starají a chrání své děti.

Jenže postupně se začne proud v řece zrychlovat. A my, jak postupně rosteme, začíná nám být loďka malá. A už nám nedokáže poskytnout takovou ochranu jako dříve. Jako když rodiče zestárnou a už nemají sílu starat se o děti. Musíme se začít starat se o sebe sami. Naučit se plout životem. Až se loďka rozpadne úplně. Pak se náhle ocitneme v chladné vodě, ve které se musíme naučit plavat. Jako když dítě spadne do života dospěláků.

Jenže proud neustále zesiluje víc a víc a my nemáme sílu se vzepřít silnému proudu našich stereotypních dní. Vše je neustále stejné. Vstát, vypravit děti do školy, jít do práce, z práce, vyzvednout děti, uvařit, uklidit, udělat přípravu do školy, pomoci s úkoly, řešit problémy všech členů rodiny, zorganizovat další den, vymyslet co jíst, unaveně padnout do postele a druhý den nanovo. Proud řeky zrychluje a unáší nás dál a dál. Řeka se náhle stává divočejší a divočejší. A začíná nám do cesty stavět překážky.

Jako v řece velké kameny, do kterých narážíme, a z každého nárazu si odnášíme bolestivý šrám. Jak na těle, tak i na duši.

Bum, kámen, partnerské problémy. A z druhé strany další. Problémy s dětmi. A další. Pracovní problémy. Finanční problémy. Mlátí to s námi z jedné strany na druhou. Chvíli řeka zpomalí.

Myslíme si, že už nejhorší máme za sebou. V tom nás strhne silný proud a my narazíme do kamene s nápisem koronavir. Odhodí nás to na další. Energetická krize. A ještě větší. S nápisem válka na Ukrajině a její dopady. A pak už se to střídá. Ekonomická krize. Finanční krize. Zdražování. A k tomu mnoho všedních starostí v podobě drobných kamínků na samém dně řeky. Po kterých nám noha sklouzává a my se nemůžeme postavit, abychom se mohli vzepřít proudu. Jsme zmítáni sem a tam. A z tolika ran už cítíme, že nám docházejí síly.

Jak rádi bychom se dostali z toho silného proudu uprostřed řeky ke kraji, kde je voda klidná. Kde bychom si mohli odpočinout. Ale ať se snažíme sebevíc nedaří se nám to. A s každým pokusem nám ubývají síly. Začínáme se potápět. A víme, že sami se k břehu nedostaneme. A nechceme se utopit.

Toužíme, aby se někdo objevil a pomohl nám. Ztrácíme veškerou naději. Když v tom zahlédneme své přátele. Z posledních sil začneme mávat a volat o pomoc. Když nás však přátelé zahlédnou, otočí se k nám zády a záchranné lano nám nehodí. Ubity kameny, zradou a zklamáním, boj vzdáváme. Smířeni s blížícím se koncem, přestáváme bojovat. A začínáme klesat ke dnu.

V tom ucítíme jak se nás něco dotklo. S posledním zbytkem sil nahmatáme onen předmět. Lano. Záchranné lano! V poslední vteřině se vší silou chytíme. Náhle cítíme jak nás to táhne pryč. Pryč od silného proudu ke klidné vodě u břehu.

Můžeme se zase postavit. Nadechnout se. A rozhlédnout se kolem sebe. V tom uvidíme svého zachránce. A není to nikdo z našich přátel. Je to ten, o kterém jsme si mysleli, že je náš nepřítel. Ten, který nám přišel divný a neměli jsme ho v oblibě. Byl pro nás obyčejný, nezajímavý a prostý. A ten jediný se neotočil zády a pomohl nám.

Až teď nám opravdu došlo, co znamená, že v nouzi poznáš přítele. Až teď jsme si plně uvědomili, jak je důležité mít opravdového přítele, který je ochoten nám kdykoliv nezištně pomoci. A je připraven nás odtáhnout do klidných vod, kde si můžeme odpočinout a znovu nabrat síly.

A klidně to může být úplně cizí člověk. Člověk, který má srdce na pravém místě. Člověk, který nás dokáže vytáhnout ze dna a nasměrovat nás do správného proud u břehu řeky. Kde se můžeme zklidnit a vychutnat si ještě krásy života než se řeka vlije do moře, kde se rozplyne. Jako náš život se rozplyne, když doputuje do svého konce.
Proto mějme srdce na pravém místě a oči otevřené. A pomáhejme těm, kteří to potřebují.

A važme si toho, když někdo pomůže nám. Někdy prostě není v našich silách vše zvládnout sami. Pak je naší záchranou hozené lano někým, komu nejsme lhostejní.

Proto nebuďme lhostejní k druhým. A pomáhejme jim. Nikdy nevíme, kdy budeme sami potřebovat pomoc.

Jen tak můžeme být hrdí na svůj život. Jen tak v klidu doplujeme po řece do moře.
A pamatujeme si, že: Opravdová pomoc přichází od toho, od koho jí nejméně čekáme.